Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Tichý Don 1-4

90%
5 32
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Tichý Don 1-4
 Všechny obaly
Tichý Don 1-4
 Všechny obaly
Originální název: Тихий Дон

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Odeon - 1979
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 12x v oblíbených
v přečtených 42x v přečtených
v knihovně 47x v knihovně
k přečtení 33x k přečtení
právě čte 5x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Odeon (1979)
Svět sovětů (1958) 592
Sfinx (1935)

Tetralogie, epický román z prostředí donských kozáků, který byl roku 1965 oceněn Nobelovou cenou.
Ústředními postavami jsou členové rodiny Melechových, jejichž příběhy se prolínají s jinými postavami na pozadí politické stránky Ruska. (Založil/a: ForFreedom)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

achilles
100% 100% 100% 100% 100%
  10. 12. 2015, 21:02
Ruští autoři prostě umí! V jejich dílech není komerce a je tam především lidskost. V žádných jiných dílech nenacházím tolik přirozenosti lidské existence, přírody, charakterů či obyčejných věcí. Kde se dočtete, že se "blížily dny těhotné bouří", nebo že "měsíc vycházel pomalu a nakřivo jako invalida po schodech"?
Po dlouhé době jsem se opravdu kochal a mimojiné dozvěděl něco více o kozácích, protože jsem si také doposud myslel, že "kozák má místo duše flašku kořalky".
Crocuta
100% 100% 100% 100% 100%
  16. 3. 2014, 15:06
Vynikající kniha, která mne - mimo jiné - definitivně přesvědčila o nelidské povaze komunistické ideologie, zvláště o zhoubném vlivu aplikace jejích teorií do praxe. Hlavní postava knihy Grigorij Melechov je člověk se vším všudy, plný rozporů a pochybností, který až do závěru příběhu váhá mezi jednotlivými stranami mocenského konfliktu a nedokáže jednoznačně určit na čí straně je vlastně pravda. Postava naprosto realistická a přes (a nebo právě pro) všechny své chyby veskrze sympatická. Ale například Miška Koševoj, prototyp komunisty vzešlého z donské chudiny je figura stejně odpudivá a zrůdná jako jeho ideový protihráč, bělogvardějský patologický zabiják Miťka Koršunov. A jen o málo sympatičtější je třeba takový Podtělkov (skutečná historická postava), dogmatik, jemuž jsem jeho bídný konec ze srdce přál. Tak by se dalo dlouze pokračovat, ale stručně řečeno - Tichý Don jako celek je kniha čtivá, mistrně napsaná a její přečtení lze s klidným svědomím doporučit nejen milovníkům historie a ruské literatury, ale každému, kdo si oblíbil třeba díla velkých realistů 19. století, na jejichž odkaz podle mého Šolochov skvěle navazuje.
kanybalka
100% 100% 100% 100% 100%
  13. 8. 2012, 8:32
Tak zvaný „roman-epopeja“, na který jsem se opravdu nikdy nechystala, mě velice mile překvapil, pohltil, nemohu se odtrhnout a stále se s tou bichlí někam vleču. Dokonce i ke grilu na zahradu. Nevím, zda je to mou rusistickou úchylkou nebo jestli je to tím, že páni kritici a všeobecně společnost nekecala, když tento obří román a Šolochova tolik let vyzdvihuje. Ták proto se o něm učí (nechtějí studenta znechutit, ale opravdu doporučují výbornou knihu) :-) . Prostě na Nobelovku. Je to tak. Bohužel, cokoliv, co se omílá stále dokola ve škole, prostě nejednoho studenta tak nabudí (ale jen k tomu, aby se od podobných věcí držel dál), že ze čtení podobné skvělé literatury sejde. U mě to tak platí. Když přede mnou na gymplu vyslovili Božena Němcová, Jan Neruda nebo Karel Čapek, dostala jsem husí kůži a modlila se, abych to nemusela zařadit do čtenářského deníku. Ostatně, právě Tichý Don mě začal zajímat až po úspěšně složených státnicích. Hned den po nich jsem se na to s chutí (jako snad nikdy) vrhla. Doporučuji tedy vřele studium. A pokud možno zakončené – pak je totiž tolik chuti do odvykládané látky z literatury, jako málokdy.
Ale zpět k Šolochovovi. Před Tichým Donem jsem od něho četla jen v originále Suďbu čelověka, kraťoučkou, ale neméně zajímavou povídku. Nadchla mne, dokonce i před státnicemi. A to je co říci. No a jelikož se u nás doma „dva toma“ (dva svazky) románu Šolochova vsykytovaly, nedalo mi to. Vřele doporučuji.