Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Údolí

87%
4 6
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Údolí
Autor:
Originální název: Údolí

Nejnovější vydání:
Nezjištěno / Jiné - 1998
Počet stránek: 127
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Nezjištěno / Jiné (1998) 127

Fiktivní příběh ze začátku třetího tisíciletí. Autor s vědomím blížící se smrti rekapituluje svůj život v okruhu přátel na odlehlém místě mimo civilizaci. (Založil/a: charlosina)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

charlosina
100% 100% 100% 100% 100%
  25. 2. 2011, 18:48
Miloval umění a na rozdíl ode mne i život, ale zejména miloval hudbu. Ať si každý připomene, že všichni jsme nějací.

(...)

Věnoval jsem se poezii a výstředním filosofiím, z nich jsem nakonec uvázl v buddhismu a taoismu. (...) Poezie - do níž zahrnuji, podle mého názoru právem, i psaní v próze - a vášnivě milovaná studia filosofická do té míry zabraly všechen čas, že mi tak tak zbývalo na pivo.

(...)

Již vícekrát jsem to napsal, a jsem tedy v rozpacích z opakování se. Ale nemohu obejít nebo zamlčet, že jedinou hnací pružinou celého mého života byla touha po dosažení Poznání. Nejsem hlupák, takže jsem vždy věděl, že dosažení tohoto cíle je nemožné, ale to, co mne oživovalo, byla touha, ta dodávala každému mému dni a každému mému konání smysl a mě sílu snášet svízele, které - byť jiným lidem připadají triviálně normální - byly pro mne horor: muset jednat s úřady, s policií, s tlachavými známými atd., atd. Moje touha po tom, jít po cestě Poznání - byť nedojdu konce - , byla něčím, čehož kdybych pozbyl, pozbyl bych úplně zájmu na životě jakkoliv třeba jinak vyhovujícím.

(...)

Poznání, resp. cestu k Poznání, jsem ovšem vzhledem ke své nátuře nacházel v první řadě ve slovu. (...) A pak se stalo jen pouhých pár let před Juliinou smrtí cosi jako příprava či generální zkouška na tuto událost. Jednoho krásného dne jsem zjistil, že jsem touhu po dosažení Poznání zcela ztratil - a zůstal jsem klidný.

(...)

Jak se říká, zbyl jsem tu na ocet. Je kyselý. V tom má Konfucius pravdu, ačkoliv jsem vždy viděl pointu známého orientálního vtipu v tom, že Lao-c´ prohlásil po ochutnání, že je sladký. Ne. Je kyselý. Vůbec, čím jsem starší, tím víc začínám Konfucia brát vážně. Číst scholastické mentorování Ču Sia bych už asi nedokázal, ani kdyby mě platili. Ale Lun-jü jsem si najednou před lety položil na židli k posteli a už tam zůstaly.

(Egon Bondy: Údolí. Bratislava: 1998.)