Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
cs sk
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Jatka č. 5

83%
4 253
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Jatka č. 5  Upravit údaje  
Autor:
Originální název: Slaughterhouse-Five
Poprvé vydáno celosvětově: 1969

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Argo - 2015
ISBN: 978-80-257-1528-4
Počet stránek: 160
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 57x v oblíbených
v přečtených 416x v přečtených
v knihovně 58x v knihovně
k přečtení 212x k přečtení
právě čte 12x právě čte
si přeje 10x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Argo (2015) 978-80-257-1528-4 160
Argo (2008) 978-80-257-000-44 185
Alpress (2002)
Mladá fronta (1973)

Billy Pilgrim, válečný veterán, jenž jen náhodou přežil až neskutečně hrůzný nálet na Drážďany, není schopen na tuto zkušenost zapomenout. Stane se z něho psychicky labilní člověk. V ústavu pro duševně choré se setkává s Rosewaterem a oba společně rekapitulují své dosavadní životy, v nichž nejsou schopni nalézt žádný smysl. Rozhodují se tedy přetvořit sami sebe i svůj vesmír a tím se vymanit jak z tísnivé historie, tak ze současnosti.
Není náhoda, že Jatka č. 5 vycházejí u nás již v několikátém vydání; mezi prózami Kurta Vonneguta jsou nekorunovaným králem a od roku 1969, kdy vyšla poprvé, si získala oblibu čtenářů na celém světě. Jejich děj se vrací k bombardování Drážďan za druhé světové války, události, kterou autor jako americký zajatec sám zažil a celý život ji v sobě nesl jako těžké trauma. Doba jejich první publikace, nálada na amerických univerzitách a „ulítlé" sci-fi prvky, stejně jako svérázné pasáže sexuálního obsahu, učinily z této prózy kultovní manifest tehdejší mladé generace proti konzumnímu způsobu života a válce ve Vietnamu.

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

jaryj07
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 7. 2014, 10:58
Ta knížka ve mě vzbudila velké nadšení. Opravdu stručné, ale tak výstižné. Podle mě jedna z nejlepších protiválečných próz vůbec. Určitě jí zařadím do svého fondu ,,knih, které musím mít vždy po ruce''. Velmi doporučuji všem.
Jasanek
80% 80% 80% 80% 80%
  19. 10. 2013, 19:29
Panečku, čekal jsem od knihy naprosto něco jiného, než co se z ní nakonec vyklubalo. Název znám již roky, ale nikdy jsem se k ní nedostal, až nyní.
Autor si pohrává se skutečnými událostmi, které zažil a velmi netradičně je mísí s fikcí. Z příběhu mám ale rozporuplné pocity, protože jednak mě velmi zajímalo bombardování Drážďan, a také mě zajímal příběh Billyho Pilgrima, od obojího se nám dostane jen poskromnu a když dočtete na konec knihy, možná budete trochu zklamáni, jako já.

Příběh ale funguje jako zajímavá skládačka a i když z počátku vás skoky časem a prostorem možná budou rušit, velmi rychle si na ně zvyknete a budete za ně rádi.
Fade
80% 80% 80% 80% 80%
  7. 3. 2013, 23:57
So it goes... Jakmile si jednou zvyknete na tu celkovou zmatenost a roztříštěnost způsobenou skoky v čase, už vás to rušit nikdy nebude. "Slaughterhouse" je takové velké puzzle. V podstatě víte, jak má celkový obrázek vypadat a postupně si dáváte jednotlivé dílky dohromady. Možná se nějaký dílek ztratí, ale je dost možné, že po druhém přečtení se zase objeví. Myšlenek je tu opravdu spoustu, těžko říct, co mi uniklo a co naopak připoutalo moji pozornost. Ale zmíním aspoň jednu - nebo dvě- věty o Trafalmadorians: "Tou nejdůležitější věcí, kterou jsem se na Trafalmadoru naučil, bylo to, že když člověk zemře, jen se jako mrtvý jeví. Ve skutečnosti je živý v minulosti, takže je vlastně pošetilé pro něj plakat."
ondrasek
60% 60% 60% 60% 60%
  22. 10. 2015, 8:45
Bezesporu je to výborná kniha se spoustou zajímavých až existenciálních myšlenek.
Tak proč se mi četla tak blbě a dlouho?
Chybu jsem našel v sobě - ke své hanbě přiznávám, že jsem spíše komerční konzument, tíhnu k jednodušším příběhům, které mají svůj klasický scénář (úvod - zápletka - vyvrcholení - rozuzlení - závěr), čehož se Kurt absolutně straní.
Dovolím si jeden výňatek ze záhlaví knihy:
"Knihy Kurta Vonneguta jsou žánrově bezbřehé až neukázněné, svébytná vypravěčská rozpustilost jim ovšem neubírá nic na jejich smrtelně vážném poselství."
Tak to chodí.
Pim
100% 100% 100% 100% 100%
  20. 3. 2014, 19:51
Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co znamená "je to takové vonneguteskní", jak řekla Bridget Jones. Teď už to vím. :) Netradiční kniha, kterou si určitě přečtu znovu. Humorně nadhledová i poetická, plná zamyšlení a pasáží, které jsem prostě musela s někým sdílet. Určitě si přečtu i nějaké další knížky Kurta Vonneguta.

Vyhladovělí váleční američtí zajatci:

"Dalším pravdivým viděním, které měl Billy za svého bezvědomí ve Vermontu, byla práce, kterou spolu s ostatními vykonával po celý měsíc předcházející zničení města. Umývali okna, zametali podlahy, čistili záchody a v továrně na sladový sirup skládali sklenice do krabic. Sirup byl obohacen o vitaminy a minerály. Sirup byl určen těhotným ženám.
Sirup chutnal jako řídký med prosáklý kouřem z bílého ořešáku a všichni, kdo v továrně pracovali, ho po celý den tajně mlsali. Nebyli těhotní, ale i oni potřebovali vitaminy a minerály. Billy ho ve svůj první pracovní den nemlsal, ale spousta ostatních Američanů ano.
Billy ho mlsal až druhý den. Po celé továrně byly poschovávány lžíce, na trámech krovu, v zásuvkách, za radiátory a tak podobně. Poschovávali je tam ve spěchu ti, kdo mlsali sirup a zaslechli někoho přicházet. Mlsání sirupu byl zločin.
Druhého dne v práci vymetal Billy zpod radiátoru smetí a vymetl při tom lžíci. Za zády měl káď plnou chladnoucího sirupu. Jediný, kdo Billyho a jeho lžíci mohl vidět, byl chudák Edgar Derby, který myl zvenčí okno. Byla to velká polévková lžíce. Billy ji ponořil od kádě, zatočil jí několikrát kolem dokola, udělal si mazlavé lízátko. Strčil je do úst.
Uplynul okamžik a pak se každá buňka Billyho těla rozechvěla horoucí vděčností a chválou.

Tovární okno se rozeznělo ostýchavým ťukotem. Byl za ním Derby, který to všechno viděl. Chtěl taky trochu sirupu.
A tak mu Billy udělal lízátko. Otevřel ono. Vrazil lízátko do zejících úst chudáka Edgara Derbyho. Uplynul okamžik a pak se Derby rozplakal. Billy okno zavřel a ulepenou lžíci schoval. Někdo přicházel."
annihilation
100% 100% 100% 100% 100%
  9. 6. 2012, 14:28
Kniha popisuje příběh Billyho Pilgrima, který se jako zajatec dostal do Drážďan, kde úplnou náhodou přežil jejich nechvalně známé bombardování. Po tom všem začne tvrdit, že ho unesli mimozemšťané a že cestuje časem tam a zpátky, takže ho mají všichni za starého labilního blázna.

Je vždy těžké nějak popsat Vonnegutův příběh, ale stejně je víc důležité soustředit se na myšlenku. Tato kniha je vázána na autorův zážitek, kdy opravdu za 2. světové války pracoval v Drážďanech na jatkách a zažil celou tu hrůzu spojenou s nálety. Samozřejmě že je kniha plná kritiky války jako takové a Američanů právě za bombardování Drážďan. Dále se klasicky zamýšlí nad životem a to vše podává svým stylem plným černého, avšak velmi chytrého, humoru.
antoniana
80% 80% 80% 80% 80%
  14. 10. 2014, 20:30
Když si člověk zvykne na styl, kterým je kniha napsána a poddá se chaosu, Vonnegut si ho získá. Hned po dočtení jsem si našla další tři knihy k přečtení. Billy Pilgrim se naprosto vymyká škatulce válečný hrdina a literatuře s touto tématikou. Takže kdo čeká explicitní vyprávění válečného násilí, bude zklamán. Do této knihy je třeba jít s hlavou otevřenou a připravenou na cokoli, včětně mimozemšťanů.
Hledající
60% 60% 60% 60% 60%
  29. 4. 2016, 20:38
Ta kniha není špatná, obsahově bych ji zařadil mezi „Jak jsem vyhrál válku“, „Tulák po hvězdách“ a „Hlavu 22“, prostě absurdita, hrůznost války, ale i cestování časem a vesmírem, inteligentní humor atd. Již po přečtení úvodu mojí první otázkou bylo: V čem ten chlap jede?, což slibovalo rozhodně neobvyklé čtení. Osobní zkušenost války, život poté, fantasmagorický příběh s Tralfamadořany, to vše okořeněné o ono osudové „tak to chodí“ a vzájemně propletené časově i místně - jistě zajímavě popsaný mentální projev člověka s psychickým válečným traumatem či osoby krátce před smrtí s úrazem hlavy. Přesto vše mi tady něco chybělo, nějak jsem nebyl tak zaujat, jak jsem očekával, vše plynulo až moc „klidně“. Aspoň pro mě žádná osudová hluboká sonda do nitra člověka bojujícího s vlastní existencí, tápajícího po smyslu života a vůbec všeho, prostě něco navíc, než co čtu na řádcích. Teď nemám dojem, že bych si knihu musel přečíst v odstupu času znovu. Viděl bych to tak na 3 a ½ hvězdičky. Ale možná jsem taky jen slepý a to vše jsem tam jen nenašel.
G8
100% 100% 100% 100% 100%
  21. 4. 2014, 9:00
Návštěvník z vesmíru obdařil Zemi novým Evangeliem. Ježíš v něm byl opravdovým nýmandem a trnem v oku pro mnoho lidí s lepšími konexemi, než jaké měl on. A přesto říkal všechny ty krásné a matoucí věci, které říkal v ostatních evangeliích.
A tak ho lidé jednoho dne jen tak pro zábavu přibili na kříž a kříž zasadili do země. Lynčující dav ani nenapadlo, že by to mohlo mít nějaký ohlas. Čtenáře to také nenapadlo, poněvadž mu to nové evangelium znovu a znovu vtloukalo do hlavy, že Ježíš byl nýmand.
A potom, ještě než ten nýmand zemřel, se otevřela nebesa a sršely hromy a blesky. Zemí zaburácel Boží hlas. Řekl lidem, že toho obejdu adoptuje za svého syna, že mu dává na celou věčnost plnou moc a práva Syna Stvořitele Vesmíru. Bůh řekl: Od tohoto okamžiku ztrestá On hrozně každého, kdo způsobí utrpení kterémukoli obejdovi bez vlivných konexí!
charlosina
80% 80% 80% 80% 80%
  3. 7. 2011, 12:43
Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí (tam, ale už ne zpátky...) //
Billy si zase přetáhl pokrývku přes hlavu. Vždycky schovával hlavu, když ho na oddělení duševně nemocných přišla navštívit matka - vždycky se mu přitížilo, když u něho seděla. Nebylo to tím, že by snad byla ošklivá nebo že by jí bylo cítit u úst nebo že by měla špatnou povahu. Byla to velice milá, tuctová, hnědovlasá žena se středoškolským vzděláním. Znervózňovala Billyho prostě tím, že byla jeho matkou. Cítil se v její přítomnosti zahanebný a nevděčný a slabý, poněvadž podstoupila tolik těžkosti, aby mu dala život, a pak aby ten život uchovala, a Billymu se přitom život vůbec nelíbil. (str. 107) //
"Stejně je to hezké - nic necítit a být přitom úplně naživu!" (str. 110) //
Převedl řeč jinam, pogratuloval Valencii k jejímu zásnubnímu prstýnku. "Děkuju," řekla a natáhla ruku, aby si ho Rosewater mohl prohlédnout zblízka. "Billy ten diamant přivezl z války." - "Tohle je na válce přitažlivé," řekl Rosewater. "Naprosto každý si z ní aspoň něco málo přinese." //
A tak to chodí.
Kiv Čitrem
80% 80% 80% 80% 80%
  13. 8. 2014, 15:58
Billy by mohl být jednou z epizodních postav Hlavy 22.
Text o bombardování Drážďan pojednává o bombardování Drážďan velice málo, a myslím, že je to autorský záměr - klíč je v úvodní kapitole, vždyť je to kniha, kterou autor pořád píše a ne a ne ji napsat. Proč?
Možná se až příliš dotýká autorových osobních zážitků, možná nechce psát "kruťácký" bulvár bolesti a spálených lidských těl, protože tím by zneuctil lidi, kteří si tímto nepřenositelným zážitkem opravdu prošli. A tak to řeší puzzle skládankou života naprostého antihrdiny - ten je totiž naprostým protipólem velkých slov a velkých událostí, při kterých lítají třísky (třeba ty v Drážďanech).
mumin
100% 100% 100% 100% 100%
  30. 11. 2015, 18:51
Kurtu Vonnegutovi trvalo téměř čtvrt století, než dokázal napsat knihu o bombardování Drážďan, které sám jako americký zajatec přežil. Nepatetický, částečně autobiografický, ironický, dějově nelineární román vypráví příběh mladého nehrdinského vojína Billyho Pilgrima, který jako jediný z pluku přežil německou ofenzivu v Ardenách. Jeho cesta ze zajateckého centra v Lucemburku až do saské metropole, kde se po skončení války dočká vysvobození, je prostá odvahy, idealismu i vlastenectví. Všudypřítomné umírání se stává banálním (samotnému náletu věnuje Vonnegut pouze několik odstavců), za normálních okolností běžné se stává podstatným.
(„Druhého dne v práci vymetal Billy smetí zpod radiátoru a vymetl při tom lžíci. Za zády měl káď plnou chladnoucího sirupu. Jediný, kdo Billyho a jeho lžíci mohl vidět, byl chudák Edgar Derby, který myl zvenčí okno. Byla to velká polévková lžíce. Billy ji ponořil do kádě, zatočil jí několikrát kolem dokola, udělal si mazlavé lízátko. Strčil je do úst. Uplynul okamžik, a pak se každá buňka Billyho těla rozechvěla hltavou vděčností a chválou.“)

Jako je roztříštěná a zdánlivě nahodilá struktura knihy, postrádá i Billyho válkou poznamenaný život jasný směr a smysl. Pilgrim uniká před válečným šílenstvím na planetu Tralfamador nebo cestuje do minulosti či budoucnosti a to po celý zbytek jeho života (přesto ho válka nakonec dostihne). Lhostejně reaguje na rány osudu a zbaven veškerých iluzí, rezignovaně přijímá i únos mimozemšťany. Život s pornoherečkou Montanou v zoologické zahradě na nekonečně vzdálené planetě se nakonec ukazuje jako snesitelnější než přežívání na domovské Zemi. Tralfamadořané neznají válku a čas pro ně nic neznamená.
(“Nejdůležitější, co jsem se na Tralfamadoru dověděl, je poznání, že když člověk zemře, mrtvým se pouze jeví. V minulosti je stále živý ažaž, tak že plakat na pohřbu je vlastně hloupost. Veškeré okamžiky života, minulost, přítomnost i budoucnost vždycky existovaly, budou existovat navždy. Tralfamadořané mohou současně přehlédnout veškeré okamžiky života stejně snadno, jako my přehlížíme celé pásmo Skalnatých hor. Vidí, jak trvalé jsou všechny okamžiky, a mohou si prohlédnout každý, který je zajímá. Je pouhá iluze, když si tady na Zemi myslíme, že jeden okamžik následuje za druhým jako korálky na šňůře, a že je okamžik navždy ztracen, jakmile pomine. Kdy Tralfamadořan vidí mrtvolu, pomyslí si jen, že dotyčný mrtvý se právě nachází ve špatném stavu, ale že táž osoba se má báječně ve spoustě okamžiků jiných. Já kdy dneska slyším, že někdo zemřel, pokrčím prosté rameny a říkám to, co o mrtvých říkají Tralfamadořané, to jest: Tak to chodí.”

Vonnegut nepíše sci-fi. Billyho cestování časem a prostorem existuje pouze v jeho fantazii a je ovlivněno četbou knih Kilgora Trouta. Svévolné procházení mezi realitou a fantastičnem je metaforou člověka zasaženého válečným peklem, balancujícím mezi životem a smrtí, normalitou a šílenstvím, minulostí a současností. Skvělá kniha, Vonnegut v nejlepší formě.
Idaina
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 11. 2014, 23:47
Napriek tomu, že sci-fi vôbec nemusím, ma táto knižka presvedčila a doteraz patrí medzi moje najobľúbenejšie.
pecjan
80% 80% 80% 80% 80%
  11. 8. 2015, 19:23
Zvláštní kniha, asi ani nevím, co si o ní myslet.. :-) Ale vesměs se mi líbila, škoda, že je tak stručná, některé pasáže by mě bavily více rozvité.
nopud
100% 100% 100% 100% 100%
  27. 2. 2013, 18:22
Na to, jak krátká to je kniha, to je velmi obsáhlá kniha. Jak dějově, tak myšlenkově. Přestože zde není téměř žádná chronologická návaznost, myslím, že kdybych si ji přečetl pozpátku, nic bych z toho neměl.