Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Sto roků samoty

87%
4 710
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Sto roků samoty
 Všechny obaly
Sto roků samoty
 Všechny obaly
Sto roků samoty
 Všechny obaly
Originální název: Cien años de soledad
Poprvé vydáno celosvětově: 1967

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Euromedia Group - 2015
ISBN: 978-80-207-1668-2
Počet stránek: 320
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 328x v oblíbených
v přečtených 1180x v přečtených
v knihovně 318x v knihovně
k přečtení 481x k přečtení
právě čte 29x právě čte
si přeje 9x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Euromedia Group (2015) 978-80-207-1668-2 320
Odeon (2012) 978-80-207-1438-1 318
Odeon (2003) 80-207-1215-1 320
Odeon (1986) 346
Odeon (1971) 409

Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo.
Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho.
Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze. (Založil/a: Metalyza)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

vladislaus
60% 60% 60% 60% 60%
  7. 1. 2012, 14:48
Nevím jestli ostatní, ale já mám problémy číst jinou, než evropskou a americkou literaturu.
Literatura Asie, Afriky, Střední a Jižní Ameriky je pro mne nepochopitelná a stalo se to i u této knihy. Začátek dobrý, ale pak se začala popisovat nějaká nesmyslná válka, která mne vůbec nezajímala. Dále spousta postav spjata složitými příbuzenskými vztahy a s podobnými jmény knihu úplně zazdila.
janeicka
100% 100% 100% 100% 100%
  16. 9. 2013, 0:01
Mé první setkání s Márquezem dopadlo myslím více než skvěle, kniha se mi četla s velkou lehkostí a působila opravdu krásně magicky - všechny ty nadpřirozené události a zajímavé životní osudy mě prostě uchvátily. Samozřejmě, že orientace ve jménech byla trochu složitější, ale kdyby se každý člen rodiny jmenoval jinak, už by to jistě nemělo takové kouzlo :-)
Anael
100% 100% 100% 100% 100%
  31. 8. 2012, 20:31
Kouzelná kniha. Magický realismus je patrný a zdánlivě obyčejné věci jsou chápány jako nelogické. Kouzla a čáry a zvláštní lidé... to vše je normální. Mám ráda knihy, které mi nedají spát. Buendíové byli lidé, kteří byli předurčeni k zániku dřív, než se narodili. To ovšem není případ této knihy.
Keatin
100% 100% 100% 100% 100%
  8. 11. 2012, 21:48
Má první kniha od Marquéze a tou si mě získal na vždy. Přiznávám se bez mučení, že bylo těžké zorientovat se v té dlouhé řadě obdobných jmen, nicméně, příběh byl skvělý, styl jeho psaní je ohromující a přitom obyčejný. Sto roků samoty je kniha, kterou by si měl každý přečíst, byť jen proto, aby řekl: "Tak tohle mi nesedí."
Tanmut
100% 100% 100% 100% 100%
  23. 12. 2009, 12:41
Těžko popsat přízračnost tohoto skvostu světové literatury. Márquez vyšil Möbiovu pásku Maconda osudy generací Buendiů, čímž stvořil nádhernou kontinuální tapisérii, která se musí vyjímat v každé knižní sbírce.
Narozdíl od jiných velkých románů 20. století jako např. Nesnesitelná lehkost bytí nebo 1984, kde zcela jasně vystupuje intelektuální kostra, na níž jsou díla postavena, ze SRS prýští autorova duše, nezatěžující snahou o povýtce racionální popis světa, existence a lidství, což se v západní literární tradici jeví jako velmi osvěžující.
Nemůžu říct, že by Sto roků samoty byl můj nejoblíbenější román, ale s jistotou mohu prohlásit, že se jedná o nejlepší knihu, jakou jsem kdy četl. Ryzí umění.
achilles
60% 60% 60% 60% 60%
  14. 9. 2013, 19:03
Tato kniha začala dobře. Bylo velice zajímavé, jak Cikáni přicházeli a přinášeli nové věci. Pak jsem se ale začal tonout ve jménech. Už to mnoho čtenářu zde zmiňovalo, je to asi tím, že nejsme moc zvyklí na jihoamerická jména. Příběh samotný mě neoslnil. Několikrát jsem chtěl knihu odložit, ale vždy jsem vydržel, nakonec až do konce. Co mohu ocenit, je autorova mistrnost a schopnost hrát si se slovy a proto jsem u ni zůstal.
Ducii
60% 60% 60% 60% 60%
  14. 4. 2014, 16:03
Má čtvrtá a definitivně poslední kniha od Marqueze. Tomuto autorovi jsem prostě nepřišla na chuť. Jeho styl mi nesedí, jeho knihy se mi čtou ztěžka. Tahle byla tak trochu výjímkou, protože jsem se u ní tolik nenudila a dokonce jsem ji zvládla přečíst celkem rychle, nicméně už po pár stranách jsem naprosto ztratila linii postav a neměla tušení kdo je kdo a jaký ho váže vztah s těmi dalšími.
Abigor
100% 100% 100% 100% 100%
  28. 12. 2012, 15:41
Naprosto se ztotožňuju s Keatin, ta řekla úplně všechno! Ty mystický prvky se mi moc líbily, často mi až běhal mráz po zádech. To smilstvo v knize mě znechutilo, ale konec mi to plně kompenzoval, ten byl bravůrní. Nevím, co napsat, tohle se musí přečíst, ne číst o tom!
Jasanek
60% 60% 60% 60% 60%
  7. 12. 2010, 21:19
Sto roků samoty si jistě zaslouží přečíst, prvních +-120 stran je skvělých, Marquez výborně vypráví, rychle přeskakuje po dějové lince, ale zároveň to působí tak přirozeně, že to vůbec nevadí. ALE, od nějaké té poloviny knihy děj upadá, prostředek působí jakoby by autor nevěděl co dál, a tak jen kombinuje a opakuje předchozí události. Posledních pár stránek celkové dojem trochu vylepší, žádnou velkou stopu však ve mně nezanechal. Být kniha o 100 stran kratší, je bez kazu, takto jsem měl stále chuť dál nečíst.
Pokud se rozhodnete knihu přečíst, určitě se vyplatí najít rozkreslený rodokmen a číst knihu s ním.
pchmelda
100% 100% 100% 100% 100%
  21. 12. 2015, 18:01
Obsahuje spoiler spoiler Není to jen prokletí jedné rodiny. Je to prokletí dnešní doby, že ač žijeme společně pod jednou střechou, přesto nám zůstává pocit samoty. Ač jsme s druhými v jedné místnosti, stejně každý cítíme prázdnotu. Jako bychom byli venku přivázáni ke kmeni, opuštěni, zanecháni napospas samotě.
Ale nemusí to tak být. Náš osud není předepsaný. Stačí najít osoby hodné lásky a opravdu jim naslouchat.
Nezůstat sám ve mraveništi plném lidí. Opuštěn v davu. Ale spíš se snažit poznat ty cizince. A nenechat se zhltnout anonymitou velkoměst. "Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci."
Tyet
100% 100% 100% 100% 100%
  14. 3. 2010, 18:38
jedna z nejlepších knih co jsem kdy četla, skvost
svobodka
100% 100% 100% 100% 100%
  2. 12. 2012, 19:10
Tuto knihu jsem zadala jako referát osmnáctileté studentce. Když jsem se ptala, jak pokračuje četba, odpověď zněla, že moc ne, protože se jí kniha nelíbí. Což mě mrzelo, protože pro mě patří k těm nejkrásnějším knihám na světě. Při referátu ale prohlásila, že kniha se jí líbila, což mě překvapilo, tak jsem chtěla vysvětlení. Odpověď: než jsem ji dočetla, tak se mi strašně zalíbila.
LadysR2
60% 60% 60% 60% 60%
  28. 1. 2013, 10:01
Váhal jsem mezi 3 - 4, ale dám 3, protože k mým čtyřkovým to nedosáhlo. Kniha se mi líbila a vlastně neumím vysvětlit proč. Atmosféra místy až snová. A občas jsem se ztratil v postavách. Skoro všichni v x generačním ději jsou Buendíové
G8
60% 60% 60% 60% 60%
  18. 4. 2016, 20:20
Prvních cca 100 stránek mi připadalo vážně cool, ale na konci už to očividně nebavilo ani samotného Márqueze.
Alyss Mainwaringová
100% 100% 100% 100% 100%
  8. 9. 2016, 13:22
V některých částech knihy bylo těžké zorientovat se v dlouhé řadě obdobných jmen, nicméně, příběh byl skvělý, styl jeho psaní je ohromující a přitom obyčejný. Těžko popsat přízračnost tohoto skvostu světové literatury.
Snová atmosféra, cyklus zrození a smrti, budování a zániku, nekonečný koloběh života, zabalený do příběhu několika generací jedné rodiny a ve formě magického realismu, který se netrápí smrtí postav, ale dokáže jejich otisk udržet v příběhu. Kniha plná kouzel se se svou hloubkou a fantastičností naprosto liší od všeho, co jsem kdy předtím četla, úchvatné a dechberoucí.
Seňorita Eskimo
80% 80% 80% 80% 80%
  17. 1. 2016, 17:13
Nechápeš, ztrácíš se a dělají ti problém jména? Nenech si tím tu knížku zkazit. Nakresli si rodokmen a snaž se.

Že se ta jména opakují, má svůj význam. V příběhu se pořád dokola opakují stejné cykly. Generace sourozenců Aureliana Segunda, José Arcadia Segunda a Krásné Remedios je obráceným obrazem generace Aureliana, José Arcadia a Amaranty. Je ovšem jasné, že dvojčata (oba Segundo) se někdy během svých her musela už natrvalo prohodit. José Arcadio Segundo má totiž všechny typické rysy Aurelianů, nikoli José Arcadiů. Porovnejte si ho s Plukovníkem Aurelianem: oba vidí a mluví s mrtvým Melquíadesem, stejně jako potom poslední Aureliano, syn Meme a Mauricia Babilonii. Oba vedou válku (Plukovník s konzervativci, José Arcadio Segundo s banánovou společností), která je jim osudná.
A zatímco Amaranta představuje až směšný ideál panenské čistoty a morálky, Krásná Remedios je jejím pravým opakem.

Krásný je i kontrast mezi Ursulou a Pilar. Obě žijí a prolínají se celou knihou, umírají v podstatě současně. Ursula přitom reprezentuje roli matky, pevné ruky a zákona, zatímco Pilar je chaos, smích, láska.

Zkázou celého rodu byl potom (symbolicky) Babilonia. A ve chvíli, kdy se Aureliano Babilonia v Melquídesových spisech dočetl sám k sobě, jsem věděla, že to musím začít číst okamžitě znovu. Prostě wow.
Veronika
60% 60% 60% 60% 60%
  22. 2. 2014, 22:47
Tak teda toto nie. Vrhla som sa na knihu s obrovskými očakávaniami a ledva som ju dočítala. Príliš veľa ľudí s rovnakými menami, príliš veľa chaosu, v ktorom som sa nevedela zorientovať.
Jokolo
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 9. 2013, 21:04
Jeden z nejhlubších příběhů, na jaké se dá narazit. Jsem strašně rád za to, že mě neodradil ani šestý José Arcadio ani Aureliano Buendia. A až dočtete poslední stránku, otřesete se a knihu zavřete, uvědomíte si, že i to opakování jmen mělo svůj smysl a krásně do knihy zapadalo a že nevíte, který z Aurelianů se zabil a který ne vůbec nevadí. Důležité je, že jste to s Ursulou zvládli až do konce a dočetli jste jeden z nejlepších románů vůbec.
gabin
100% 100% 100% 100% 100%
  12. 10. 2012, 14:42
Spolu s Pánem much moje nejoblíbenější kniha. Můžu číst pořád dokola, od jakékoli náhodně otevřené stránky, vždycky objevím něco nového. Márquezův styl mi naprosto vyhovuje, zemitost s mystikou, erotické i nadpozemské....zbytek za mě napsali uživatelé ForFreedom a Rezung. Ursula je jednou z nejkrásnějších postav světové literatury vůbec!
Michelle S
100% 100% 100% 100% 100%
  13. 7. 2015, 19:47
Tak tenhle příběh mě naprosto uchvátil:-) Historie rodiny Buendiů byla naprosto fascinující. Trpěla jsem s každým Aureliánem (to byli mimochodem mí oblíbenci:-D) a proklínala tvrdost a nepoddajnost žen tohoto rodu, která muže postupně ničila. Ten konec mě trochu šokoval, ale nakonec to bylo asi nejlepší možné zakončení příběhu, ke kterému to stejně směřovalo:-) Je sice fakt, že na jména bylo třeba se trochu víc soustředit, ale na druhou stranu v sobě nesla určité vlastnosti a poselství, takže mě opakování jmen nevadilo, ba naopak se mi tento detail velmi líbil:-)
Bred
100% 100% 100% 100% 100%
  25. 6. 2015, 17:33
Styl je hodně jiný, než u tradičně eur-americké literatury. Postupem jsem se hodně ztrácel hlavně ve jménech, časové ose, postupu událostí... Přesto hodně zajímavá kniha. Cožpak každý z nás nemá důležitou myšlenku, které nikdo nerozumí? Vlak o dvoustech vagonech...
Ashayam
100% 100% 100% 100% 100%
  22. 1. 2014, 22:17
Cyklus zrození a smrti, budování a zániku, nekonečný koloběh života, zabalený do příběhu několika generací jedné rodiny a ve formě magického realismu, který se netrápí smrtí postav, ale dokáže jejich otisk organicky udržet v příběhu. Při čtení jsem si nakreslila rodokmen celé rodiny, nikoliv proto, že bych se v tom začala ztrácet, ale protože mě fascinovalo, jak je rozrostlá a propojená. Márqueze jsem si oblíbila už díky Lásce za časů cholery, ale Sto roků samoty způsobilo, že jsem ho začala milovat.
MatesS
100% 100% 100% 100% 100%
  11. 11. 2012, 15:43
Zpětně se ptám sebe sama: Jak mě sakra mohla bavit taková slátanina s kvantem postav s podobnými jmény, kde se na jedné stránce děje deset věcí, o kterých už třeba nepřečtu ani zmínku? A odpovím si hned: Já si vlastně nejsem jistý... Velkou váhu ale přikládám "jazykozpytectví" Marqeuzově. A asi si mě získalo i zdánlivě nahodilé hrátky s epizodkami. Ve výsledku přečteno téměř jedním dechem, taková nechtěná jednohubka, která ale zachutnala.
Elki
100% 100% 100% 100% 100%
  9. 1. 2012, 16:08
Tato kniha mě naprosto pohltila a samotný závěr jsem chvilku rozdýchávala. Oproti "choleře" neobyčejný příběh neobyčejně napsaný. Jediné s čím jsem měla problém bylo se zezačátku zrientovat v členech rodiny, kteří se až na pár výjimek jmenují stejně :) ale to je detail. plný počet
Weetr
80% 80% 80% 80% 80%
  19. 1. 2013, 11:16
Svým způsobem nádherná a neopakovatelná kniha. Trefně vykreslené prototypy lidí a jejich chování v kterékoliv situaci. Mezilidské vztahy, v tomto případě hlavně ty rodinné. Z počátku jsem byla přímo nadšená, postupem knihy mé nadšení už opadalo. To ale nemění nic na tom, že ji považuji za jakýsi skvost světové literatury, která má své oprávněné místo na pomyslném literárním výsluní.
Bookworm
80% 80% 80% 80% 80%
  28. 4. 2012, 9:54
I když přiznávám, že jsem se při čtení knihy neustále modlila, aby se další potomek již nejmenoval Aureliano, José Arcadio nebo Amaranta atd., a já si tak mohla zachovat alespoň zdánlivý přehled o rodinné historii, bez toho, aniž bych musela neustále bloumat stránkami nazpět a dohledávat příbuzenské vazby, přesto musím říci, že mě kniha velmi zaujala. Obecně jsme většinou zvyklí číst především evropskou potažmo severoamerickou literaturu a specifikum té jihoamerické mě příjemně překvapilo a řekněme osvěžilo.
I když jsem si tu přečetla některé názory, že kniha je velmi depresivní, nemyslím si to. Ano, najdeme zde spoustu neúspěchů, zmařených snah a smrti, ale nic z toho není líčeno jako bezmezná tragédie, nevyznívá to jako rezignace, ale jakési konstatování faktu.
Kniha je jednoduše popisem života, života se vším co k němu patří…
Aratar
60% 60% 60% 60% 60%
  10. 3. 2015, 15:56
Vytrvalé opakování týchž jmen v dlouhé historii jednoho rodu bylo matoucí a v postavách jsem se ztrácela. Příběhy se na první pohled tváří poměrně reálně, ale jedná se jen o iluzi, protože se zde velmi často objevují fantaskní prvky. Trochu mi to připomnělo vyprávění legendy plné pověr a zázraků, v níž jsou tragickými hrdiny místo světců obyčejní lidé. Násilné smrti mi přišly nepravděpodobné a z milostných pletek jsem měla mnohdy pocit, že snad čtu telenovelu.
blacks
80% 80% 80% 80% 80%
  19. 4. 2012, 19:48
Že jsem za poslední dobu přečetl hodně náročných a často smutných, bolestivých knih, ale žádná mě nenaplnila takovou sklíčenostía pocitem nesmyslnosti života. Takže pokud chcete slyšet, že život stojí zaprd a i to dobré, co uděláte je nakonec stejně k ničenu, je tato kniha přesně pro vás. Ostatním, kteří jsou na tom stejně jako já a mají dost svých starostí, aby si přidělávali další vrásky na čele čtením, bych doporučil se této knize obloukem vyhnout.

"...Jěště než došel k poslednímu verši, stačil pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům saamoty, se nové příležitosti na této zemi už nedostane."

Po třech letech jsem si vzpomněl na tuto knihu, kdy jen ta samotná vzpomínka na ni ve mě vyvolá skepsi a dojem, že všechno to naše plahočení na Zemi je stejně zbytečné. A právě kvůli tomu, že ve mě kniha vyvolala tak silný dojem zvedám hodnocení na ****
cikyt
60% 60% 60% 60% 60%
  19. 7. 2013, 10:15
Zkrátka mi to asi nesedlo. Ve stejně pojmenovaných postavách jsem se místy ztrácela. Přespříliš dlouhé věty a odstavce, a docela málo členěný text tomu vůbec nepomáhaly. Ten tak nějak napůl nadpřirozeně upravený svět mi taky nějak neseděl. Celkově ta kniha nebyla špatná, jen ten styl nebyl zrovna můj šálek čaje.
Barca9358
60% 60% 60% 60% 60%
  11. 8. 2016, 10:57
V knize je spoustu krásných a magických motivů, které se mi moc líbili. Tyto momenty jsou však postupně zazděny dalšími a dalšími nepříliš zajímavými zápletkami, které se střídají tak rychle, že člověk pomalu zapomene, o čem to vlastně četl před chvílí. Nejvíce matoucí pro mě byla jména, která po sobě v rodině všichni dědili, takže v rodinných vztazích jsem se přestala postupně orientovat a neustále se vracet a zjišťovat, o kterém z 20 Aureliánů je řeč, mě brzy přestalo bavit. První třetina knihy byla zkrátka výborná, ale pak se to začalo všechno protahovat a opakovat a poslední třetina už mi přišla celkem o ničem. Autor by možná udělal lépe, kdyby knihu pojal jako samostatné povídky.
venculinek
100% 100% 100% 100% 100%
  30. 9. 2015, 9:13
Znamenitě vyprávěný příběh, který Vám nedá vydechnout, dokud ho nepřečtete. Jedním z důvodů, kromě Márquezovo stylu, je také fakt, že kniha není téměř nijak členěná, kromě asi čtyř mezer v textu, a celé to zkrátka plyne naráz. Děj je spíše odpočinkový a náplní četných epizod jsou hlavně milostné a rodinné vztahy, až na části s občanskou válkou a vzpourou odborářů, kde se autor snaží příblížit tehdejší historické dění.

Spousta lidí si tu stěžuje na zmatek ve jménech hlavních postav. Mně to naopak nepřišlo tak matoucí, protože se jména opakovala až po smrti původního nositele, a tudíž se nemohlo stát, že bych přisuzoval jedno jméno někomu jinému. Navíc vše vyplývalo z konextu a stačilo jen pozorně číst.
drussila
  18. 9. 2014, 16:06
Prosím, zná někdo "audioknihu"?! Tedy MP3 vydání rozhlasové četby na pokračování z roku 1985 s Jiřím Adamírou. Tápu. V adaptaci chybí pointa - věštba, která diktuje osudy k cestě zániku. Je to vůbec možné?!
cmax
100% 100% 100% 100% 100%
  30. 6. 2014, 12:10
Márquez si Nobelovu cenu rozhodně zasloužil. V příběhu postupně vybaluje z krabice několik generací figur rodu Buendíů, nechává je sestavit vlastní šachovnici, na které s nimi následně sehrává velmistrovskou partii, kde platí lehce pokřivená, avšak naprosto striktní pravidla. A pokud čtete pečlivě, v postavách se neztratíte. Já v Macondu skutečně celých těch sto let prožil a všechno to viděl na vlastní oči. Celý ten jihoamerický svět, rozmatité povahy lidí, příběh i s jeho mnohdy bizarními zvraty - to vše je velmi plasticky a věrohodně vymodelované a i ve svém lehkém nadpřirozenu naprosto logické a do sebe zapadající. Bravo. Prostě bravo.
Mersault
60% 60% 60% 60% 60%
  12. 1. 2014, 21:03
Upřímně řečeno nechápu, co této knize přineslo status jednoho z nejlepších světových románů, ale asi jsem to četl špatně. Nebo nejsem předurčen pro pochopení a obdiv magického realismu. Nicméně asi stojí za přečtení, už z toho důvodu, aby si člověk sám zhodnotil, jestli to za to stálo, či ne.
dalloway
100% 100% 100% 100% 100%
  22. 5. 2013, 23:12
Výborná kniha. Pokud se tedy člověk přenese přes fakt, že záběr příběhu je skutečně stoletý. Bezpochyby zasloužená Nobelova cena za literaturu, budoucím čtenářům vřele doporučuji kreslit si během čtení rodokmen postav, kterých je vskutku nemálo, a které se, bohužel pro čtenáře, jmenují v mnoha případech stejně či velmi podobně.
Achája
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 1. 2013, 12:40
Můj první Marquez a hned srdcovka. Schopnost stvořit takovýto svět magického realismu se podařilo jen málo autorům a já smekám. Občas jsem musela některé pasáže číst znovu, protože s mojí pamětí na jméno bylo čtené lehce napínavé:)
Kaat
  29. 2. 2012, 22:42
Kdyby bylo nebe blízko, tak bych si sáhnul na Remedios. Ano, ano, ano. Moc se mi líbilo, jak je Marquéz nadnesený a satirický. Do mé top desítky.
lucaaa8
80% 80% 80% 80% 80%
  8. 11. 2012, 21:16
Tohle je jedna z knih, kterou musíte číst opravdu každý den, protože pokud si dáte třeba na týden pauzu a pak se k ní vrátíte, jste naprosto ztraceni jak v ději, tak hlavně v tom kdo je kdo (jelikož se jména v rodě Buendía opakují). Ale líbily se mi prvky magického realismu, kniha jimi není zahlcená, někdy jsou těžko postřehnutelné, jindy naprosto jasné, ale každopádně dávají celému příběhu něco "magického".
klertecka
100% 100% 100% 100% 100%
  23. 4. 2011, 19:06
Trochu SPOILER!!! .) Naprosto úžasná kniha. Po přečtení mi bylo smutno, že ji musím zavřít. A taky smutno po všech hrdinech, kteří v průběhu sto let samoty umírali a nakonec zbyl jen jeden... Opravdu velmi poutavý čtení, na který člověk nikdy nezapomene. Oblíbená postava: Úrsula a plukovník Aureliano Buendía.
Pets
40% 40% 40% 40% 40%
  5. 6. 2013, 23:10
Magický realismus asi není můj šálek čaje. Mistra a Markétku jsem ještě dala, ale Sto roků samoty - tam jsem se ztratila už u čtvrté generace :) Márqueze si vážím, ale číst už ho nebudu.
voda444
100% 100% 100% 100% 100%
  9. 2. 2016, 18:02
Tak trefné pojednání o lidském životě. Samota jako předstupeň smrti. Je to příběh jedné rodiny, jednoho města, jako by Macondo a rodina Buendíů bylo jedno a to samé, se stejným tragickým osudem. Číst tuto knihu je niterní zážitek. Nevědomky jsem se sám stal jedním z Arcádiů a Aureliánů. Jejich osudy na mě opravdu dolehly a na poslední stránce jsem zemřel spolu s nimi a celým městem. Úžasná kniha.
Palec pro magického proroka Melquíadese.
„Individuální samotu, již trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.“ (přebal knihy)
Kordulka
100% 100% 100% 100% 100%
  28. 1. 2016, 21:37
Tahle kniha byla pro mě zjevením. Je to kniha plná kouzelných, magických obrazů, které ve vaší fantazii vyvolají. Neuvěřitelné a přesto představitelné postavy, prostředí plné slunce, vůně a barev. Abych se vyznala ve jménech, začala jsem si malovat strom rodokmene :o). Krásná kniha.
Štangla
80% 80% 80% 80% 80%
  14. 2. 2015, 13:39
První setkání s magickým realismem předčilo očekávání. Jen mě měl někdo napřed upozornit, abych si jména a příbuzenské vztahy kreslil na papír.
ominki
80% 80% 80% 80% 80%
  20. 8. 2014, 14:10
Měla jsem trochu problém se vyznat v té změti postav. Nejlepší byl závěr knihy, smála jsem se nahlas. Ale nebylo to vůbec nečekané :)
Favone
100% 100% 100% 100% 100%
  25. 4. 2014, 12:17
Nebýt rodokmene celé rodiny Buendiových, tak bych se ve všech těch jménech, která jsou jedna a tatáž, úplně ztratila. Na stranu druhou, autor nemohl lépe vyjádřit dědičnost povah všech Aurelianů či José Arcadiů. Knihu jsem přečetla jedním dechem, možná i proto, že kdybych na chvíli přestala, tak bych zapomněla, co který Aurelius či Arcadio udělal.
marti.k
100% 100% 100% 100% 100%
  28. 9. 2013, 21:01
Od začátku se mi kniha četla dobře, doslova mě uchvátila. Z jednání postav doslova čišel temperament, touha a zároveň určitý druh smíření se se zkázou, vyrovnaný smutek. Ať už postavy usilují o cokoliv, Marquez je nesoudí, nehodnotí. Nejlidštější kniha, kterou jsem kdy četla.
EliskaBety
80% 80% 80% 80% 80%
  5. 3. 2013, 14:08
Tuhle knizku jsem nemohla dlouho prelouskat, ale povedlo se.. Jsem vsak rozpolcena a nemuzu rict, ze se mi nejak zvlast libila.. Zajimava knizka, ale uz se k ni asi nevratim. Presto stalo za to ji cist! Je to opravdu original...
Kaaat
100% 100% 100% 100% 100%
  26. 12. 2012, 21:10
Výborné... Kdyby snad někdo neznal před otevřením knihy autorův původ,tak po přečtení pár stránek musí Garíu okamžitě umístit do Latinské Ameriky:)
Velmi osobité, někomu vadí zmatek v postavách/vztazích/jménech... Já myslím, že v této knize není důležité se přesně vyznat v tom, kdo je čí potomek a pamatovat si, co která postava dělala dvacet stran zpátky, ale nasávat tu nezaměnitelnou atmosféru (mně jako milovnici ,,španělské" kultury tak blízkou) a nechat se unášet Garcíovým proudem fantazie, snů mísících se s realitou a temperamentu...
Zelva
100% 100% 100% 100% 100%
  30. 11. 2012, 1:31
já tu knížku dočetla (cca 6 let zpět) a řekla si "krásná" a nic víc; a pamatuji se kreslený rodokmen, v kterém jsem se stejně nevyznala, a pamatuji se na větu přes stránku a půl, kdy jsem čekala až se budu moc nadechnout, a pamatuji se na překonávání tempa vyprávění někde na začátku a přesto - "krásná" a nic víc
ben179
  14. 7. 2012, 10:41
Nejspíš na to nemám. Přečetl jsem do jedné pětiny a nepochopil.
Očima prostého kluka ze vsi to vidím jako levicový blábol, který se snaží si na cosi hrát. Zkusím to znovu za pět deset let, a třeba se mi podaří objevit to ukryté zlato, které zde skoro všichni vidí, ale já ne...


1 2