Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Mefisto

85%
4 87
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Mefisto
Autor:
Originální název: Mefisto

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Academia - 2008
ISBN: 978-80-200-1640-9
Počet stránek: 277
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 18x v oblíbených
v přečtených 131x v přečtených
v knihovně 98x v knihovně
k přečtení 49x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Academia (2008) 978-80-200-1640-9 277
Odeon (1986)
Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1962)

Mefisto, nejvýznamnější dílo Klause Manna, je silně otevřeným, zčásti autobiografickým protifašistickým románem, projevem bezradnosti jedné generace intelektuálů vůči nacistickému násilí. Pojednává o významném německém herci Hendriku Höfgenovi (předlohou byl Gustaf Gründgens), který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Stejně jako hlavní hrdina, i řada dalších postav má předlohu v tehdy žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Krátce před smrtí se autor dozvěděl, že se Mefista nepodaří vydat – za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla kniha napsána. V roce 1981 natočil István Szabó stejnojmenný film s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli. Film získal Oskara za nejlepší cizojazyčný film a pomohl vrátit Klause Manna do pozornosti evropského publika. (Založil/a: dick.laurent)

(více)  

Štítky

více  
Klaus Mann Klaus Mann
*18.11.1906 - †21.5.1949

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Ghoulman
100% 100% 100% 100% 100%
  7. 10. 2016, 8:08
Vždy, když potkám osobu, na které vysleduji až nezdravou touhu po uznání a popularitě, mám sto chutí opatřit si stroj času a poslat ji do nacistického Německa. Jen tak, pro zkoušku charakteru. Ono je to pěkné rčení, že člověk musí jít za svým snem. Ale měl by si dávat velký pozor, aby při naplňování tohoto snu nepřestal být člověkem...
ForFreedom
80% 80% 80% 80% 80%
  11. 2. 2016, 11:19
,,A vy milý pane Höfgene, vy budete patřit k těm, co budou nejpůvabněji skákat přes mrtvoly. Vypadáte na to, vidím to na vás. Jste velmi spanilým synem podsvětí a není to náhoda, že vás vyznamenává ministerský předseda. Máte pravý, produktivní cynismus radikálního genia. Velmi si vás vážím, přemilý pane Höfgene.“

Höfgen-Gründgens jako typ bezcharakterního a bezzásadového člověka, komedianta, který nikdy nesundavá masku, jen ji podle situace vyměňuje a převléká za jinou, příhodnější, a tak proplouvá každou dobou a režimem, hrou, v níž nakonec vždycky znovu získá svou hlavní roli.
Jen je podle mě trochu škoda, že ho celou dobu vnímáme na pozadí vypravěčovy výslovné antinacističnosti: nacismus je tady totiž takovým ryzím zosobněním zla a temných stránek člověka a ač se Mann snaží plasticky vystihnout celou společenskou, ale vlastně i osobní situaci lidí v pozitivním i negativním významu jím zasažených, vždycky je to nakonec pohled pronásledovaného exulanta, který pláče nad tím, co se to v jeho vlasti stalo. Přičemž vinu tady potom logicky nesou právě takoví jako je Höfgen, ctižádostiví vždy a všude, pro které je jedinou veličinou sláva a moc. Trochu se tady nabízí konfrontace s Doktorem Faustusem Manna-otce, který jde, co se zvlášť toho podhoubí nacismu týče, mnohem dál: ale tím vlastně ani Mefisto být nechce, ten je především konkrétním příkladem mravního selhání, konkrétně položenou otázkou, do jaké míry se může člověk kvůli vlastním touhám spojit se silami, o nichž ví, že jsou zhoubné... 4/5
rt12
100% 100% 100% 100% 100%
  6. 2. 2015, 17:54
Do této knihy jsem musela dozrát. Skvělá studie člověka posedlého svou prací, který je tak zahleděn do sebe a svých projektů, že pošlape vše okolo sebe. Stává se zrádcem přátel, lásky a nakonec i národa, když se spolčí se zlem v podobě Hitlerovského Německa. Nejhorší je, že si ve své posedlosti není vědom svého odporného jednání. Zajímavost: Hlavní hrdina románu má svůj skutečný předobraz. Je jím Gustaf Gründgens. Kniha se také nechtěně zapsala i do historie německého práva. Potomci Gustafa Gründgense se dovolávali zákazu knihy až u německého ústavního soudu, který v souvislosti s případem vydal judikát, týkajicí se práva na svůj mediální obraz. To je jeden z důvodů, proč kniha v Německu vyšla až 20 let po svém prvním vydání v Amsterdamu.
Rames
60% 60% 60% 60% 60%
  25. 4. 2016, 8:16
Všichni si myslíme že známe lidskou povahu a nedokáže nás nic překvapit , drobné slabůstky a úsměvné chybičky charakteru však narůstají do ohromných rozměrů v krizových situacích . Hendrik je ctižádostivý slaboch který se snaží vytěžit něco pro sebe ale uvědomuje si své chyby a má potřebu se před sebou omlouvat. Je to příběh jedné postavy.
Ivulina
100% 100% 100% 100% 100%
  26. 6. 2015, 8:48
Nejdříve jsem měla možnost vidět představení Divadla pod Palmovkou s Jiřím Langmajerem coby Hendrikem a natolik mi učarovalo, že jsem si předlohu prostě musela přečíst. Sice až po nějakých pěti letech, ale přece. A vůbec nelituji. Je to skvělá kniha, která popisuje známé skutečnosti z neznámé perspektivy. Možná je to tím, že mě docela události první poloviny dvacátého století zajímají, ale Mefisto mě opravdu oslovil. A přestože mi čtení trvalo o něco déle a ne vždy hladce plynulo, po dokončení posledních několika stránek jsem měla chuť skočit zpět k obálce a dát si to ještě jednou. Musím doporučit.
Bernadette
100% 100% 100% 100% 100%
  27. 8. 2014, 19:37
Hen(d)rik je zvláštním druhem slabocha. Člověk, který celý život "hraje", hrdina, s jakým jste se ještě nejspíš nikdy nesetkali. Ale je jen jedním z důvodů, proč je tahle knížka tak dobrá. Mann mistrně střídá prostředí i postavy kolem hlavního hrdiny. Stejně tak se střídá i klima, nálada. V každé jednotlivé epizodě Hendrikova vzestupu (nebo vlastně pádu?) najdete dílek skládačky a zároveň otázku, kterou by vás nejspíš nenapadlo si položit... Jsem moc ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla...
Bruncvik
60% 60% 60% 60% 60%
  19. 5. 2016, 15:13
Čekal jsem cestu do hlubin nacistovy duše. Četl jsem o duši zklamaného, zlomeného emigranta. Souhlasím s ForFreedom v tom, že je třeba román číst s vědomím toho, kým a kdy byl napsán. Všechno je zde černobílé, což podtrhují i jasné popisy postav („příliš krátká, slabošsky ustupující brada”).

Pro mě tedy nebyl ani tak zajímavý děj točící se kolem hlavní postavy milého Höfgena, protože ač na něm bylo jistě mnoho pravdivého, nepřipadal mi jeho popis dostatečně věrohodný a zajímavý, zdálo se mi, že je na něm spíš demonstrována jedna vlastnost, díky které může být pak člověk slepý ke všemu ostatnímu. Zajímavější mi připadalo autorovo apokalyptické vnímání Německa a obrazy těch, kteří tam po nástupu Hitlera zůstali. Co mě v průběhu čtení docela zaráželo, byla ta neskrytá nenávist (neříkám, že nepodložená a neoprávněná), přesto vedoucí k tomu, že kdyby měl autor tu možnost, zdálo se se mi, že všechno to čiré zlo by nejraději také poslal do koncentračního tábora. („Naučili jsme se být nesmiřitelní. Máme dobrou pamět, vynikající pamět, přítelíčku! Na nikoho nezapomínáme! Víme, koho pověsit přednostně!”) Celkově jsem tedy neslyšel z knihy hlas rozumu a humanismu, ale spíše zklamání, smutek a vztek.

Co se obsahu a příběhu týče, vše plyne velmi rychle. Kapitoly reprezentují časově dlouhé úseky a autor se nezabývá příliš zdlouhavými popisy. Takže se mi kniha četla velmi hezky a svižně. Pokud někomu navíc imponuje divadelní prostředí, může pro něj být knížka zajímavou i v tomto ohledu. Ale protože já mezi takové lidi nepatřím, dám docela obyčejnému komediantovi tři hvězdy.

„Teď si tedy měl Hendrik pohledy svých smaragdových očí, svým zpěvavým hlasem a ušlechtile trpitelským chováním naklonit největšího Němce, jaký kdy žil, a přesvědčit ho o své mravní kvalifikaci”
Claire27
80% 80% 80% 80% 80%
  5. 6. 2016, 23:45
Z knihy mám rozporuplné pocity. Po přečtení několika stránek jsem knihu chtěla odložit, protože mě příliš nebavila. Postupem času mě začala vtahovat do děje a nakonec mě ovládla jako Mefistoteles Fausta. S literárním hrdinou, jakým byl Hendrik, jsem se asi ještě nikdy nesetkala. Zprvu jsem ho vnímala jako podivného a pyšného muže, později pro mne byl postavou rozporuplnou a smutnou. Byl zcela ovládán budováním své kariéry. Nevšímal si ani toho, jaké oběti to přinese, protože právě tyto "oběti" ho později začaly pronásledovat. Co se týče stylu psaní, byl vskutku umělecký. Nad některými pasážemi, které popisovaly nacistický děs, jsem tajila dech.
Francesco
60% 60% 60% 60% 60%
  22. 10. 2014, 16:06
Jedno ze základních děl světové literatury, napsané r. 1936, líčí životní příběh kdysi talentovaného umělce, který se vetřel do přízně mocných třetí říše. Kniha napsaná čtivým stylem, nenudí, čtenář je stále v očekávaní co přijde na další stránce. Knihu určitě doporučuji k přečtení.