Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Výbušnina

85%
4 4
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Výbušnina

Podtitul: Operace CIA Splinter Factor


Originální název: Operation Splinter Factor

Nejnovější vydání:
SAKKO - 1991
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 2x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 2x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
SAKKO (1991)

Mezinárodně politická atmosféra "studené války" a podíl zahraničních zpravodajských služeb na inscenaci politických procesů z konce 40. a počátku 50. let v zemích socialistického bloku. Kniha vypráví o přímém podílu americké CIA na procesech v padesátých letech v Maďarsku, Polsku, Bulharsku a v Československu. Odhaluje, proč právě Československo bylo nejkrutěji postiženo v zájmu globální strategie americké politiky. (Založil/a: Gwaihir)

(více)  

Štítky

více  
Stewart Gustav Steven Stewart Gustav Steven
*30.09.1937 - †19.01.2004


Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Václav Princ
100% 100% 100% 100% 100%
  1. 3. 2015, 11:01
Steward Steven - Výbušnina – Zločiny komunismu a CIA. Vydáno v roce 1974. Ostatní o akci CIA s názvem Splinter Factor

Knihu napsal britský novinář Steward Steven v roce 1974, poté, co dva roky sbíral informace o akci CIA s názvem Splinter Factor. Kniha vyšla v Americe, Kanadě, Anglii, Francii, Německu a nevím kde ještě. U nás vyšla až v roce 1991.
Steven v knize popisuje CIA akci, která způsobila Stalinovi paranoiu a odstartovala politické procesy 50. let v celém východním bloku. Národní komunisté v jednotlivých východních zemích byli neprávem označeni za agenty CIA a ve většině případů se po mučení přiznali a byli popraveni. Jmenuji např. Rudolfa Slánského v Československu. V CIA předpokládali, že pokud se jim podaří v zemích východního bloku odstranit populární národní komunistické politiky a nechají působit sovětský komunismus (socialismus), vzbouří se lid proti této krutovládě a s neoficiální pomocí USA se z východního bloku vytrhnou. CIA se akce vymkla z rukou a politické vraždy již nešlo zastavit.

Sám autor Stevan Stewart napsal ke své knize.

Pro vylíčení operace americké tajné služby Splinter Factor jsem dva roky sbíral materiál z různých zdrojů. Pokusil jsem se sestavit obraz bitvy tajných služeb. Zastáváme-li stanovisko, že dějiny mají být psány na základě dokumentárního materiálu, aby byly věrohodné, pak se musíme smířit s tím, že se tak stane jen se svolením dotyčné vlády, nebo prostě napsány nebudou.

V době, kdy se politika zdánlivě dělá stále více před očima veřejnosti, zatímco ve skutečnosti stále méně proniká navenek, je pro novináře jediná možnost, jak dostát svému úkolu, vyšplhat se na jeviště, odsunout stranou dekorace a zaostřit pohled za kulisy, kde se dělá vlastní práce v protikladu k šalebnému obrazu určenému veřejnosti.
Připomínám, že toto bylo napsáno ve svobodném světě, chcete-li na Západě v roce 1974.
Citoval jsem knihu Operace CIA Splinter Factor, u nás je známa jako Výbušnina. Jenže známa? Kniha vyšla v roce 1974 v angličtině. Zdálo by se, že bude samozřejmě přeložena hned do češtiny. Nestalo se tak. Bylo to v době napjaté situace mezi Východem a Západem, po intervenci států Varšavské smlouvy v Československu, navíc kniha nezamlčuje podíl Sovětského svazu na tragických událostech padesátých let a vztah KSČ k procesům padesátých let.

Po 17.listopadu 1989 je u nás v plném proudu kampaň dokazující, že poválečný vývoj u nás byl dobou temna. Za jeden z nejvážnějších důkazů slouží procesy v padesátých letech. Bylo by asi vhodné seznámit čtenáře se stanoviskem autora, který napsal knihu s velkým rozhořčením nad tím, co se v padesátých letech skutečně dělo. Opět se tak nestalo. Důvod je prostý. Fakta zachycená v knize vrhají jiné světlo na americkou politiku, než jak dnes vyznívá ve sdělovacích prostředcích a jak ji prezentují naši současní politici.

Akce Splinter Factor je dodnes nejpřísněji utajovaná, prokazuje účast CIA a konkrétně Allana Dullese na vyvolání procesů proti významným funkcionářům komunistických stran střední a východní Evropy !!

Harry Trumen řekl, cituji Merle Millera z knihy " Otevřeně řečeno" ( OFFEN GESAGT, Stutgart 1975)

" Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci ze CIA s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale oni jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co právě mají za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat zprávy.
Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc.“
Konec citátu.

Jestliže satelitní státy byly považovány ve Varšavském paktu za nepostradatelné, muselo se Rusko nutně zaměřit na to, že v případě potřeby bude intervenovat také vojenskými prostředky, aby si je udrželo. Místo podpory tohoto vývoje se měli západní politici zaměřit na podporu nezávislých, svrchovaných vlád ve všech východoevropských zemích a to i komunisty ovládané koaliční vlády, která po svobodných volbách v listopadu 1945 přišla k moci v Maďarsku. Nikoli, jak to udělal Dulles, přispívat k jejich odstranění. Porážka maďarského povstání v roce 1956 ruskou armádou a její vstup do Československa v roce 1968 byly dvě tragické události evropských poválečných dějin. Kontrarevoluce v obou zemích musela být poražena spíše z vojenských než politických důvodů, neboť v době, kdy tyto země revoltovaly, nebyly už žádnými státy, ale pouhými vojenskými křídly.

Odpovědnost za tento stav, který učinil pozdější brutální intervenci Rusů nevyhnutelnou, nesmí být svalována jen na sovětskou vládu. Spočívá zčásti také na iniciátorech akce Splinter Factor, kteří přispěli místo k omezení k posílení ruského vlivu v těchto zemích.


Akce Splinter Factor byla absolutně nejtmavším bodem americké zahraniční politiky v chmurných letech studené války. Škodila věci, které původně chtěla sloužit. Odsunula možnost uvolnění mezi Východem a Západem minimálně o dvě generace.

Šokující je, že operace je považována za nezdar a že je tedy třeba pohlížet na všechny její oběti jako nesmyslné a marné. Akce CIA nedosáhla svého cíle a neposloužila národům západního světa. Horší je, že nemohla fungovat od samého počátku, protože spočívala na ignoranci a na politicky neodůvodněném strachu.

Cílem akce bylo zbavit východoevropské komunisty jejich úřadů, aby se lidem otevřely oči a viděli realitu, aby byl zlikvidován komunismus. I kdybychom chtěli ospravedlňovat takové zásahy do vnitřních záležitostí svrchovaných států, neobstál by takový plán ani na okamžik kritickému zkoumání.

Je pravda,že polský říjen roku 1956, který nakonec vedl ke Gomulkově návratu k moci, a maďarské povstání, potvrzují tezi, že obyvatelstvo země, jež byla oloupena o všechny své politické vůdce, musí jednoho dne povstat, aby dosáhlo svých politických cílů.

Akce Splinter Factor operovala ve studené válce a jen o vlásek nezpůsobila skutečnou válku. Zničila sny poválečné generace a změnila svět v rejdiště tajných policistů. Na celá léta zmařila CIA svou akcí opravdový politický dialog mezi vládci a ovládanými ve Východní Evropě a otrávila vztahy těchto zemí k Rusku a k sobě navzájem. A pokud jde o Západ, tak také Západ byl Dullesem zaveden do slepé uličky. Také lidé Západu , aniž by to pozorovali, byli obětí dobře promyšlené propagandy, která spoutala politický vývoj a v nedávné době vedla k tragédiím, jako byla Vietnamská válka.

Teprve Vietnam přivedl Američany k názoru, že nebyli oprávněni milostí boží vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných zemí, že nebyli povoláni k tomu, aby měnili společenská zřízení válkou a násilím, která se odchylují od jejich vlastního, a že dokonce mohou žít v míru se zemí, která má jinou formu vlády než oni sami.

Politicky škodlivá, zbytečně barbarská a nepochybně nezdařená akce Splinter Factor byla částí oné temné doby. Jako ošklivá skvrna lpí na cti a integritě Spojených států a nelze jinak, než ji považovat za jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách americké diplomacie a špionáže.
Není hodno demokracie přesouvat všechnu vinu na tajné služby. I my jsme vinni, píše novinář a spisovatel Stewart Steven. Tajné organizace jsou služebníky lidu. Operují podle směrnic. Ale nikdo je nekontroluje. Tajné služby se staly státem ve státě, prakticky autonomními organizacemi, kde je vyloučena každá bezprostřední kontrola jejich činnosti. Jak můžeme tajným službám vyčítat zbraně, jichž používá? Nejsou vinni sami, když jsme je nepovolávali k odpovědnosti za to, jak zbraní použili. Nemůžeme si potom stěžovat, když dodatečně zjistíme, jak strašlivým způsobem jich bylo zneužito.

Akce Splinter Factor ukázala, na kolik může být zahraniční politika jedné země zkorumpována zásadou, že za spravedlivou věcí se často musí jít nespravedlivými prostředky. Naši političtí vůdcové a my sami (rozumějte, že to píše Angličan roku 1974 !) nemáme dnes vznešenější povinnost než pečovat o to, aby filozofie zoufalství již u nás neměla šanci. Naše demokratická forma života je citlivější, než aby mohla podobnou zátěž ještě dlouho vydržet.

Psal se rok 1947. Svět byl svévolně a krutě rozdělen na dvě části. Rusko usilovalo o vývoz marxismu do celého světa, aby uchovalo nedotknutelnost své vlastní revoluce. Na druhé straně USA a jejich západní spojenci, zajatci strachu před komunismem. Na východě byly lidové demokracie, na Západě naše demokracie. Slova byla zbavena každého významu a doznívající čtyřicátá léta byla šílená.
Evropa stěží přestála skončenou válku. Oba mocenské bloky plivaly jed, žluč. Oba se dopouštěly zlých omylů při posuzování situace, oba otravovaly ovzduší hysterickou polemikou a propagandou a oba byly plně zodpovědní za krutosti studené války.
Sovětský svaz a jeho satelity se cítily mnohem silněji ohroženy válkou než Západ. Západ měl atomovou bombu, kterou demonstroval svou sílu těsně před koncem války. Rusové věděli, že Japonsko bylo na kolenou a připravené kapitulovat. Proto atomovou bombu vnímali jako výhružku namířenou proti nim. Pro Rusy byl každý akt proti zájmům Západu obranným činem, nikoliv agresivním opatřením.

To neznamená, že by Stalin byl dobromyslný starý pán. Byl vtažen do velmocenské politiky.

Satelity SSSR se staly obrannou zónou pro SSSR. Stejně jako Polsko muselo být začleněno do říše SSSR prostě pro zeměpisnou blízkost k SSSR, ač podle své politické tradice stálo zřejmě na druhém konci spektra, byla naopak Francie přiklepnuta k západnímu táboru, nehledě na to, že komunisté Francie vyšli z války jako nejsilnější a nejdisciplinovanější politická strana.

Pojetí poválečných dějin, oproštěné od prvků propagandy, by muselo uznat, že Stalin, když v červnu 1947 donutil Československo, aby odmítlo Marshallův plán, reagoval spíše na události, než aby je sám uváděl do chodu. Západ pouhých 48 hodin předtím vytyčil jednoznačně demarkační linii, když byli jednou ranou vyloučeni všichni komunisté z francouzské a italské vlády. To byl postup, pro který měl Stalin porozumění. Ale hned nato si nemohl nikdo stěžovat, když Stalin za svou branou činil podobná opatření. Dnes můžeme předložit k diskusi, zda růst komunistického vlivu ve východní Evropě nebyl nejspíše důsledkem politiky USA než příčinou zhroucení vztahů mezi oběma velmocemi. Vina není jen na Stalinovi, nýbrž také na zdráhání Západu akceptovat po hrozné válce legitimní bezpečnostní opatření Ruska ve východní Evropě.

Válka byla pro Východní blok strašlivá. Jen Poláci měli ve varšavském povstání více obětí na životech než Američané za celou druhou světovou válku. A Rusové ztratili v této válce víc lidí než všechny Západní země dohromady. Dvacet milionů Rusů přišlo o život. Ve srovnání s tím se z toho dostal Západ poměrně dobře. Po válce Západ hned znovu útočil proti komunistům, problémy se přiostřovaly nezkušeností a neschopností politiků, kteří přišli ve východní Evropě k moci. Naproti nim stály neotřesené politické mocnosti, vzdělaní lidé se strukturou rozvědek CIA.

Revolucím je vlastní, že vyzvednou příliš mnoho revolucionářů a příliš málo politických vůdců.

Onu komplexní psychologickou směsici, která člověka přiměje, aby dal v sázku zdraví, blahobyt, dokonce vlastní život a bojoval v podzemí pro ilegálně činnou organizaci, nalezneme jen zřídka u člověka, který má potřebné kvality pro řízení výkonného moderního státu. Východoevropští politikové patřili právě do této kategorie: po celý život bojovali v podzemí za věc, která - kdyby nebyla válka - by byla pravděpodobně odsouzena k nezdaru. Mnozí byli po léta ve vězeních nebo v koncentračních táborech. Mnozí museli ve třicátých letech prchnout do Ruska. Jiní vstoupili ve Španělsku do mezinárodních brigád. Mnozí statečně bojovali od vypuknutí války na straně spojenců v rámci hnutí odporu, které existovalo téměř ve všech evropských zemích.

Když se vrátili z války, sklidili odměnu, kterou si čestně a hojně zasloužili, začalo se projevovat napětí a zatížení jejich vlastními zážitky. Ti, kdo byli ve válce, považovali ty, kteří zůstali v Moskvě, za pouhé salonní komunisty, za lidi, kteří se rozhodli pro snadnější cestu. A ti Moskvě věrní považovali internacionalisty za cizince, za lidi, kteří stálým kontaktem s buržoazní ideologií neodvratně „změkli“.

Zostřením studené války, za kterým stála CIA, se tato oboustranná nedůvěra vystupňovala v rozhořčené a často strašlivé nepřátelství, čehož právě chtěla využít operace CIA Sprinter Factor. Vedle komunistů, kteří od prvního dne spolu bojovali, byli i takoví, kteří vstoupili do strany v okamžiku, kdy se rýsovalo vítězství. Kariéristé, dobrodruzi, celkem snadno hráli svou hru. Ve spěchu, ve kterém všechny vlády po osvobození vznikaly, nebyl čas přezkoumávat životopis každého.

Personální problémy byly i jiného druhu. Jak mezi internacionalisty, tak mezi Moskvě věrnými, byli praví revoluční hrdinové, kterým bylo nutné dát vysoké funkce, ač neměli potřebné předpoklady. Kromě toho byli v obou táborech lidé, kteří hráli dvojí hru. Mnozí, kteří dostali vysoké funkce, byli pro i proti, dokonce špiony, které si koupili Britové nebo Američané.

Politický postoj, který Trumenova Amerika zaujímala, jen zesiloval Stalinovu nedůvěru vůči Západu.

V prvních poválečných letech měli na zahraniční politiku USA velký vliv přistěhovalci, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. Mnozí z nich dělali před válkou v politice, byli to vědci, novináři, kteří byli pro americké politiky zdrojem informací. Jaké asi podává informace uprchlík, který hledá azyl v cizí zemi. V USA panovala falešná informace, že v Polsku, Československu, Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku, Albánii čekají občané jen na signál, aby svrhli své komunistické pány.
Pravda byla, že národy Východní Evropy uvítali Ruskou armádu jako osvoboditelku. Politicky viděno, válka – jakkoli tvrdošíjně hlásaly pravicově orientované emigrantské skupiny v Americe opak – očistila ovzduší v těchto zemích a lidé byli připraveni přijmout socialismus, spolupracovat v pevném přátelském svazku se Sovětským svazem.

Východní země přijaly politiku SSSR, ale chtěli jít svou vlastní cestou. Chtěli být nezávislí na SSSR i USA, i když jim bylo jasné, že se neobejdou bez spojení s Ruskem.
Velká část inteligence ve východních zemích chtěla prosadit svou nezávislost na Rusku.
Americká reakce však učinila jejich pozici neudržitelnou. Tím, že kladli komunismus na roveň s ruským imperialismem, zaujímali Američané podobné stanovisko jako Stalin: satelitní státy se měly rozhodnout mezi Ruskem a Amerikou, mezi komunismem a kapitalismem. Bylo nemožné být například maďarským komunistou a jako takový být akceptován Ruskem i Amerikou. Obě strany prohlašovaly, že je možné být jen komunistou nebo antikomunistou. Amerika se pokoušela zotročit Evropu politikou almužen. Východoevropské země mohly těžko pomýšlet na pomoc ze strany USA a přitom si neznepřátelit Rusko. Američané si stěžovali na vlekoucí se odpověď Československa, které ještě nebylo komunistickým satelitem, na požadavky USA o odškodnění za nedávné zestátnění amerického majetku. Ve snaze donutit československou vládu k náhradě, zastavily USA přechodně veškerou pomoc Československu. Steinhard, velvyslanec USA v Československu se sešel s Gottwaldem, který přiznal pochybení a slíbil, že americké požadavky budou brzy uspokojeny. Steinhard nato poprosil Byrnese, ministra zahraničí USA, aby pomoc byla na znamení dobré vůle USA opět Československu obnovena.

Odpověď, kterou telegrafoval Byrnes je pozoruhodná:
S uspokojením jsem vzal na vědomí, že československá vláda zřejmě začíná nahlížet, že její nepřátelská politika vůči USA, projevující se v ignorování oprávněných požadavků a trvajících útocích tisku, by mohla mít důsledky, které nejsou v zájmu Československa. USA musí přesto brát v úvahu, že Československo až do konce mírové konference v Paříži Spojeným států tvrdošíjně oponovalo a v každé důležité otázce jednomyslně hlasovalo se slovanským blokem. Měl bych rád více důkazů o přátelském postoji Československa vůči Americe, než v jakékoli formě obnovím hospodářskou pomoc.
Tento telegram je první dokument, v němž byla formulována zásada, že politická podpora USA ze strany Československa je předpokladem pomoci ze strany USA. Tato zásada nebyla dosud součástí oficiální americké politiky a Marshalův plán se od ní nanejvýš důstojně distancoval. Budoucí běh věcí tím ale byl už předznamenán.
USA donutili Československo obrátit se na Moskvu.
Diplomacie se zvrhla v obyčejné spílání a vyhrožování. Vzájemné pochopení a rozum byly vyškrtnuty z politického slovníku. Antikomunistická honba na čarodějnice vedla v Americe k vlně hysterie. Tajní policisté se rojili v Rusku a východní Evropě jako kobylky. Ničili vše, co jim padlo do rukou. Kniha Výbušnina je historií jedné akce tajné služby, která vedla k politickým popravám ve Východní Evropě. Američané rozpoutali to, co sami nedovedli již zastavit.

Bročák
100% 100% 100% 100% 100%
  18. 7. 2012, 18:03
Výborný vhled na poválečný vývoj v ČR, zapojení akce CIA a jeho dopady pro život tady! Ukazuje, že komunismus nemusel být nejhorší co potkalo občany tohoto státu.