Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Ztracená vítězství, svazek 2

74%
4 10
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Ztracená vítězství, svazek 2

Podtitul: Paměti německého polního maršála


Originální název: Verlorene Siege

Nejnovější vydání:
Jota - 2006
ISBN: 80-7217-443-6
Počet stránek: 439
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 14x v přečtených
v knihovně 5x v knihovně
k přečtení 1x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 1x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Jota (2006) 80-7217-443-6 439

Jeden z nejvýznamnějších německých vojevůdců druhé světové války napsal své paměti v první polovině padesátých let minulého století. Jeho kniha se téměř okamžitě stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha světových jazyků, včetně ruštiny. (Založil/a: slide)

(více)  

Štítky

více  
Erich von Manstein Erich von Manstein
*24.11.1887 - †10.06.1973

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Gallienus
60% 60% 60% 60% 60%
  24. 6. 2015, 15:56
Obsahuje spoiler spoiler Tak jako každé paměti, i tyto mají problém oprostit se od jinak běžné vady, která spočívá v obviňování druhých. Mansteinova autobiografie je toho skvělým příkladem. Je jednoduché svalit vinu na jiné a sám se zříci odpovědnosti, v této knize jsme toho bohužel svědky. Po válce bylo módou prakticky všech vyšších velitelů Wehrmachtu svalit vinu na Hitlera, ono se to přímo nabízelo, vzhledem k jeho velmi stupidním rozhodnutím, jenže to byla z jejich strany pouze snaha zakrýt vlastní chyby. Manstein byl bezesporu jedním z nejlepších velitelů celé války (ne-li tím nejlepším), to ovšem neznamená, že může lhát, nebo ještě hůře o některých věcech prostě jen mlčet. Jistě se mu hodilo, že v době psaní memoárů byla většina těch důležitých osob, které zmiňuje již po smrti. Nekritizuji jej za to, že se nepostavil proti tomu, co dělali jednotky SS v týlu jeho armády, to by bylo velmi jednoduché, protože většina armádních velitelů to zcela ignorovala. Kritizuji ho, že v momentech, kdy byla zodpovědnost na něm (na bitevním poli), tak jí mnohdy velkoryse předal na někoho jiného, i na to chce mít nadání. Je to zajímavá kniha, ale je dobré si udržet nadhled. Jota opět nezklamala a nabídla výborný poznámkový aparát. Doporučuji přečíst oba díly.