Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Máš mě vůbec ráda?

40%
2 2
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Máš mě vůbec ráda? Originální název: Máš mě vůbec ráda?

Nejnovější vydání:
MarieTum - 2008
ISBN: 978-80-903774-8-6
Počet stránek: 135
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 3x v přečtených
v knihovně 0x v knihovně
k přečtení 2x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
MarieTum (2008) 978-80-903774-8-6 135

Psychologicky laděná kniha, která se bezpochyby svým obsahem dotýká i mnoha z ženských čtenářek. Odvěký problém ve vztahu matky a dcery je dodnes aktuální. Očima dcery se dostáváme do stále se opakujících problémů při komunikaci s matkou a je až nepochopitelné, že mnohdy zcela banální situace nelze vyřešit a stávají se pro obě noční můrou. Je dcera vždycky v právu, nebo nemá matka pro ni nikdy pochopení? A nebo je to naopak? A nebo jde o běžný stav generačně odlišného pohledu na život? To se snad dozvíte, když se začtete do řádek této knížky. (Založil/a: skjaninka)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

frikulinka81
20% 20% 20% 20% 20%
  25. 10. 2016, 10:23
Obsahuje spoiler spoiler Tuto knihu hodnotím pouze jednou hvězdičkou. Nevím, asi nedokážu přenést přes srdce, jak je hlavní hrdinka "hloupá", že si nechává tohle všechno od své mámy líbit. Spíš mě na této knize štve, že jsou postavy vyhnané ho opačných extrémů: dcera - naivní, hodná, úslužná, nechává se sebou orat, s nevalným sebevědomím x matka rejpavá, zlá, zapšklá ženská, která na všem, co její dítě udělá, vidí něco špatného. Opravdu jsem během čtení celé knihy nenarazila na jedinou vstřícnou hlášku ze strany matky, a to mě tedy dost popouzelo. Je to pořád to samý na jedno brdo. Výsledek? Toho se tu nedočkáme. Jedině snad nějaké nastínění řešení problému, když se dcera konečně odhodlá matce říct to, co k ní celý život cítí:

"Bála jsem se tě od dětství, mami. Je potřeba, abys to konečně jednou slyšela. Měla jsem vedle tebe pocit, že všechno, ale úplně všechno, co dělám, dělám špatně. Že ty bys to dělala lépe. Abychom se ale obě měly lépe - pojďme se spolu učit komunikovat. Myslím si, že když zajdeme k nějakému odborníkovi, uděláme opravdu dobře."
Sotva jsem skončila řeč, pocítila jsem tak obrovskou úlevu, jako když ze mne spadne velký balvan.
"K odborníkovi? Ten mě bude učit, jak mám s tebou mluvit, abych se tě náhodou nedotkla? Teď si tedy umím přesně představit, jak budeš vychovávat svoje děti: budou smět úplně všechno, ještě se jim budeš omlouvat, až z nich vychováš docela slušné sobce a možná i teroristy."

Touto závěrečnou rozmluvou je vlastně vyřešen celý problém. Aź na to, že poslední dvě věty, které dcera vyslovila, jako by nepatřily jí, ale psychologovi, který celý příběh píše.