Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Igelitkové pivo

54%
3 10
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Igelitkové pivo Originální název: Pussikaljaromaani

Nejnovější vydání:
Kniha Zlín - 2010
ISBN: 978-80-87162-75-0
Počet stránek: 268
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 1x v oblíbených
v přečtených 13x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 4x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Kniha Zlín (2010) 978-80-87162-75-0 268

Igelitkové pivo je obraz jedné bolestné stránky současného Finska, ale dá se říct, že i současné západní civilizace. Román zachycuje čtyřiadvacet hodin ze života mladých nezaměstnaných ztroskotanců, Maršála, Blafyho a Henninena, kteří nemají sebemenší ambice někde pracovat, poflakují se kolem pochybných pivních a buřtových stánků nebo v parku, odnikud nikam, žijí ze dne na den, z podpor, z vratných lahví. Dělají si navzájem naschvály, ale v okamžiku ohrožení dokážou stát při sobě. Místy vzdáleně připomínají postavičky z Kaurismäkiho filmů. Jejich život je uzavřen do helsinské, někdejší dělnické čtvrti Kallio, která nám v mnohém může připomínat pražský Žižkov, odkud vlastně ani nemají žádnou touhu se někam dostat. Román zatím vyšel německy, nizozemsky, švédsky, rusky a lotyšsky. Rimminen za něj v roce 2004 obdržel jednak významnou Cenu Kaleviho Jänttiho, jednak s ním pronikl mezi šestici nominovaných na Cenu Finlandie. (Založil/a: miskase)

(více)  
Mikko Rimminen Mikko Rimminen
*08.05.1975


Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

lusk_lusk
40% 40% 40% 40% 40%
  24. 12. 2012, 0:21
Kniha bez děje. To ale není chyba, je spousta knih bez děje které zaujmou a po jejich přečtení máme dobrý pocit. To ale není tento případ. Jediné z čeho jsem po dočtení měla dobrý pocit bylo, že už se s ní nebudu zdržovat a začnu číst něco lepšího. Číst dál jsem samozřejmě také chtěla, ale to vychází z nutkání neodsoudit kus před koncem, vždy přece existuje možnost, že poslední věta dá všemu smysl. Co jsem si o knize před jejím půjčením přečetla, mne teď nutí hodně přemýšlet o životu Finů, kteří si knihu docela cení. Bolestná stránka současného Finska, nebo celé západní civilizace? Člověk co psal motivační text na zadní straně knihy je buď slepý a hluchý, nebo se narodil ve vrchních deseti a nikdy v životě ještě nesestoupil do podhradí. Ten kdo si neprošel nějakou dobu životním stylem podobným tomuto vyprávění jakoby nebyl, ať jako nezaměstnaný, student, důchodce, nebo prostě looser co už si nepamatuje jak se k tomu vlastně dostal. Motiv by se dal zpracovat určitě lépe, samotné se mi vybavují spíše filmy artového typu pracující s touto sociální stigmatizací, ale jsem si jistá že náboj by se dal přenést i na papír. Uvědomuji si, že autor záměrně zvolil styl vyjadřování(nemám na mysli hovorové výrazy)tak, aby bylo jasné že se nejedená o partičku intelektuálů, co se sami svými bezvýchodnými myšlenkami uvrhli do tohoto stavu, ale o skupinku, která si tyto manýry spíše namlouvá a jsou skutečně „beznadějní“. K tomu mne vedly především nesmyslné spojení slov, většinou přídavných jmen, která spousta čtenářů přede mnou vnímala jako syrovou poezii všedních dní, nebo něco podobného, ale nezlobte se, kde nalistuji, tam je nějaký blábol, který mi nic takového neříká. Připouštím však, že mnohdy se tento efekt i povedl. To co je na obálce vylíčeno jako nějaké hlubší sepětí, opravdové přátelství v nouzi, na mne působí spíš jako nucený svazek způsobený stejným výchozím i cílovým bodem putování postav, ne denního programu, ale toho celoživotního putování s holou prdelí a nulovou snahou s tím něco udělat. Kdyby se někdo z nich pokusil z tohoto kolotoče vymanit, byl by patrně zavrhnut nejen svými druhy, ale i evolučně vyspělejšími jedinci, pro které by přes veškerou snahu byl dotyčný stále zoufalcem. Kniha je nečtivá a když člověku vypadne záložka, bude číst deset stran dozadu nebo dopředu a ani si to neuvědomí, to je docela velká chyba, co myslíte?
velvet
80% 80% 80% 80% 80%
  2. 6. 2013, 12:29
Kniha by možná mohla být méně popisná, ale to už je věc autora jak chce své dílo psát. Jelikož jsem si podobných dnů jako Henninen, Blafy a Maršál pár zažil, chápu jejich příběh zřejmě jinak než ostatní zde hodnotící. V knize se opravdu nic moc zásadního nestane, ale to v jednom dni člověka kolikrát také ne. V knize i v životě jde prakticky o ho.no, záleží na úhlu pohledu. Pro mě dopadla tato odysea, postavy v ní, situace do nichž se "hlavní" postavy dostávají, dialogy, prostředí a všechny ty figurky kolem, velice dobře. U některých pasáží jsem se vyloženě bavil, jiné trochu nudily, ale zdejší mizerné hodnocení si kniha opravdu nezaslouží a akorát odrazuje případné čtenáře. Proto vy, kdo si chcete "Igelitkové pivo" přečíst, jen ještě po nakouknutí sem váháte, tak váhat přestaňte a směle do toho. A případně promrhaného času nad ní nelitujte. Ten mrháte tak jako tak po celý svůj život.
jegor
60% 60% 60% 60% 60%
  21. 10. 2012, 17:58
Knížka, která se dost špatně čte, protože se v ní vlastně nic neděje. Přesto jsem jí musel dočíst. Blafy, Henninen a Maršál jsou ztroskotanci, to je bez debat. Ta atmosféra zatuchlých smradlavých hadrů, beznaděje, rezignovanosti a neschopnosti je hmatatelná. Přes myšlenkové pochody Maršála, který prakticky není schopný cokoliv udělat ani říct smysluplnou větu autor předkládá svou poezii protknutou metaforami, kocovinou, výpovědí jedné ztracené generace. Přitom oni nejsou špatní, jenom se ,,prostě jako tohle, no prostě abych to nějak shrnul nebo tak, neuměli zařadit."