Jan Skácel
|
Jan Skácel7.2.1922 - 7.11.1989Narozen/a v: Znorovy, Česká republika |
 |
V oblíbených: 59x |
Životopis:
Jan Skácel (7. února 1922, Znorovy – 7. listopadu 1989, Brno) byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti.
Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku a tak byl nasazen na stavby v Rakousku.
Po druhé světové válce vystudoval filosofii na Masarykově universitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent časopisu Rovnost, odkud v r. 1954 přešel do literární redakce rozhlasu v Brně, kde zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK (Revue otevřené kultury).
V roce 1969 byl Host do domu zakázán a J. Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a exilové literatuře.
Od roku 1981 směla jeho díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském Bloku. Vychází sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracuje i s divadlem. V roce 1989 umírá na rozedmu plic a posmrtně vychází sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň.
Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89. V roce 1992 byl in memoriam oceněn Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal čestným občanem Brna.
Zdroj: wikipedia.org
Komentáře k autorovi Jan Skácel:
Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace
Tento dnes již mrtvý autor byl výborný poeta(básník).Jeho básně se mi líbí.Mám rád třeba básen Co zbylo z anděla,Přípitek....a další.
Jan Skácel patří k nové literární vlně 60. let, tedy k autorům narozeným kolem roku 1925, např. Miroslav Holub, Jiří Šotola, Ivan Diviš, Karel Šiktanc. Nejblíže mu stál jeho důvěrný přítel moravský básník Oldřich Mikulášek. Tu je možno mluvit o spojitosti v tvorbě, ale nikoliv o závislosti. Jak Skácel zůstal ve svém tvoření jedinečný. Někteří se snaží vystopovat návaznost až na Erbena a Bezruče. Jiní hledají návaznost na Františka Halase, Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta. Skácelova tvorby má blízko k moravské lidové poezii, k poezii tiché a zamyšlené. Ve verších se od počátku objevuje vzdor, básník je hrdý a přímý. Tvůrčím prostředkem mu zůstává metafora, neotřelost vyjádření a zkratka. Básně začínají mnohdy lyrickým popisem s vyústěním v mravní oblasti. Verše jsou plné napětí i úzkosti při hledání pravdy a smyslu našeho žití. V prvních sbírkách se objevují návraty do rodných Vnorov, o nichž věděl z vypravování své matky. Hledá a nalézá lásku, domov, přírodu i mravní hodnoty.
První básnické pokusy publikoval Skácel v brněnské Rovnosti, pak také v Mladé frontě. Jeho novinářské články vynikaly vynalézavostí a jazykovou čistotou. K literární tvorbě ho popouzel básník Oldřich Mikulášek. Skácel snil o vydání větších próz, ale novinářská praxe žádala kratší útvary. Nejlépe se mu dařily malé recenze, které pomohly ve vydání knížky Jedenáctý bílý kůň. Neukončen zůstal soubor vzpomínkových próz Třináctý černý kůň (vydaný posmrtně).
Jan Skácel byl především básník. Do povědomí literární veřejnosti vstoupil prvotinou Kolik příležitostí má růže (1957). Rozbor této sbírky i dalších literárních prací najde čtenář v monografii Zdeňka Kožmína s názvem Skácel, proto zde jen stručně ke vzniku básně Strach ze Skácelovy prvotiny: vrátil se k tragickému osudu své porodní báby ze Vnorov Anny Cibulkové, která byla u básníkova narození i křtu. Blesk ukončil život této obětavé ženy. Boží muka se svatým obrázkem dlouho připomínala při cestě na znorovských lukách tuto smutnou událost.
Druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla měla v kulturní veřejnosti ještě větší ohlas. Básnická kniha obsahuje i obsáhlejší báseň Znorovy v noci. Báseň vyšla v rámečku na přední straně Literárních novin a upozornila i Vnorovjany, že se k obci hlásí významný rodák. Je třeba vysvětlit názvy Vnorovy a Znorovy. Obec se nazývá od 13. století Vnorovy, lidově však Znorovy. Skácel vtipně sliboval, že přejmenuje Vnorovy na Znorovy.
V 60. letech vyšly další básnické sbírky: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966), a Metličky (1968). Jimi se uzavírá první tvůrčí období a básník byl zahnán do politického ústraní. Nepřestal tvořit, ale s obavou z postihu mohl publikovat v exilových nakladatelstvích. Sbírka Chyba broskví vyšla v roce 1978 v Torontu, další kniha Oříšky pro černého papouška zase V Paříži (1980) a sebrané Básně v Mnichově v roce 1982. Teprve v 80. letech povolila česká censura vydání básnických souborů Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Neukončena zůstala sbírka A znovu láska, vydaná po listopadu 1989, kdy zaznívalo Skácelovo jméno i dílo jako symbol protikomunistického odboje.
Méně známější je Skácelova básnická tvorba pro děti. Miloval děti, i když svoje neměl. Vyšlo celkem pět sbírek básní pro děti. V prvním tvůrčím období: Pohádka o velikém samovaru, Jak šel brousek na vandr. V 80. letech další tři: Uspávanky, Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne.
Brněnští přátelé vtáhli Jana Skácela v době normalizace k divadlu. Upravoval a doplňoval texty a překládal. Jeho jméno se zpočátku nesmělo objevovat na divadelních programech. V červnu 1989 převzal v Itálii Petrarcovu cenu za rok 1988. Doma se mu uznání dostalo až po roce 1989.
První básnické pokusy publikoval Skácel v brněnské Rovnosti, pak také v Mladé frontě. Jeho novinářské články vynikaly vynalézavostí a jazykovou čistotou. K literární tvorbě ho popouzel básník Oldřich Mikulášek. Skácel snil o vydání větších próz, ale novinářská praxe žádala kratší útvary. Nejlépe se mu dařily malé recenze, které pomohly ve vydání knížky Jedenáctý bílý kůň. Neukončen zůstal soubor vzpomínkových próz Třináctý černý kůň (vydaný posmrtně).
Jan Skácel byl především básník. Do povědomí literární veřejnosti vstoupil prvotinou Kolik příležitostí má růže (1957). Rozbor této sbírky i dalších literárních prací najde čtenář v monografii Zdeňka Kožmína s názvem Skácel, proto zde jen stručně ke vzniku básně Strach ze Skácelovy prvotiny: vrátil se k tragickému osudu své porodní báby ze Vnorov Anny Cibulkové, která byla u básníkova narození i křtu. Blesk ukončil život této obětavé ženy. Boží muka se svatým obrázkem dlouho připomínala při cestě na znorovských lukách tuto smutnou událost.
Druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla měla v kulturní veřejnosti ještě větší ohlas. Básnická kniha obsahuje i obsáhlejší báseň Znorovy v noci. Báseň vyšla v rámečku na přední straně Literárních novin a upozornila i Vnorovjany, že se k obci hlásí významný rodák. Je třeba vysvětlit názvy Vnorovy a Znorovy. Obec se nazývá od 13. století Vnorovy, lidově však Znorovy. Skácel vtipně sliboval, že přejmenuje Vnorovy na Znorovy.
V 60. letech vyšly další básnické sbírky: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966), a Metličky (1968). Jimi se uzavírá první tvůrčí období a básník byl zahnán do politického ústraní. Nepřestal tvořit, ale s obavou z postihu mohl publikovat v exilových nakladatelstvích. Sbírka Chyba broskví vyšla v roce 1978 v Torontu, další kniha Oříšky pro černého papouška zase V Paříži (1980) a sebrané Básně v Mnichově v roce 1982. Teprve v 80. letech povolila česká censura vydání básnických souborů Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Neukončena zůstala sbírka A znovu láska, vydaná po listopadu 1989, kdy zaznívalo Skácelovo jméno i dílo jako symbol protikomunistického odboje.
Méně známější je Skácelova básnická tvorba pro děti. Miloval děti, i když svoje neměl. Vyšlo celkem pět sbírek básní pro děti. V prvním tvůrčím období: Pohádka o velikém samovaru, Jak šel brousek na vandr. V 80. letech další tři: Uspávanky, Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne.
Brněnští přátelé vtáhli Jana Skácela v době normalizace k divadlu. Upravoval a doplňoval texty a překládal. Jeho jméno se zpočátku nesmělo objevovat na divadelních programech. V červnu 1989 převzal v Itálii Petrarcovu cenu za rok 1988. Doma se mu uznání dostalo až po roce 1989.