Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Koncept kontinua

82%
4 34
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Koncept kontinua
Autor:
Originální název: Continuum concept

Nejnovější vydání:
DharmaGaia - 2007
ISBN: 978-80-86685-79-3
Počet stránek: 174
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 8x v oblíbených
v přečtených 68x v přečtených
v knihovně 20x v knihovně
k přečtení 28x k přečtení
právě čte 9x právě čte
si přeje 1x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
DharmaGaia (2007) 978-80-86685-79-3 174

Podnázev: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti

Autorka Jean Liedloffová ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání.

V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.

Koncept kontinua se dočkal vynikajícího kritického přijetí, byl přeložen do třinácti světových jazyků a inicioval vznik rozsáhlé komunity rodičů na celém světě, kteří se řídí jeho principy při výchově svých dětí. (Založil/a: ssuva)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

jatox
40% 40% 40% 40% 40%
  15. 2. 2016, 22:25
Pokud to někoho pohorší, tak se předem omlouvám za velmi nestručnej příspěvek. Ale přijde mi škoda, že takováhle knížka nevyprovokovala víc uživatelů k tomu, něco k tomu napsat, protože se jedná o kus provokativní, kontroverzní, ale určitě taky inspirativní a podle názorů mnohejch prorockej.
Nejdřív teda stručně hlavní teze knihy: Dítě potřebuje v nejranější fázi svýho života neustálej přímej fyzickej kontakt dospělýho a aby byly rychle uspokojovaný všechny jeho potřeby, aby se pak pozdějc moh stát samostatným, zdravě sebevědomým, dobrým, šťastným člověkem. Spousta a spousta problémů, který po stovky a asi i tisíce let teď máme, pramení jen z toho, že jsme od týhle praxe ustoupili, přestože je v nás hluboce zakořeněná touha a očekávání po takovým jednání ze strany vychovatelů po miliony let.
Abych shrnula svůj postoj ke knize, musim konstatovat, že je podle mě plná nepodloženejch dojmologií, dál částečně zřejmě pravdivejch tezí, který sou ale dost vyhnaný do extrému a zčásti taky postřehů, který jsou zřetelně pravdivý, a dál takových, který jsou pravdivý dle mýho pocitu a pozorování. Ale vadí mi, že autorka nikdy neřekla, že "jasně, nic se nemá přehánět", přitom ten extrém prostě z hlediska zdravýho psychomotorickýho vývoje nemůže bejt správnej.
O tý knížce mi někdo řek „je to ten typ knihy, která ti buď přijde úplně mimo, a nebo ti to úplně sedne“ – a já jako už tolikrát na takovejhle úvod mám po přečtení velmi smíšený pocity, nevim, jak ji hodnotit, a prostě v ní vidim něco dost dobrýho a něco dost mimo:D A tak nějak mě bavilo si vypisovat věci, který mi připadaly mimo, i teda ty, který mi připadaly pravdivý nebo inspirativní. Tak odpusťte, že tady některý uvedu.

Takže začnem… Mám vlastně dost problém s přijetím hlavní autorčiny teze v tom smyslu, na co se autorka odvolává, proč bychom to měli dělat tak a ne jinak. Jde o samotnej název knihy, o koncept kontinua, kdy stručně řečeno údajně člověk očekává určitý věci, protože se tak dělaly po miliony let, tak jako by to měl „zapsaný v DNA“. Tak třeba mimino očekává, že bude pořád nošeno na ruce, nebo prostě na těle, protože to tak dělaly „jednodušší“ společnosti po miliony let. Když to ale neděláme, dítě velmi zásadně deprivujeme. Ale proč by tohle nějakým způsobem mělo fungovat, o tom mě autorka nepřesvědčila. Teď následuje celkem dlouhej elaborát toho, co mi z toho ohledně kontinua nejvíc nesedělo.

Autorka v podstatě říká, že kultura jde „proti“ evoluci, pokud tomu správně rozumím. Evoluce je proti pokroku, protože pokrok znamená změnu a to je jakoby oddálení od toho původního nejpřirozenějšího. A kde teda podle autorky končí evoluce? S dobou kamennou? Pak byl už jen úpadek? A v době kamenný kultura neexistovala? Člověk si nestavěl obydlí, netvořil sociální uspořádání, rituály? Hlavně prostě lidi sou trošku zvláštní sorta v živočišný říši, jejíž specifikum je právě tvoření kultury. Dokud člověk netvořil kulturu, nebyl člověkem. Musel se jím postupně stát – tj. evoluce, kt. byla zapříčiněná nejen „organicky“, ale i kulturou!
Zvíře je prostě organismus, kterej má pudy a k životu mu to stačí. Člověk má pudy, ale nestačí mu to. Už vidim nějakýho těhotnýho člověka žijícího v naprostý izolaci, jak najednou chápe, co se děje, že mu roste břicho, pak porodí dítě, bude vědět, co s tím má dělat. My jsme prostě nastavený jinak, a to z nás dělá lidi. Máme se inspirovat od přírodních národů, abychom se přiblížili k tomu zemitýmu „přirozenýmu“ , nebo aspoň víc, než jsme my? Jasně, a tam jako kultura neexistuje jo? Tam prostě lidi vychovávaj svoje děti instinktivně…(to autorka tvrdí) Blbost, svoje jednání s dětma se tam normálně učej od předchozích generací. To nejsou instinkty, to je kultura jako my, byť míň složitá. Autorka si asi trochu plete pojmy. Pudy jsou instinkty. Těch jakožto lidi zas tak moc nemáme. Nemůže existovat instinkt na to, jak jednat s dítětem. To by byl spíš instinkt v přeneseným slova smyslu, nějakej „pocit“, jak to asi tak dělat. Ale není to sakra pud.
Autorka píše (s. 41): „Jak vědí síly tvořící člověka předem, co bude potřebovat? Toto tajemství spočívá ve zkušenostech. Řetězec zkušeností, kt. připravuje čl. na jeho pobyt na zemi, začíná v dobrodružstvích prvního jednobuněčného organismu.“ Dál píše, že soubor zkušeností organismu (teplota, dostupná výživa, ostatní organismy) zapříčinily ZMĚNY, který zapříčinily různorodost druhů, protože se přizpůsobovaly okolí různě. A tím, jak se systém obměňuje, tak se stává komplexnější a stabilnější. Jo, takže najednou je změna shodná s evolucí. O pár stránek dál: „Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost.“ Celkově těchle pár stránek byly fakt plácy bez hlavy a paty.
Autorka se ohání souslovím „vrozená druhová očekávání“ (to, co pak máme jakoby „zapsaný v DNA), jenže to u lidí opravdu znát nelze. O to se antropologové přou už staletí, co je vlastně teda ta lidská „přirozenost“. Respektive, k něčemu se dá rozhodně dojít už na základě fyziologie člověka, ale autorka už zasahuje do sféry kultury.
„V žádné formě života není tendence vyvíjet se náhodná, ale sleduje vlastní zájmy. Míří k větší stabilitě – tj. k větší různorodosti, a tím i přizpůsobivosti.“ Ok, s tím by se dalo souhlasit. Proč teda dál čteme „V žádném případě to ale není to, čemu říkáme pokrok. Evoluční odolnost vůči změnám není v rozporu se sklonem vyvíjet se, je nezbytnou silou k udržení stability jakéhokoli systému.“…? WTF? „Důležité je pochopit rozdíl mezi evolucí a změnami evolucí nepodmíněnými. Jejich smysl je diametrálně odlišný. To, co evoluce rozrůzňováním vyvíjí, se stále přesněji přizpůsobuje našim požadavkům. Pokrok to ale ničí tím, že zavádí chování či okolnosti, které neberou ohled na celou řadu faktorů, jejich cílem je sloužit našim nejlepším zájmům. Změna může pouze nahradit kus dobře integrovaného chování chováním neintegrovaným.“ … „Změna vytváří tlak na rovnováhu systému, který je tvořen mnoha vzájemně propojenými faktory. Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost.“ LOL. Evoluce JE změna, evoluce je změna jedna za druhou a je i reakcí na změny. No… Já asi rozumim tomu, co chtěla autorka říct, že se změnama vzdalujeme od toho původního, pro náš nejlepšího. Ale je to prostě kokotina a nedává to smysl. Nicméně netvrdim, že chyba není ve mně :)
Dál o sociálních systémech, který to maj prej podobně s tou evolucí a odolností. „Vůči změnám bude taková kultura odolná, pokud jí předcházel dlouhý časový vývoj, tak jako je tomu u stabilních systémů v přírodě. Její povrchová struktura (detaily chování, rituály, požadavky na konformitu) se může tím více měnit, čím méně se intelekt míchal do instinktů během formování vzorců chování.“ Opět LOL. Co to jako má bejt? Takže rituál, chování, to je věc „instinktů“? Další tvrzení „čím silnější je kultura postavena na intelektu, tím více omezuje jedince, aby se udržela.“ – blbost. Člověk je prostě z podstaty tvor kulturní. A je jedno, jesi tou kulturou, do níž vroste, je kmen tatahamajaka nebo česká společnost. Je to nadstavba přírodě, instinktům. Navíc z hlediska antropologie se mi zdá, že je naopak v komplexnější společnosti větší prostor pro originalitu, odchylky od původní normy, která se pak taky stane normou, a tím pádem není tam takovej tlak na přizpůsobení, než ve společnosti jednodušší. A další a další věci.
Kdyby třeba nebylo v nějaký tý „přirozenosti“ člověka, slovy autorky vrozená druhová očekávání třeba nějaká touha po pohodlí, asi by lidi nevytvořili obydlí, nástroje atd. Takže my jsme strašně vykořeněný, když máme takový vymoženosti ulehčující život. No ale domorodý kmeny taky tvořej nějaký obydlí a nástroje a všechno přizpůsobujou tak, aby jim to co nejvíc vyhovovalo. Rozdíl je jen ve stupni složitosti. Ne v tom, kdo je jak zakořeněnej v kontinuu, v tom, co nejlíp odpovídá tomu, abychom byli šťastný.
Zkrátka koncept kontinua mě absolutně nepřesvědčil. Nemůžu se zbavit pocitu, že to dost odporuje nějakejm základním antropologickejm poznatkům, že si paní plete pojmy a fakta s domněnkama. Ale je možný, že jsem to prostě jen nepochopila :)) Ale napadá mě, že i třeba ta naivní představa "urozenýho (a tolik šťastnýho) divocha" tady byla xkrát. A taky byla xkrát vyvrácená. No a nevim, jestli autorka prošla nějakým antropologickým vzděláním, že ví, jak má provádět takovej výzkum, aby tam nevsouvala svoje věci.

Nu a dál uvedu nějaký konkrétní teze z knihy, který považuju za nepravdivý/nepodložený:
---- s. 60: Pokud není narušená přirozená rovnováha, je rozum schopen sloužit jako ochránce kontinua. Uvědomuje si totiž jeho vedení a jedná podle něj… - Aha, a kde máme tu hranici „přirozený rovnováhy“?
---- s. 61: Autorka tvrdí, že vlivem poškození kontinua může bejt oslabenej rozumovej potenciál, protože máme poškozenou osobnost – srovnává skvělý znalosti přírody domorodejch lidí s našima. No… bezpochyby lidi v domorodých kulturách jsou dost chytrý a předávaj spoustu vědění, o kterým se mnohejm z nás ani nesní. Ale jaksi existuje nějaká „psychická jednota lidstva“, lidi všude na světě jsou ve stejný míře intelektově zastoupený atd. To, že ty lidi znaj dokonale zvěř a rostliny je logický – to přece dost zásadně obklopuje jejich život. Ale fakt bych nebyla tak odvážná říkat, že jsou na tom líp než my. My máme zase úplně jiný znalosti, důležitý pro život tady. A jinak vzdělání celkově je čistě věcí kultury.
---- s. 61: Autorka tvrdí, že člověk má tendenci všechny zážitky v životě připodobňovat těm původním, který ho formovali, ať k lepšímu nebo horšímu. Nepodložitelná myšlenka, ale dejme tomu. Pokud jste v raným dětství trpěli nedostatkem kontaktu, budete si podvědomě přitahovat nešťastnost, samotu atd. Ale o mnohem víc stránek dál autorka píše, že naopak kontinuum se snaží pořád vecpat do života člověka, a to vypadá tak, že pokud je nějak deprivovanej, člověk si podvědomě hledá způsob, jak si ty věci nahradit, vylepšit, opravit, aby se kontinuum naplnilo a člověk moh jít dál. Dokonce pro to uvádí mnohý příklady (třeba zázrak toho, že lidi, který sou drogově závislý si prostě odžijou určitou fázi života na drogách, čímž si určitým způsobem doplňujou svoje nenaplněný potřeby z ranýho dětství, a pak, když už jim to stačí, jsou rázem schopný s drogama přestat…) No takže kde je teda pravda? Tak člověk jede ve vyšlapaných kolejích, nebo se snaží to všemožnýma způsobami nahradit a napravit? O tom nahrazování je totiž dost výrazná část knihy, takže trošku zmatení. Ale o tom, že má člověk tendenci zachovávat podmínky z dětství, se taky rozkecává na x stran. Nebo se mi jen zdá, že si to zásadně protiřečí?
---- s. 70: Autorka říká, že není dobrý, když s dětma zacházíme jako s křehkou vázou, že chtěj rychlý pohyby, nečekanou manipulaci „jen tak mimochodem“, protože když jsme moc opatrný, dítěti sugerujeme, že je moc křehký, zatímco ono vyžaduje slovy autorky „více stimulace“, mácháním rukou, neklidem, aby si bylo jistý svou silou a přizpůsobivostí. Na jednu stranu sama nemám ráda přehnanou opatrnost na dítě, spíš v tom smyslu „pozor, spadneš“, o čemž autorka mluví zase jinde, ale zvlášť v prvních měsících života bych asi i „intuitivně“ nezacházela s děckem moc ledabyle a rychle, protože si myslim, že to pro něj musí bejt šok, odborným slovníkem riskujeme tak tzv. úlekový reakce a nervový dráždění, protože jeho orientace se rozvíjí postupně a pomalu. No a to se mimochodem projevuje právě tím mácháním rukou třeba, tak teda nevim.
---- s. 71: Yequánský mimina si nepotřebujou po kojení odříhnout a nebolí je bříško:D Je to totiž normální, naše děti to maj, protože žijou ve stresu a jsou nemocný. Aha:D A pak nechápu větu „Yequánské miminko je totiž většinu dne v péči ostatních dětí a nedostane se za mámou vždycky, když chce. Přesto ale koliky nemívá.“ – Jak „totiž“? Totiž taky není kojený pořád, tudíž taky nemůže bejt zcela bez stresu, a jakej je teda rozdíl mezi dětma tady a tam?
---- s. 75-6: Autorka popisuje, jak se asi cejtí dítě v porodnici, kde je izolovaný od mámy (naštěstí snad už minulost) a celou tu dobu nesnesitelně trpí a taky to dává najevo. Ano, tohle už jen z hlediska toho, že to dítě bylo 9 měsíců zvyklý na něco, je fakt pecka. Ale s. 78-81: velmi vyhnaný do extrému. Já si nějak ve svým okolí nevšimla toho, že by zrovna novorozenci celej den jen prořvali, jak sou deprimovaný z toho, že je máma nenosí neustále u sebe. Myslim si, že většinou spíš fakt hodně spěj a když brečej, chtěj většinou něco víc, než jen bližší kontakt. Moc nevim, proč by mělo bejt novorozeně tolik neuspokojený a nestimulovaný okolníma podnětama, když samo od sebe naprostou většinu dne prospí.
A jinak, je asi docela znát, že je to napsaný hlavně pro Američany, který maj zaplaťbůh pro nás ještě pořád jinej model výchovy, než my, a jasně, že to jejich extrémní vedení k samostatnosti, s kterým začnou rodiče tím, že dítě frknou do dětskýho pokojíku hned v raným dětství, není úplně supr cesta. Asi proto tam někdo popisoval, jak se z tý knihy totálně zhroutil. Ale pokud jste prostě normálně uvažující lidi, asi i tak nebudete ignorovat pláč a budete se snažit o co nejvíc kontaktu atd.
---- s. 83: O tom, jak jsme deprivovaní, protože nám chybí práce, a proto se vrháme do různejch trapnejch sportů a tvořivejch koníčků – no to je důkaz, jak noha.
---- s. 83: Popis toho, jak dítě ochuzený o náruč dává najevo neklid, touhu – to rozhodně nedělaj všechny děti a mnohem spíš to bude projev jiný nespokojenosti, špatný manipulace s dítětem, neuspokojení různejch věcí. Takhle se projevujou děti se zvýšenou dráždivostí, nebo prostě, když je něco sere, ne všechny, který nejsou 24 hodin denně v náruči!
---- s. 98-99: Prý vedení někým zvenčí je nevhodnej zásah do vývoje, svádí ho to z jeho nejefektivnější cesty atd. Přece nemusíme usměrňovat pudy, aby se chovalo „sociálně“, to je v něm automaticky. Jasně. A co teda vlčí děti, o kterých autorka sama píše? Asi určitě tam spousta věcí funguje automaticky – příklad, pohled… Ale tohle je řečený dost blbě.
---- s. 131: Bejt věčnej student je prej projev strachu se postavit nebezpečnýmu životu tam venku, a že v takovým člověku rodiče asi vyvolali dojem, že si jejich přijetí získá, když podá dobrej výkon. :D
---- s. 134: Existujou důkazy, že silný sklon matky dožadovat se synovy pozornosti a lásky může vést v pozdějším životě k homosexualitě. Jo? Tak takový důkazy mě fakt zajímaly.
---- s. 145: Lidi východních kultur, který jsou obecně méně deprivovanýnež průměrnej Euroameričan, jsou i mnohem vyrovnanější. ?!?!?! To je kec jak hora řečenej s velmi drzou samozřejmostí.
---- s. 149-150: Znakem, že ve spol. něco chybí je generační propast, protože to prej znamená, že se taková spol. bude měnit od jednoho neuspokojivýho hodotovýmu systému ke druhýmu…. – blbost, to moc neodpovídá tomu, jak funguje kultura. A šťastná a dobrá společnost je prej odolná vůči změnám, ochraňuje svoje zvyky a brání se novinkám. ---- To prostě není znak vyspělosti dobrý společnosti.
---- s. 153-154: „Obecně řečeno je tlak společnosti na konformitu jednotlivce tím pravděpodobnější, čím více se společnost vzdálila kontinuu.“ Naopak, v „jednodušších“ společnostech obecně panuje mnohem větší tlak na konformitu. Čím složitější společnost, tím větší prostor pro nějaký odchylky, originalitu atd.
---- s. 156: Autorka píše, no že je jedno, že Chivarové (nějakej další kmen, kterým se autorka tolik nezabejvala) pomstěj každou smrt, ale že je důležitý, že když žijí podle kontinua, nechovaj se antisociálně. Prostě to tam tak je nastavený, tak je to v pohodě, hlavně, že v jejich očích se tam nevyskytujou kriminálníci. Jenže jedno to není. Opět autorka jen tak mimochodem něco zmíní a netuší, že to otevírá dost zásadní otázky. Jelikož spousta domorodců vůbec nejsou tak frý a hepy a hodný, jak by si autorka přála. Jenže jakto? Žijou přece podle kontinua, který nějakým způsobem už předurčuje nějak ideální chování nejvíc odpovídající řekněme lidskosti – bytí člověkem. No, a jakto teda? Jaktože se mezi nima najdou míň humánní společnosti než je ten zpropadenej západ, když jsme kontinuu o tolik vzdálenější? A nejen Chivarové, domorodý kultury maj určitý stinný stránky, nad kterýma se nedá jen tak mávnout rukou. Pokud jsou Yequáni tak dokonale dobrý, moudrý a šťastný lidi, mnohem spíš to bude zkrátka nastavením jejich kultury, než jejich blízkostí ke kontinuu. To všecko, co autorka tvrdí na základě způsobů jednoho domorodýho kmene, je moc odvážný. Kdyby udělala výzkum na způsobu života a výchovy u 20 domorodejch skupin a našla tam nějaký paralely, bylo by to mnohem zajímavější. No a jinak se to dá otočit tak, že pokud autorka píše, že když jede společnost podle kontinua, lidi se tam nechovaj antisociálně, a že je teď jedno, jak moc je to chování humánní, hlavně, že nevybočujou z normy, tak stejně tak můžu opáčit, že my teda taky žijeme dost podle kontinua, protože antisociální chování je taky rozhodně menšinový. Tak žití podle kontinua je najednou věc konformity a ne skvělosti?
---- s. 162: Některý lidi žijou v neustálým stavu napětí, a když maj orgasmus, uvolněj se svaly jen povrchně, a to prej vytváří chronickej stav nespokojenosti, kterej vede ke špatný náladě, nechutenství k sexu, nervozitě nebo promiskuitě. LOL
Takový zásadnější postřehy:
---- Velmi často autorka v knize začíná větu „výzkumy by mohly prokázat spojitost mezi tím a tím…“ – Na tohle bych byla velice zvědavá, ale takováhle věta sice zní učeně, ale má to vypovídající hodnotu jak noha. Ale chápu, autorka má dojem, že by tamhle a tamhle mohla bejt taky spojitost, ale vlastně je to jen dojmologie, stejně jako další spousta věcí, u kterých nezačíná tou větou, že by výzkumy „mohly“ prokázat. :)
---- Kdo říká, že kontinuum je vlastně správný? Viz. poznámka o nehumánní „výchově“ psů, nad níž se pozastavila i Jandovka. Na základě čeho bych to teda měla vzít za svý, když tohle je třeba věc, kterou prostě za svou vzít odmítám? A byla to taková poznámečka jen tak mimochodem v kontextu nezasahování yequánů do volby druhýho. Ale podle mě to otvírá dost zásadní otazníky. A bůhví, co nám paní autorka všecko o dokonalejch Yequánech ještě zatajila ((: viz. s. 110
---- No a dál, když se teda kontinuum hlásí o nápravu, nebo ani nemusí o nápravu, zkrátka podle kontinua každý dítě touží po neustálý blízkosti, proč některý děti odmítaj nošení v šátku? A to i když se snažej rodiče na to děti zvykat hned ze začátku? Některý děti se i neradi chovaj.
---- Zajímavý je, že autorka říká, že je jedno, kdo dítě bude nosit, hlavní je, aby bylo POŘÁD NĚKÝM nošený. Někde mluví o tom, že sice některý matky musej pracovat a nemůžou si sebou dítě brát do práce, ale že můžou pověřit někoho jinýho, atd. Tak možná spíš je důležitý, aby to děcko s mámou vůbec bylo ne? No a já si řikám, jestli není třeba rozdíl mezi zeměma, kde vám stát s rodičákem nasere, a buď máte bohatýho muže, nebo do tý práce jdete, a to poměrně brzo, a mezi zeměma jako jsme my, kde opravdu s dětma v drtivý většině případů jsme doma několik let. Od tý doby, co dítě leze, je to jako jedno, se autorka domnívá? Nevim no, mně přijde možná důležitější, že tady pro to dítě jsme několik let, a prostě nějak nevěřim tomu, že by byl takovej rozdíl mezi blízkostí v rámci jednoho pokoje (s tím, že hodněkrát za den mám s dítětem vyloženě tělesnej kontakt, a někdy na dýl – třeba několikahodinový nošení), a mezi blízkostí extrémní – 24hodinnový.
---- Autorka taky naprosto ignoruje fakt, že je třeba docela důležitý pro psychomotorickej vývoj, aby se to dítě jako nějak hejbalo. Když zcela vážně píše o 24hodinnovým nošení, tak myslí 24hodinnový, kromě spánku v síti nebo co. A jako jak se maj ty děti asi kdy nasvalit? Rozvíjet smysly? To jako autorka opravdu myslí zcela vážně představu, že je dítě nošený nošený nošený, a až mu padne 8.-9. měsíc, tak prostě začne samo líst a sedět a vzdalovat se od mámy?
---- Napadá mě, jak je možný, že si dítě tak rychle zvykne a nebrečí teda pořád, když tak strašně trpí? Když samo kontinuum má zajistit, aby byly uspokojený jeho potřeby, a pořád k tomu směřuje, aby okolí řekl, co teda potřebuje?
---- Docela dost se v knize autorka věnuje závislostem. Ano, nepochybně jsou lidi ochuzený o řádnou mateřskou péči náchylný k různejm závislostem, ale proč by to nemohlo souviset spíš s celkovou absencí láskyplnýho vztahu s rodičema a citovýma a jinýma deprivacemi, kterýma trpěj děti z ústavní péče nebo z nefungujících rodin? A sem tam někdo, kdo má k tomu zkrátka sklony, takzvaně se chytí blbý party, apod? Proč by to mělo bejt způsobený spíš absencí fáze v náručí, která trvá pár prvních měsíců? Nebylo by pak drogově a jinak závislejch, a celkově sociálně patologickejch lidí mnohem mnohem víc?

A abych tady jen neremcala, uvedu i několik tezí, který mi připadaj relevantní nebo při nejmenším zajímavý:
---- Dítě brečením, zlobením atd. ukazuje rodičům, že něco dělaj špatně.
---- Dítě potřebuje žít mezi „dospělýma“, který věděj, co chtěj a jasně ukazujou dětem, co je vhodný a co nevhodný chování. Nejdřív je dítě spíš pozorovatel, poznává svět, zkouší, co se má a co ne. Je spíš svědkem naplněnýho života. Jakože rodič má svůj život a stará se i o dítě, prostě to skloubí, není najednou střed vesmíru jen dítě.
---- Když je dítě ukojeno po zážitcích úplně ze začátku, rychle pak přestává potřebovat a vyžadovat neustálej tělesnej kontakt. Když je neukojený, nemůže se cele oddat používání svejch sil, protože část jejich já stále touží bejt bezbranným miminem. Když dítě pak leze, matka se mu má věnovat spíš pasivně, když dítě potřebuje. Chováním jí dítě ukáže, co potřebuje, jestli něco.s.91,95
---- Dítě, kt. ještě nemluví, už je zcela schopný dát své potřeby najevo, a není třeba mu vnucovat něco, co nevyžaduje. Předmětem dětskejch aktivit je především rozvoj samostatnosti. Poskytovat mu míň nebo víc pozornosti, než potřebuje, většinou tento cíl maří. s.95
---- Dítě s plně prožitou fází v náručí nemá nadměrnou potřebu tělesnýho kontaktu a neškemrá o pozornost ani nepotřebuje ujišťovat o svojí existenci či o tom, že je hodno lásky, jako děti „civilizovaný“. S. 99 (Podle mě děti svým „zlobením“ dávaj najevo nedostatek pozornosti od rodičů, protože zlobení najednou funguje na to, aby si rodič dítěte všímal – byť se zlobí, je to lepší, než když rodiče na dítě kácí.)
---- Ustrašenej pohled, myšlenka „jen ať ti to nespadne“ nebo slib: „Pozor, spadneš!“ – to vše protiřečí dětskému pudu sebezáchovy a imitačním sklonům a nakonec to způsobí, že dítě poslechne, talíř upustí a nebo spadne. s. 100 (jo, tahle přehnaná úzkostlivost podle mě dětem fakt nesvědčí)
---- Chvála a obviňování - „Jé, to je hodná holčička!“, „Koukej, co Jiřík udělal úplně sám!“ „Takové a podobné výkřiky znamenají, že sociální chování je nečekané, neobvyklé. Rozum dítěte možná potěšen bude, ale dítě bude mít nepříjemný pocit, něco jako… nepodařilo se mi udělat to, co čekali, to, co mě činí opravdovou součástí této kultury, rodiny.“… Obviňování je taky destruktivní, zejm. s nálepkou „ty jsi vždycky takový“. Antisociální chování je tak považováno za normální. „S obžalobou „kluci už jsou takový“ říkáme, že špatnost je neodmyslitelnou součástí dítěte, nebo že špatné chování nebylo překvapením.“ S. 102-3
---- Yequáni jsou přesvědčení, že si dítě zaslouží stejný respekt jako dospělý – i když je na dospělých závislý. Dítěti neudávají rozkazy, které by odporovaly jeho sklonům: jak si hrát, kolik jíst, kdy spát atd. Ale když potřebují pomoci, čekají, že okamžitě poslechne. „Nasekej trochu dřeva“... Nikdo se neohlíží, jestli dítě poslouchá. Nikdo totiž nepochybuje, že dítě spolupracovat chce. S. 105
---- Malý Yequáni, kt. si byli jisti, že jsou hodni lásky, nepotřebovali mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, pokud to nebyla bolest nesnesitelná. (Byli neskutečně stateční a neteční, když měli úrazy a posílali je za autorkou jako ošetřovatelkou) – No, zajímavý zkrátka. s. 112
---- Děti ze Západu moc nevyužívají svejch schopností dávat na sebe pozor – většinu zodpovědnosti za ně přebírají dospělý. Dítě ztrácí tolik zodpovědnosti za sebe, kolik převezmou ostatní, takže dochází k oslabení mechanismu sebezáchovy. 116… Jsme sociální tvorové, proto máme silnej sklon chovat se tak, jak cejtíme, že se od nás očekává. S. 117 (nevim teda, jestli to souvisí se sociálním očekáváním, ale na tom přebírání zodpovědnosti něco bude…)
---- Na Západě jsme jako trošku líný a chceme si všecko ulehčit. Člověk, kt. vyrůstal v souladu s kontinuem, dostal vše, co potřebuje, aniž musel hnout prstem. Když dospěje, začíná toužit po uplatnění vlastní schopnosti pracovat. S. 127 (no, stálo by za prozkoumání)

----------------------------------------------
No a nakonec chci říct, že by mě fakt zajímalo, jak teda vypadá třeba život dětí tady na Západě, jejichž rodiče nějak okouzlila tahle teorie, a který to na svejch dětech aplikovali. Jestli se pak tak bez problému osamostatňujou (a líp, než ostatní) a není pro ně najednou šok jim stavět nějaký hranice, když jsou ze začátku zvyklý dostat všecko a hned. Ta knížka už je celkem stará, takže bylo možný takovej výzkum provýst a pořád je, vlastně čím dál víc. Fakt by stálo za to udělat mega velkej časosběrnej výzkum toho, jak moc jsou lidi, který byli zpočátku v těsným fyzickým kontaktu s rodičema, lepší, zdravější, šťastnější. A vzhledem k nadšení i kritice knihy bych se divila, kdyby se někdo o něco takovýho nesnažil. Ale o ničem teda nevim. Jenže bez dalšího zkoumání je to zkrátka moc dojmologický. Autorka úplně ignoruje, že se taky děti roděj s různou povahou apod. Takhle černobílý to prostě není.

Na druhou stranu ale žádnýmu rodičoj neublíží, když bude svoje rodičovství brát vážně a bude se snažit bejt s dětma hodně v kontaktu. (I vlivem technologií a celkovýho životního stylu to jde z tohohle hlediska asi trochu z kopce – viz pan Galimberti) Ale hlavně! O tom, že je sakra důležitý dát dětem v raný fázi jejich života absolutní lásku a přijetí, pradůvěru ve svět, že je dobrej, a pradůvěru v sebe sama, že překonaj všechny překážky, nepochybujou ani klasický pedagogický kapacity. Pak je jen otázka, JAK to vlastně udělat. Jestli je 24hodinový nošení dítěte v šátku v prvních měsících života dítěte ta správná a jediná (!) cesta.

(PS: a došlo mi, že docela vtipně příhodně mi shodou okolností ten samej den vložení tohohle elaborátu přišel konečně šátek na nošení ratolesti:)))
Jandovka
40% 40% 40% 40% 40%
  21. 6. 2015, 10:30
Kdyby zde měla sepsat vše, co mi na této knize příjde zcestné, vydalo by to na pěknou esej. Já osobně jsem dítě vychováváno "typicky zápaďácky" kočárkově a žádnými popisovanými komplexy netrpím. Autorka se neustále uchyluje ke generalizaci a dochází k závěrům, které absolutně nelze potvrdit, což knize zásadně ubírá na serióznosti. Jen taková pikantnost: že matka svým chováním může způsobit u svého dítěte homosexualitu? To jako vážně? ..... Kdyby mělo ochuzení o fázi v náručí tak fatální následky, jaké autorka popisuje, byla by na tom naše společnost mnohem hůř a všichni do jednoho bychom byli fetující narcisističtí maniaci.
Asi v předposlední kapitole navíc popisuje autorka indiánské rituály, pak jejich paralely v západní společnosti a označuje je za nutné kvůli chybějící zkušenosti....která ale dle předešlého v knize indiánům nechybí.....evidentně v tom má sama autorka zmatek.
Na druhou stranu se jedná o zajímavou sondu do života indiánské společnosti, ač vše není tak černobílé (její zmínka jak Yequáni cvičí psi mě přesvědčila, že ne vše co indiáni dělají je dokonalé a hodno následování).
Kniha mi byla doporučena, protože chci své děti nosit. Nebýt však přesvědčena o správnosti přístupu už předtím, kniha by mě rozhodně nepřesvědčila.
HellFire
100% 100% 100% 100% 100%
  11. 3. 2015, 11:34
Pokud by některá z knih měla mít maximální hodnocení, tak Koncept kontinua je vhodným kandidátem. Nevím jak ostatní, ale pro mě to bylo jen potvrzení mého pocitu a doplnění některých faktů. Teď už jen mít to dítě :).
Žába z rybníka
80% 80% 80% 80% 80%
  15. 2. 2016, 23:31
Knihu jsem poprvé četla jako bezdětná, mladá a cestující chůva. Změnila tehdy můj pohled na výchovu a usnadnila mi v mnohém péči o děti. Když jsem ji četla podruhé, byla jsem těhotná. Z knihy si nesu to, co se mi hodí. To už tak bývá. Nežiji v pralese, ani v chatrči. To mi však nebrání v tom, abych své dítě nosila na těle, vnímala jeho signály, naplňovala jeho potřeby, pečovala o ně, neodkládala jej a nenechala ho plakat. Kniha mi otevřela oči. Přijmout život jaký je, se všemi situacemi a stavy už jsem musela sama. Pro lidi, kteří mají otevřenou mysl a srdce bude kniha jistě inspirativní. Je na každém, aby zvážil, jaký dopad může mít na jeho život a soužití s dětmi.