Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Zlomená žena

80%
4 14
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Zlomená žena Originální název: La femme rompue

Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 2x v oblíbených
v přečtených 20x v přečtených
v knihovně 7x v knihovně
k přečtení 25x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
(Založil/a: lucy.lu)

Štítky

více  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

nef7
100% 100% 100% 100% 100%
  28. 12. 2011, 22:50
U prvních dvou povídek nelze pochybovat o velmi vysoké literární úrovni, ovšem co mě skutečně zasáhlo, byla třetí povídka, podle které nese celá kniha jméno - Zlomená žena. Bylo to něco tak... silného! Tolik autentického. Tolik drásavého. Poslední stránka mě zanechala v zoufalství hlavní postavy a na prahu emoční vyčerpanosti. Simon de Beauvoir dokázala na relativně malém prostoru nenásilně zachytit mnohočetné tvarování psychiky člověka pod tlakem vypjatých situací. Brilantní, silné, strhující...
annihilation
100% 100% 100% 100% 100%
  22. 4. 2014, 20:03
Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.
Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.
Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.
Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…
Sabotteur
  1. 6. 2011, 20:16
Tři sympatické psychologické povídky, výrazně se lišící jak stylem, tak rázem svých hrdinek, o stárnoucích ženách, kterým se hroutí zažité představy o sobě, své rodině a životních úspěších. Přečíst neuškodí.