Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Slávy dcera

87%
4 3
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Slávy dcera

Podtitul: Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích




Nejnovější vydání:
Academia - 2014
ISBN: 978-80-200-2359-9
Počet stránek: 390
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Academia (2014) 978-80-200-2359-9 390

Překlad a výklad Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie. Kollárova Slávy dcera je dílo klasické, ale čtenářsky mrtvé. Proč je ovšem nestudovat jako historický dokument, jako svědectví o panslavismu i celé dobové mentalitě, již zrcadlí? Jako příklad fenoménu „alternativní vědy“, která balancuje na hranici vážnosti a blouznivosti? Co se odvážit dílo číst znovu i jako literární artefakt esteticky působivý, ač poněkud jazykově bizarní? Slávy dcera je proto nyní otištěna s komentářem, který ke každému sonetu nabízí jeho „překlad a výklad“: „Překlad“ vysvětluje obsah sonetu, „výklad“ zahrnuje rozšifrování jmen a literárních narážek, opravení Kollárových omylů či výmyslů. Každý komentář nabízí možnost dialogu s původním textem. (Založil/a: janeicka)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

prkali
  2. 6. 2016, 18:12
kousek z rozhovoru s Martinem C. Putnou z magazínu Lidových novin (ptala se Magdalena Sodomková):

Chápu, že cestovat po stopách Kollára musí být zajímavé, ale... Kollár se přece chtěl "přichýlit k tomu dubisku". Proč chcete křísit zrovna tento nápad v době ruské agrese?

To je ale přesně důvod, proč jsem tu práci udělal. To není jen kulturněhistorická kuriozita, byť se u toho člověk velmi baví. Ten text má v sobě mnoho humoru. I když většinou nechtěného. Ale někde i chtěného. (...) Ale současně jsem ten komentář udělal proto, abych upozornil na kořeny panslavismu. Na to, že právě v Kollárově době vznikla představa, že když máme podobný jazyk, máme nutně i podobné politické směřování. To je podstata panslavismu: když podobné jazyky, tak šup do jednoho státu. A to pod ruským vedením. Po roce 1945 se to splnilo. Nyní cituji Zdeňka Nejedlého z roku 1952: "Stalinova výstavba Sovětského svazu, jaké to dubisko, s Kollárem řečeno, tu vyrostlo z Ruska, toto dubisko je nejen ochranou a pomocníkem všech osvobozených národů, ale i dárcem světla všemu ostatnímu světu..."

Jak píšete v předmluvě Slávy dcery, už v počátcích panslavismu ji Rusové využili ve svém mocenském zájmu. Nebojíte se, že znovuvydání ruská propaganda použije jako argument, že k nim přece chceme? Vždyť tady Rusové udělají rozhovor s jedním komunistou a pak to v Moskvě tlumočí tak, že celá Česká republika podporuje odtržení Krymu...

Taky nejpopulárnější český politik v Rusku je Klaus. Když si člověk přečte časopisy, které se vydávají pro ruské turisty v Čechách, čte tam ódy na Temelín, na knedlíky a na Klause. Ruská imperiální mentalita se nikdy nesmířila s tím, že už nejsme součástí jejich říše. (...)

Takže čím by Slávy dcera měla být zajímavá pro dnešního čtenáře? Co bychom v ní měli hledat?

Předně je to historický dokument o iluzích, které měli naši předkové a které nás bohužel vedly do náručí Sovětského svazu. Je to dokument o mentalitě národního obrození. A je to i příklad zvláštního druhu vědy. Kollár je tak trochu Cimrman. Když Svěrák se Smoljakem vymysleli Járu da Cimrmana, vlastně si představovali někoho, jako byl opravdový, historický Kollár. On se nepokládá jen za básníka - on je především vědec! Vymýšlí si celé národy, jazyky, etymologie, archeologie. Chce dokázat, že větší část Evropy byla osídlena Slovany. (...) On je vlastně fantasmagorická postava, kterou můžeme začít brát vážně až tehdy, když ji vážně přestaneme brát. To znamená, když se tomu začneme smát. Tím to zbavíme toho patosu "Pozor, to je naše národní obrození! Vůči tomu bychom měli být uctiví!" I když jistě, Slávy dcera měla význam i pro vývoj jazyka, byla to první takto rozměrná báseň, která v češtině vznikla. Číst se dá ale jedině s vědomím druhotného půvabu, který autor nezamýšlel. Je to tak bizarní, až je to vtipné.

Teď si představuju, že máme stroj času a najednou tu sedíme tváří v tvář Kollárovi. A vy mu říkáte, že je jak Cimrman... Jak by se asi tvářil?

On se bral strašně vážně. Ten by nás oba umístil do pekla! V poslední části Slávy dcery je totiž zpěv Léthé neboli slovanské peklo a tam jsou umístěni všichni nepřátelé Slovanstva a také jeho osobní nepřátelé. On si tak vyřizoval účty s lidmi, kteří mu něco v životě provedli. Uvrhl je do slovanského pekla a tam pro ně vymýšlel rafinované tresty.

Chcete tedy novým vydáním Kollárovy Slávy dcery pobavit, ale i varovat...

Přesně. Pobavit a varovat. Docere et delectare, to byla stará latinská formule pro to, co je účelem literatury - docere znamená učit a delectare bavit.