Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Kocour Mak spěchá domů

0%
0 0
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Kocour Mak spěchá domů
Autor:

Poprvé vydáno celosvětově: 2014

Nejnovější vydání:
Nová Forma s.r.o. - 2014
ISBN: 978-80-7453-504-8
Počet stránek: 78
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 0x v přečtených
v knihovně 0x v knihovně
k přečtení 0x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Nová Forma s.r.o. (2014) 978-80-7453-504-8 78

Kocour Mak nejenže je velký krasavec, ale má také mimořádnou schopnost - rozumí lidské řeči. Nedokáže se jí však vyjadřovat - reaguje pouze po kočičím způsobu. Jednoho dne jeho nová panička onemocní a je nucena Maka na delší dobu opustit. A protože se o něj nemá kdo postarat, je odvezen do útulku ve vzdáleném městě. Nelíbí se mu tam a chystá se tedy utéct. Ostatní opuštěné kočky, se kterými se tam docela spřátelil, ho od toho zrazují, neboť se to zatím nikomu nepovedlo. Každý útěkář byl vždycky okamžitě dopaden a vrácen zpátky do klece. Mak využije nepozornosti jedné z ošetřovatelek a prchne. Od této chvíle začíná jeho strastiplná a dobrodružná cesta do milovaného domova. Občas se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě a měl docela namále...

ukázka z knihy:

Další ráno jsem slyšel šumět vodu. Nějak mi to však nehrálo. Sice se mi zdálo, že už jsem hodně blízko, ale přece jenom mi podle mých výpočtů ještě pěkný kousek scházel. Tahleta voda tak nějak šustila, kdežto náš splav hučí a rachotí tak mocně, že v jeho blízkosti není slyšet vlastního mňouknutí.
Byla to menší říčka, nebo to taky mohl být potok. S těmi překážkami jsem to tedy zakřikl - tahleta byla nepřekonatelná. Napil jsem se, protože jsem měl pořádnou žízeň. Voda byla pěkně studená a osvěžující. Kolem rostly různé keře a nějaké stromy, takže ji nemohlo sluníčko prohřát.
Opět jsem si sedl a přemýšlel. Přeplavat to nemůžu, protože vodu v této podobě nemám rád. To u nás máme přes Jihlavku most, který se dá přeběhnout, a tak se jeden ocitne na druhém břehu aniž by se namočil. Tady však nic podobného v dohledu nebylo. Kdybych to chtěl obejít kolem horního nebo dolního konce, příliš bych si zašel, a to by mě zdrželo. Zdenička už určitě čeká. Možná ten potok ani žádný konec nemá a vlévá se do jiného potoka, a ten zase do dalšího.
Kousek ode mne se nacházelo ve vodě pár kamenů, které vytvářely malý splávek - odtud šlo to šustění, které jsem slyšel. Popošel jsem blíž, dřepl jsem si na břehu a ty kameny zkoumal. Nebyly moc velké, naskládané byly v jedné řadě a byly mezi nimi mezery. Některé voda obtékala, přes některé padala a všechny byly porostlé mechem.
Lepší cesta odtud nevedla. Vstal jsem a ještě chvíli rozmýšlel. Pak jsem se naráz rozhodl a sestoupil po mělkém břehu až k vodě. Přední tlapky jsem položil na nejbližší kámen - ty zadní jsem nechal pro jistotu ještě na souši. Zdálo se mi, že by to nemuselo být až tak nezdolatelné, a přesunul jsem i ty zadní tlapky. Přeskočil jsem na další kámen. Trochu ve mně zatrnulo, protože mi to na tom vlhkém mechu podklouzlo. Připravil jsem se k dalšímu skoku a pak zase k dalšímu… až jsem se téměř přiblížil ke druhému břehu - už mi zbývaly pouze dva kameny. Ten předposlední se mi ale nelíbil. Byl ze všech nejmenší, byl takový zakulacený a nacházel se poměrně daleko od toho, na kterém jsem právě stál. Nemohl jsem se rozhodnout. Voda mě studila do tlapek, protože jsem stál zrovna na kameni, přes který se převalovala.
Otočil jsem se a přes rameno se kouknul k tomu prvnímu břehu. Vracet bych se neměl, protože tím bych ten problém nevyřešil. Znovu jsem se na ten kámen zahleděl... a pak jsem skočil. Ocitl jsem se na něm všemi čtyřmi, ale tím jak byl zakulacený a kluzký, mi to začalo ujíždět a převažoval jsem se dozadu. Snažil jsem se drápky předních tlapek zachytit, jenže to vůbec nefungovalo. Cítil jsem, jak těmi drápky seškrabuji z povrchu toho kamene mech a kloužu dozadu.
Áááá. Padl jsem do vody, která mě okamžitě pohltila, proud se mnou smýkl a vlekl mě pod hladinou. Nateklo mi do uší, do tlamky i do nosu, nemohl jsem dýchat a kolem sebe jsem viděl jakési nazelenalé šero. (Založil/a: gal)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace