Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Došel jsem daleko

89%
4 26
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Došel jsem daleko

Podtitul: Vzpomínky dětského vojáka


Autor:
Originální název: A Long Way Gone

Nejnovější vydání:
Jota - 2007
ISBN: 978-80-7217-530-7
Počet stránek: 285
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 6x v oblíbených
v přečtených 36x v přečtených
v knihovně 10x v knihovně
k přečtení 13x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 2x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Jota (2007) 978-80-7217-530-7 285

Podle údajů OSN bojuje v současné době v řadě válečných konfliktů po celém světě přinejmenším čtvrt miliónu dětí. Některým z nich není ani deset let, přesto dokáží zručně zacházet s puškou i s nožem. Ishmael Beah býval jedním z nich. Přestože se problematikou dětských vojáků již zabývala řada novinářů i romanopisců, toto je vzácná příležitost spatřit život dětských vojáků očima někoho, kdo si tím peklem osobně prošel a kdo je přežil. V knize Konec dlouhé cesty: Paměti dětského vojáka vypráví dnes šestadvacetiletý Ismael Beah překvapivě věcným stylem tragický a téměř neuvěřitelný příběh svého života. Když mu bylo dvanáct, musel utéct před útočícími povstalci. Pak se řadu měsíců toulal se skupinou kamarádů zemí k nepoznání proměněnou násilím. Musel se přitom mít na pozoru nejen před povstalci, kterým unikl jen o vlas, ale i před vesničany, pro které skupinka nedospělých chlapců představovala v té nejisté době možné nebezpečí. Ve třinácti ho zverbovala vládní armáda. Chlapci prošli rychlým výcvikem a pak, permanentě udržovaní pod vlivem drog zbavujících je pocitu bolesti i výčitek svědomí, bojovali po boku svých dospělých kolegů a spolu s nimi se dopouštěli neuvěřitelných násilností, které se pro ně postupně staly zcela běžnou součástí života. V šestnácti byl z bojové linie odveden pracovníky UNICEF a pak se musel za pomoci zaměstnanců v rehabilitačním centru učit, jak si odpustit, jak získat zpátky svou lidskost a jak vůbec zase začít normálně žít. (Založil/a: xjane)

(více)  

Štítky

více  
Ismael Beah Ismael Beah
*23.11.1980


Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Čtec
80% 80% 80% 80% 80%
  23. 4. 2016, 16:16
Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře.

Nakonec jsem se po létech k přečtení přece jen dokopal. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí...

Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které pouhých pár let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází.

Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj.

Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...
antoniana
60% 60% 60% 60% 60%
  4. 6. 2016, 9:25
To, čím si autor prošel, se nedá nazvat jinak než peklo. Oceňuji, že kniha je napsána poměrně střízlivě a nesnaží se citově vydírat. Kupodivu nejvíc mě zasáhla jedna krátká věta o tom, že jedno bývalého dětského vojáka si jeho vlastní rodina odmítla vzít zpět a on se dal zpátky k armádě, nedokázala jsem to pochopit. I přes nadprůměrný obsahový náboj však nedokážu dát knize vyšší hodnocení.
Arakkis
100% 100% 100% 100% 100%
  28. 12. 2012, 11:51
Neuvěřitelně poutavá autobiografie mladého chlapce ze Sierra Leone o útěku před válkou, o účasti v ní v roli děrského vojáka a o návratu do normálního řivota. Přes všechny hrůzy, kterými Ismael Beah musel projít, nám svůj příběh vypráví otevřeně a sebevědomě, dokonce místy i s náznaky nadsázky až cynismu. Za svou odvahu podělit se s celým světem o svůj neblahý osud a za to, jak mistrně to zvládl, si nezaslouží méně než 100 %.