Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Bratrstvo I: Bitva u Lučence

86%
4 17
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Bratrstvo I: Bitva u Lučence Originální název: Bratrstvo I: Bitva u Lučence

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Československý spisovatel - 1978
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 4x v oblíbených
v přečtených 23x v přečtených
v knihovně 34x v knihovně
k přečtení 5x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Československý spisovatel (1978)
Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1963)
Mladé létá (1959)
Mír (1951) 404

Do zemanské rodiny Koziců se z bitev ve službách Jana Jiskry vrátil nejstarší syn, Janko. Přivezl si velkou kořist, a tak láká svého nejmladšího bratra, Ondrejka, a další pány ze sousedství, aby se na příští výpravu vydali s ním. Starý otec však nechce Ondrejka pustit, protože Janko se nevrátil s prostředním bratrem, Štefanem. Ten ale zanedlouho přijde, jenže těžce zmrzačený. Padl do zajetí a Uhři mu usekli obě ruce a vypíchli oko. Otec se velmi rozzlobil a Ondrejka s Jankem poslal, jen aby se pomstil. Družina zemanů z celého okolí se tedy vypraví za Janem Jiskrou.

Stejným směrem míří i rota „Pobery z Lomu nevím kam domů“, válečníka, který málem padl v bitvě s Němci. Vyvázl sice živý, ale holou hlavu mu zdobilo třináct jizev. Pobera se na své cestě zastavil u Žiliny a jeho vojsko přenocovalo před branami. Pobera se však seznámil se zadluženým Žiliňanem Bodorovským, jenž přišel na nápad, že by své dluhy mohl splatit prodáním ženy. Uherskou manželku také kdysi koupil a vzhledem k její kráse by ji mohl prodat za hodně peněz. Temperamentní Mária je v Žilině nešťastná a neustále touží spatřit svého milého, Imricha. Nemá o něm vůbec žádné zprávy, ale když ji Bodorovský nabídne, že se vydají na cestu, souhlasí. Pobera se ji ovšem od začátku protiví a když zjistí, že ji manžel prodal právě mu, hodně se naštve. Rotmistr se snaží získat její srdce, ale Mária se spolčí s dalším vojevůdcem, Talafúsem, který ji tajně odveze pryč. Pobera se ve vzteku snaží Márii najít, jenže to už volají povinnosti – musí na výpravu do Uher.

Tam se vydá společně s oddílem Janka Kozice. Jejich houfy se sice rozdělí, ale oba jsou úspěšné a vrátí se s velkou kořistí. Janko ovšem přišel o tři jízdné – zemany zajali Uhři – a také bratr Ondrejko byl těžce raněn. Při návratu se Kozicové utáboří na Lučenci. Zatímco se Ondrejko jen pozvolna zotavuje (hlavně díky masti, kterou má od své Zuzky), Janko odjíždí na jiný hrad. Pobera rovněž míří jinam.

Mária se schovává na hradě u Talafúse, ale je tam spíš jako ve vězení. Talafús se navíc také snaží dostat do její přízně, čehož Mária využívá k vylepšení situace uherských zajatců, svých krajanů. Podaří se jí navíc vypátrat stopu svého Imricha. K jejímu zármutku však má potvrzené, že Imrich padl. Zasloužil se o to Talafús (aniž by o tom věděl) a Mária se rozhodne škodit Talafúsovi, kde jen může. Nejprve ale vyvolá zdání, že se stane jeho ženou – právě tak si jej omotá kolem prstu.

Uhři mezitím dorazí k Lučenci s obrovskou armádou, zatímco na hradě je jen nepočetná posádka. Huňad, krutý uherský vůdce, se domnívá, že hrad brzo obsadí, nicméně Češi a Slováci kladou odpor. Huňad dá ze vzteku popravit a upálit zajatce, o které Janko přišel v Uhrách. Češi se brání tím více, ale dlouho se jim nedaří. V neustálém vedru jim dochází voda a pomoc se neblíží. Uzdravený Ondrejko i další chtějí vytáhnout na poslední boj a v něm se buď prosekat nebo padnout, ale velitel jim to nedovolí. Slíbil Janu Jiskrovi, že Uhry udrží co nejdéle. Nakonec však podlehne a pošle k Huňadovi posla o vyjednání předání hradu výměnou za život pěti set bojovníků. Huňad se jim ovšem vysměje a podnikne velký úotk. Jenže to už dorazily posily – Jan Jiskra se vrací z bitvy, stejně jako Pobera i Janko Kozic. Dohromady s lučenskou posádkou Uhry rozmetají.

Na konci prvního svazku si ještě znepřátelení Pobera a Talafús slíbí souboj na život a na smrt, jen co jim skončí válečné povinnosti. Pobera totiž Talafúsovi neodpustil únos Márie. (Založil/a: Milena)

(více)  

Štítky

více  
Alois Jirásek Alois Jirásek
*23.08.1851 - †12.03.1930

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Čtec
100% 100% 100% 100% 100%
  11. 10. 2015, 21:24
Musím s uspokojením konstatovat, že Jirásek není velikánem jen tak náhodou. Bitva u Lučence, první rapsodie Bratrstva, je velká jízda. Velká jízda Slovenskem, lépe řečeno Horní zemí, jež odolává nájezdům strašlivého Huňada Jánuše. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmark, od poklidné Žiliny až po ohrožený Lučenec, pobude v pevnostech, jež jsou dnes již rozkotanými zříceninami. Mne nejvíc uchvátil hrad Muráň. Jiráskovy znalosti slovenského místopisu jsou obdivuhodné, stejně jako šíře výrazových prostředků k jejich popisu. Posuďte sami z úryvku:

"Z počátku postupovali dost rychle. Vedlať cesta rovně rozšířeným údolím. Před nimi na jihovýchod, kam směřovali, strmělo napříč mohutné pohoří jako ohromná závora, neschůdné, mračné tmavými hvozdy ve strmých stráních i tmavých úpadech. Do toho hlubokého, tajemného modra, do tmavého lůna těch hor, ze kterých hrnul se proti nim bystrý Váh, chtěli a musili.

Táhli blíž a blíže k té horské hradbě, kterou jenom při řece, proti vodě, mohli proniknouti. Již ukázal se strážce té těsné brány. Vysoko na skalnatém výběžku probělávalo se Strečno, pevný hrad, za nímž a nad nímž vpozadí zvedaly se hory jako ohromné modré vlny, hora nad horou. Strměl nad samým Váhem a cesta vedla zrovna pod ním, v skále vylámaná, nad bystrou řekou. Tudy neprošel, koho z hradu nepustili.

Táhli dále bídnou, úzkou cestou pod strečenskými skalami při samém Váhu, jenž v těch místech zúžen v svém řečišti prudce se hrnul a hněvivě šuměl. Jak cesta zahnula po jeho ohebu, vyhoupl se před nimi druhý strážce té těsné brány, za řekou, na pravém břehu, o dostřel dále vpřed. Starý Hrad nad sráznou stěnou, divoké hnízdo v lesní pustině vysoko nad Váhem hučícím v dravém proudu u strašlivých skal Margity a Běsné, o něž se rozbil nejeden vor, u nichž nejeden horňák, statečný plavec, utonul v nezkrotném víru.

Do zářícího vzduchu strměla čtyřhranná věž osamělého Starého Hradu. V proudu zlatého světla vyjasnily se i širé hvozdy ve stráních, po kopcích v jeho pozadí. Jen plachý stín bílého oblaku, jenž vysoko nad nimi plul, přelétl zelenou spoustu vyjasněných strání jako zasmušile zeleným jezerem.

Na Máriu vycházela tesknota. Usedla, neohlížela se. Nic jí nebyla ta divoká krása. Hleděla před se, uvažujíc, jak bude dál, jak je tam na Košicku, u Kežmarku, je-li tam také taková divočina hor a lesů.

Lesní údolí se šířilo, až pojednou jako by se brána rozletěla: volná pláň, Turčanská rovina se před nimi do šíra rozložila, tratící se pod mlhavým pásmem hor v dalekém obzoru. Mraky letěly nad ní vzad, k lesnatým tmavým kopcům, z nichž vyjeli a pod nimiž u lesa, poblíže chudé vísky na břehu Váhu zarazili na nocleh.

Záplava z řeřavého západu, tlumená a lomená letícími mračny, rozlitá ostře žlutým odleskem po lesích a po skalách, hasla. S mraků padalo hustší šero a plížilo se od černých lesů."
(kráceno)

Na okraj poznamenávám, že jsem četl vydání z roku 1947, bohatě ilustrované skvělým Adolfem Kašparem. Jeho kresby a akvarely dokonale ilustrují děj a tak má čtenář všechny ty hrady, tvrze, pevnosti, krajiny, hrdiny i jejich koně všech plemen a barev srsti neustále před očima.

Tož, pevné sedlo pod hýžděmi a vzhůru již, bratří! (... a sestry)