Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Vyhasínání mozku Martina Kleina

86%
4 14
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Vyhasínání mozku Martina Kleina
 Všechny obaly
Vyhasínání mozku Martina Kleina
 Všechny obaly
Autor:
Originální název: Hersenschimmen

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Za tratí - 2010
ISBN: 978-80-904335-2-6
Počet stránek: 135
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 3x v oblíbených
v přečtených 20x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 14x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Za tratí (2010) 978-80-904335-2-6 135
Ivo Železný (1996) 8023732110 160 pod názvem ZATMĚNÍ MOZKU

Vyprávění člověka, kterému postupně zhasíná mozek. O své situaci vydává svědectví přímo ochabující osoba. Od prvních náhlých příznaků, téměř roztomilé zapomnětlivosti, až k chaotickým koncům, kdy už mozek vnímá z reality jen jakési záblesky a nemocný je zcela odkázán na péči svého okolí. Ale není to kniha jen o chátrání. Jde tu také o partnerskou lásku. O pevné pouto dlouhotrvajícího manželství.

Kniha vyšla v Nizozemí poprvé v roce 1984 a od té doby má už za sebou neuvěřitelných padesát vydání. Byla zfilmována i převedena na divadelní jeviště. Je jisté, že tohle je kniha, která učila moderní Nizozemce lépe chápat stáří a jeho obtíže. (Založil/a: nef7)

(více)  

Štítky

více  
J. Bernlef J. Bernlef
*14.01.1937


Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

vladislaus
100% 100% 100% 100% 100%
  15. 2. 2014, 14:59
Skvěle sepsané vyprávění, které asi nezaujme dnešní mladé čtenáře fantasy a harlequinek, ale i oni zestárnou, a je dobré vědět, jak stáří může taky vypadat. Možná, že to někoho inspiruje i k takovému životnímu stylu, abychom umírali stářím s myslí stále živou.
Eidalon
60% 60% 60% 60% 60%
  23. 3. 2014, 19:31
Ikdyž název zní až strašidelně, podstatu románu plně vystihuje. Kniha vyšla poprvé v roce 1985 a z nizozemského originálu Hersenschimmen byla přeložena a vydána v Čechách v roce 1996 pod názvem Zatmění mozku. Mimo jiné se dočkala ve světě spousty dalších vydání, byla zfilmována a převedena na divadelní jeviště, přesto české vydání z roku 1996 zůstalo mimo sféru zájmu veřejnosti a tak trochu zapadlo pod tíhou jiných událostí. Nyní tedy vychází znovu (2010) pod novým názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina.

Nizozemský spisovatel Hendrich Jan Marsman, který vydává svá díla a stejně tak i tento román pod pseudonymem Bernlef (to, aby nedocházelo k záměně se shodným příjmením jiného slavného nizozemského básníka) jej napsal jako výpověď o tom, jak zlá a nekompromisní je diagnoza Alzheimerovy choroby, této neúprosné nemoci o stařecké demenci.

Diagnostika nemoci v současnosti hrůzně narůstá s tím, jak se prodlužuje délka lidského života, a tím se stává znovu velmi aktuální. O Alzheimerově chorobě si dnes může přečíst spoustu nejrůznějších pojednání a více či méně odborných publikací (což v době, kdy kniha vyšla možné nebylo), pan Bernlef zde však předkládá vynikající a velmi dramatický popis situace, který prožívá hlavní hrdina románu Martin Klein, který se od úsměvné zapomnětlivosti rychle dostává do stavu, kdy nedovede své jednání vysvětlit.

Z pohledu postiženého člověka je popisován průběh nemoci, postupné ztráta paměti, identity, snaha o rozpomínání, tragika ztráty a nedostatečnosti slov popsat své pocity, svůj stav až do diagnozy trvalé demence, kdy se život scvrkne do souslednosti dějů, které sám postižený již vnímá jen jakousi činnost bez jakéhokoli pochopení.

Román je ale i o ostatních kolem nemocného, o jejich reakcích a vnímání o tom, jak postupně přestávají nemocného zvládat a ten končí mimo jakoukoli realitu všedního dne. Je to velmi smutný konec identity člověka, navíc konec, který vyvolá strach ve všech zdravých, že jednou dopadnou stejně, neboť tělesnou křehkost stáří dneska umíme pochopit, té duševní se stále velmi děsíme a nedovedeme ji přijmout.

Kniha tak poodhaluje mnohem víc, než jen číslo diagnozy v lékařské zprávě, než všechny průvodní jevy a symptomy. Není to kniha jen o chátrání duše, jde tu také o partnerskou lásku a dlouhotrvající rodinné vztahy a vazby, které jsou v konečné míře určující.

Těžko se mne hodnotí takováto četba. Četba frustrující, ale velmi výživná především pro všechny ty, kteří se ještě nesklonili a v pokoře nepřijali, že život umí být i takto krutý a že tito lidé, ale především rodiny potřebují pomoc okolí víc než kdy před tím.

Zavírat se před realitou světa nelze, knihu by si měli přečíst snad všichni, neboť všichni se dostaneme ve svém životě do stavu, kdy budeme mít staré rodiče, kteří budou možná potřebovat naši pomoc a pak zestárneme sami a pokud nepředáme vše dobré do další generace, zůstaneme v tom naprosto sami.
nef7
100% 100% 100% 100% 100%
  13. 3. 2011, 20:51
Bernlef drží čtenáře na každé stránce pod neustálým citovým tlakem. Daří se mu zaútočit velmi silně na city člověka a probudit v něm veškerý soucit, kterého je schopen. Zároveň však Bernlef dokázal z celé knihy vybalancovat po velmi tenkém laně, aniž by se jedinkrát uchýlil k patosu. Ačkoliv se jedná o výbornou knihu, nelze tento počin nazvat příjemným, a to kvůli danému tématu. Řádky nemilosrdně otevírají svět stáří, před kterým všichni urputně zavíráme oči.
cunicekb
100% 100% 100% 100% 100%
  29. 12. 2013, 22:09
Naprosto fascinující, osobitá, věrohodná, pravdivá a smutná kniha, která je ze všech stran naprosto jedinečný a vynikající unikátní dílo!
Rinae
100% 100% 100% 100% 100%
  12. 12. 2015, 18:55
Humor jsem ani v prvotních známkách vynechávání paměti nenalézala. Už od prvních okamžiků se mi nad rychlým rozpadem hrdiny svíralo srdce. Depresivní, ale mimořádně dobré.
kamie
  1. 5. 2011, 21:31
Nejlepší na knize je autorovo vypravěčské umění, vzhledem k tomu, že je zde užíváno ich-formy hlavní postavy. Všechno se postupně rozostřuje, vypravěč přestává vnímat realitu okolo sebe, zapomíná, ale je to čtenář, kdo se v knize stále orientuje, kdo si pamatuje a kdo je svědkem obyčejné životní tragedie. Po přečtení téhle knihy si říkám, že stáří je opravdu obyčejnou tragedií života.