Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Není co závidět

95%
5 47
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Není co závidět

Podtitul: Obyčejné životy v Severní Koreji


Originální název: Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea
Poprvé vydáno celosvětově: 2009

Nejnovější vydání:
Kniha Zlín - 2014
ISBN: 978-80-7473-159-4
Počet stránek: 353
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 13x v oblíbených
v přečtených 53x v přečtených
v knihovně 14x v knihovně
k přečtení 71x k přečtení
právě čte 8x právě čte
si přeje 6x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Kniha Zlín (2014) 978-80-7473-159-4 353

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét prezidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězená? Tohle je ale opravdové místo - Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie.

Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví.
Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa.
Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.

Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. (Založil/a: Laponka)

(více)  

Štítky

více  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

olla
100% 100% 100% 100% 100%
  19. 1. 2015, 20:32
Tato kniha je vážně síla. Severní Koreji věnoval jednu reportáž ve své knize "Viděl jsem peklo" i Tvrtko Vujity a popisuje úplně to samé, jako B.Demick. Obyčejných Korejců je mi moc líto. Jen bych řekla, že režim tam nastolený, snad ani není komunistický, ale spíš hluboce feudální anebo pozdně otrokářský. 20 mil. lidí je ovládáno jediným šíleným diktátorem, který si sám sobě staví megalomanské sochy a nechá se opěvovat jako svého času římští císaři, bedliví vojáci sledují, zda lidé dostatečně pláčou u jeho obrazů a plakátů (a běda tomu, kdo pláče málo), obyčejný Korejec nesmí vlastnit auto, elektroniku, korejské uliční výbory pečlivě dbají, zda každá domácnost má povinně v bytě obrazy dvou již zemřelých vůdců a k tomu všemu hladomory a vyčerpávající dřina, nemožnost cestování, no hrůza. Jen mě napadá myšlenka, zda by to tak bylo, kdyby svého času vítězné mocnosti tento poloostrov na 38.rovnoběžce nerozdělili. Z této knihy, která mapuje život několika rozdílných lidí, mě nejvíc zaujal příběh lékařky Kimové, která režimu věřila až do doby, kdy se již nemohla dívat na své dětské pacienty, kteří umírali hlady v naprosto katastrofálních podmínkách korejských nemocnic a která zjistila pravdu hned u první čínské usedlosti, kam utekla před mravní i fyzickou bídou své země.
"Doktorka Kimová otevřela branku a nakoukla dovnitř dvora. Na zemi uviděla kovovou misku s jídlem - byla v ní rýže, bílá rýže s kousky masa. Doktorka Kimová si už ani nepamatovala, kdy naposledy viděla misku bílé rýže či maso. Co ale dělala tady, venku na zemi? Došlo jí to chvilku předtím, než zaslechla štěkot psa. Až do té doby kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. Víra, kterou po celý čas žila, by měla ospravedlnění. Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla před sebou - i čínský pes měl mnohem lepší stravu než severokorejský lékař.

trbuch
100% 100% 100% 100% 100%
  23. 5. 2015, 17:16
Tahle kniha mě teda uchvátila. Pohled do totalitní společnosti zcela uzavřené před okolním světem. A to vše prostřednictvím příběhů několika šťastných, kterým se z tohoto pekla podařilo odejít, doplněné fakty a historickými daty. Opravdu neskutečně životní podminky, separace od okolního světa, ideologie založená na vymývání mozků, despotismu, a celé řady nesmyslných zákazů, příkazů a pravidel. Ukázka toho, jak se dá zneužít moc, ale na druhé straně hlavně toho, kam až člověk v zápase o přežití může respektive musí klesnout. Doufám, že jim ta nesvoboda už brzy skončí.
veselice
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 8. 2014, 17:23
Pokud se někdo chce aspoň trochu dozvědět jak to chodí v severní koreji, tak mu tuto knížku doporučuju. Nejprve mi to připomínalo socialismus 80átých let, jaký známe u nás, i když o hodně krutější a ostřejší. Asi v půlce knížky mi děj začínal neskutečně připomínat 1984 od Orwella. A pak se mi neustále vybavovala knížka Maso od Martina Harníčka. Nejhorší je, že tohle jsou zápisky skutečných prožitků opravdových lidí. 100%
v.kubac
100% 100% 100% 100% 100%
  27. 2. 2016, 0:28
Z toho co jsem o KLDR zatím četl,je v téhle knize asi nejlépe popsán život obyčejných korejců.Opravdu není co závidět.
bricks
100% 100% 100% 100% 100%
  12. 1. 2016, 21:01
Velmi zajímavé a zároveň děsivé čtení.
Je až neuvěřitelné co se v této době vymožeností a pokroku může v jedné víceméně malé zemičce dít když jí vládnou pomatenci...
Vřele doporučuji přečíst...
memola
100% 100% 100% 100% 100%
  20. 1. 2015, 13:29
Tahle kniha mě vážně dostala. Ne, že bych nevěděla, že diktátorský režim v Severní Koreji je jeden z nejtvrdších na světě, ale co to doopravdy znamená mně nikdy úplně nedošlo. Kniha Barbary Demick, korespondentky Los Angeles Times pro Severní i Jižní Koreu, mi otevřela oči hodně dokořán a dost hodně mě také vyděsila tím, že život v Československu v 50. letech a asi trochu i v letech 70. se v některých aspektech blížil tomu, co zažívali a stále zažívají milióny Severokorejců.

Autorka popisuje život šesti lidí, kterým se podařilo dostat se přes nejlépe chráněnou hranici světa a vymanit se tak ze spárů propagandy, bídy a šílených podmínek pro život.


Jaké to je být celý život obelháván? Nemít žádné informace? Jak se člověk cítí ve dvaceti, třiceti nebo padesáti, když pochopí, že to, čemu věřil a za co dýchal, je ve skutečnosti velké nafouklé nic. Jaké to je žít léta o hladu, ve strachu a bezmoci. Co udělá s člověkem všude přítomná smrt?

Je nemožné si tohle vše představit a je nemožné se vcítit do lidí, kteří tohle vše prožívají jako svůj život, jako každodenní realitu.
Pethushka
80% 80% 80% 80% 80%
  29. 12. 2014, 12:57
Není to tak dlouho, co jsem zhlédla dokument A state of mind, který sleduje životy dvou mladých severokorejských gymnastek a jejich rodin, žijících v Pchjongjangu. Nechápavě jsem u něj tenkrát kroutila hlavou, ale teď zjišťuji, že to byla vlastně přehlídka životů těch, kteří si v Severní Koreji žijí nejlépe. Život, o kterém jsem si říkala, že bych si ho nedovedla představit, je vlastně tím, po čem většina obyvatel KLDR touží. Kdybych předtím nečetla Útěk z Tábora 14, asi bych některým řádkům ani nemohla uvěřit. I tak pro mě byl ale obsah téhle knihy šokující. Doufám, že u nás bude vycházet stále víc knih o Severní Koreji a že se rozmnoží i počet jejich čtenářů.