Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Bílý dominikán

81%
4 22
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Bílý dominikán Originální název: Der Weisse Domikaner

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Argo - 1999
ISBN: 80-7203-120-1
Počet stránek: 135
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 7x v oblíbených
v přečtených 37x v přečtených
v knihovně 10x v knihovně
k přečtení 8x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Argo (1999) 80-7203-120-1 135
AOS (1997)
Perseus (1992)

Je to příbeh o obětavosti, o lásce přesahující říši mrtvých, o lidské duši, mysli a vůli. Je to příbeh o něčem, co nemůžeme obsáhnout smysly, o něčem co by vlastně ani nemělo existovať, o něčem co si sami nechceme připustit… (Založil/a: trevize)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

irulan
100% 100% 100% 100% 100%
  23. 6. 2013, 12:48
„Ano, ano, ta bílá venkovská cesta!“ mumlal si zahloubaně. „tu jen málokdo snáší. Jenom ten, kdo je k putování zrozený. A jelikož jsem si toho na tobě tenkrát v nalezinci všiml, vzal jsem si tě k sobě. Většina lidí má větší strach z bílé cesty než z rakve. Raději si lehnou znovu do rakve, protože se domnívají, že to je smrt a že tam budou mít pokoj; ve skutečnosti je tou rakví tělo, život. To, že se člověk narodí na zemi, není nic jiného, než že je zaživa pohřben! Lepší je však to, když se naučí chodit po bílé venkovské cestě. Nesmí ovšem myslet na konec té cesty, jinak to nevydrží, protože ta cesta nemá konce. Je nekonečná. Slunce tam nahoře je věčné. Věčnost a nekonečnost nejsou totožné. Jen pro toho, kdo v nekonečnosti hledá věčnost a nikoliv „konec“, znamená nekonečnost a věčnost totéž. Na pouť po bílé cestě se musí člověk vydávat jen kvůli putování, pro radost z putování, a nikoli proto, že si přeje vyměnit pomíjející oddech za nějaký jiný.
Pokoj – nikoli „oddech“ – lze najít jen nahoře v slunci. Slunce klidně stojí a všechno se otáčí kolem něho. Již jeho posel, ranní červánky, vyzařují věčnost, a proto se k nim brouci a mouchy modlí a zůstávají viset nehybně ve vzduchu, dokud nevyjde slunce. Proto ses také neunavil, když jsi nahoru vystoupil.“
„Viděl jsi slunce?“ zeptal se a přísně si mě změřil.
„Ne, otče, otočil jsem se zpátky dřív, než slunce vyšlo.“
Spokojeně přikývl. „To je dobře. Jinak bychom spolu už neměli co do činění,“ dodal tiše.
„A tvůj stín šel po cestě do údolí před tebou?“
„Ano, samozřejmě…“
Přeslechl mou udivenou odpověď.
„Kdo spatří slunce, ten si přeje už jenom věčnost,“ pokračoval. „Ten je pro putování ztracen. Takoví jsou církevní světci. Jakmile světec přejde tam je tento svět a také ten druhý pro něj ztracen. Ale stejně tak, což je horší, svět ztratil jeho; je osiřelý! Víš, co to je, když je někdo nalezenec, nepřipravuj tedy ani jiným osud někoho, kdo zůstal bez otce a matky! Putuj! Rozsvěcuj lampy, dokud slunce nepřijde k tobě samo.“