Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Nečasové úvahy I

69%
3 9
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Nečasové úvahy I Originální název: Unzeitgemäße Betrachtungen

Nejnovější vydání:
Mladá fronta - 1992
ISBN: 80-204-0289-6
Počet stránek: 168
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 3x v oblíbených
v přečtených 18x v přečtených
v knihovně 11x v knihovně
k přečtení 5x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Mladá fronta (1992) 80-204-0289-6 168

přeložil Krejčí Jan (Založil/a: Kukpiss)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Kukpiss
60% 60% 60% 60% 60%
  14. 3. 2012, 20:04
"Masy, zdá se mi, zasluhují povšimnutí jen v trojím ohledu: předně jako rozplizlé kopie velkých mužů, pořízené na špatném papíře za pomoci opotřebovaných desek, dále jako odpor proti velkým a posléze jako nástroj velkých; jinak ať je vezme čert a statistika!" Pch.
dollyk
80% 80% 80% 80% 80%
  21. 11. 2016, 23:23
Esej O užitku a škodlivosti historie pro život Friedricha Nietzscheho je součástí jeho spisu Nečasové úvahy. Nietzsche se jako přední představitel iracionalismu pokouší dostat pod povrch racionálního vnímání světa, které je založeno na čistých faktech a často díky tomuto svému omezení neumí dát odpověď na základní otázky, ale jen popisuje mechanismy, kterými se věci dějí.
V eseji, o které bude řeč, se zaměřil na historii a historičnost, která podle něj brána jako čistě vědecká disciplína ztrácí svůj hlavní význam pro společnost i jednotlivce, význam pro jeho život, a stává se čistě sterilní vědou, která je souborem faktů, ačkoli právě u historie by mělo jít především o to, jak se vykládá. Jen tak může plnit svůj účel.
Nijak nesnižuje její cenu, historie je podle jeho názoru nutná, ale musí se používat jako služka pro život a být neustále posuzována, protože pouhý vědecký faktický výklad historických událostí nemá s její použitelností nic společného, ba co víc, může vézt i k ospravedlnění zlých činů.
Člověk je tvor, který má dar paměti. Tím se liší od zvířat (nebo malých dětí, které si svou paměť ještě neuvědomují. Právě paměť je zbraní, díky které se dokáže bránit světu kolem sebe, protože původní zvířecí instinkty v něm zakrněly nebo se ztratily.
Nietzsche rozlišuje historický a nehistorický způsob života. Nehistorický je život v přítomnosti, který je podle něj vlastní všem tvorům, protože si neuvědomují minulost. Jen v tomto stavu může tvor zakusit štěstí a spokojenost. Oproti tomu historický způsob života, který člověku nutí jeho vědecké poznání minulosti, je špatný. Žít bez zapomínání, což by byl jeden z extrémních důsledků historického způsobu života je nemožné právě proto, že bez zapomínání není štěstí.
Nicméně historie k člověku patří už jen z toho důvodu, že si ji uvědomuje, a není možné se tomu vyhnout. Je ovšem důležité, jak k ní přistoupí a do jaké míry bude tyto přístupy preferovat. Nietzsche dělí historii do tří druhů.
Monumentálním druhem historie je taková, která vytváří objekty uctívání. Její úskalí tkví v tom, že takto chápaná historie může minulost mytizovat, glorifikovat a může sloužit jako omluva pro nespravedlnost. Zaobírá se pouze velkými činy a vede ke zjednodušeným analogiím, k fanatismu nebo demagogii. V konečném důsledku může pak působit zpátečnicky, tmářsky a být překážkou rozvoje. Ovšem pokud je brána kriticky jako příklad, pro povzbuzení nebo poučení (a takto by být chápána měla, protože to je právě její pozitivní účel), plní svou funkci.
Antikvární druh je historií, která uchovává vědomosti, dává nám pocit kontinuity života, původu, základů, na nichž se dá stavět. Ovšem pokud se používá nesprávně, idealizuje minulost a zkresluje ji. Opět je nanejvýše důležité postupovat při jejím výkladu kriticky, protože má omezený obzor. Ne vše, co se kdy stalo, bylo pro historii uchováno. Také nebere v potaz celistvost a chybí jí nadhled. Jen sbírá artefakty, ale nijak zvlášť se je nesnaží vysvětlovat v kontextu ostatního světa. Uctívání těchto historických artefaktů pak vede k ustrnutí v rozvoji a zpátečnictví.
Kritický druh historie má za úkol poučit. Dokáže minulost kriticky posoudit a oprostit se od jejích dogmat, zbožštění a definitivností jejích pravd. Vychází z rozvíjejícího se a neustále kupředu mířícího života. Poučení historií tedy napomáhá k snadnější cestě z přítomnosti do budoucnosti. Jejím rysem je zapomínání na minulost, protože něco musí zaniknout, aby jiné mohlo vzniknout. Ovšem i tento způsob práce s historií má své mínusy. Pokud z pocitu potřeby kriticky soudíme minulost, často už poté nehledáme nové cesty. Zůstáváme tak v půli procesu. Samotná kritika nám nenabízí jiný pevný základ, na němž by se dalo stavět.
Každý z těchto druhů je třeba preferovat tam, kde má své opodstatnění pro zlepšení života, v případech, kdy je historičnost pro člověka žádoucí.
Nietzsche stále opakuje, že historie nesmí být jen uchovávána k vědění pro vědění. Musí být součástí života a rozhodování, aby nám sloužila co nejlépe, protože bez užívání ztrácí smysl i její zachovávání. Historie je dostupná ve stále se rozšiřujícím paketu vědomostí. Člověk je tak zahlcen kupou sterilních informací a ztrácí k historii lidský vztah. Nedokáže ji aplikovat a tím přichází o její plody. Vytváří si konvenční přístup a stereotypní vzorce vědecky pojaté historie, ale nerozumí jim. Tím činíme z historie věc samu o sobě a čistě akademickou, místo abychom ji aktivně promítli do života.
„…tak vymění božskou rozkoš toho, kdo tvoří a pomáhá, za hluboký náhled v osud a končí jako osamělý vědátor, jako přesycený mudřec. Je to ta nejbolestnější podívaná…“
Pokud bychom se historií, takto sterilně pojímanou, přesytili, je to nebezpečné hned z několika důvodů. Oslabuje to osobnost moderního člověka, protože bere historii jako soubor faktů a zcela pomíjí její lidský rozměr. Válka je pak pro něj hlavně otázkou statistiky a ne lidské tragédie. Tak člověk na úkor vědecké specializace ztrácí lidskost i svou osobní svobodu, protože se stává uniformním jedincem.
Přesycení historií dále vede člověka k domnění, že jeho vlastní svět a jeho doba jsou tím nejspravedlivějším. To mu sice přináší pocit štěstí, ale toto zdání spravedlnosti je jen chladným kalkulem, protože stojí pouze na holých faktech oproštěno od soudnosti a úsudku. Je tedy jen klamem.
Jsou porušeny i instinkty národa i jednotlivce, který už nejedná intuitivně, ale racionálně na základě faktů. Brání tak přirozenému rozvoji. S rostoucím objemem faktů musí nutně docházet ke specializaci badatelů a oni tak přicházejí o nadhled, když se soustředí jen na určité oblasti a neumí porozumět celku. A pokud se něco takového stane celému národu, vždy to má fatální důsledky.
Přesycení historií je zdrojem ironie a cynismu k vlastní době a jejímu stavu. Člověk nesmí rezignovat a říkat: tak to je. Musí hledět do budoucnosti a hodnotit a říkat: tak by to mělo být. Jednoduše opět využívat minulost k formování příštího.
Od ironie a cynismu už je jen krok k chytré egoistické praxi. Člověk si říká, že vzhledem k historii, kterou bere jen jako posloupnost dějů, je jeho realita nutná a přeceňuje sám sebe. Říká si „jsem u cíle, jsem cílem, jsem dovršením přírody“. Už se nezabývá budoucností, protože má dojem, že nic zlepšovat nelze. Tak upadá do falešného vědomí a vydává se všanc všemu, co ho ohrožuje.
Historičnost každému připravila jeho místo ve světě a ten ho musí zaplnit. Není možné jít vlastní cestou, ta je totiž něčím nežádoucím, neposvěceným historickou zkušeností. Společnost se tohoto individuálního růstu bojí a právě vědeckým pojetím historie ho chce zničit. Vytvořit stereotypy, zaštítit je historickou zkušeností, zakonzervovat přítomnost a odevzdat individualitu do služeb historií řízenému světovému procesu.
Člověk tedy získává znalosti minulých, místo aby si budoval své vlastní zkušenosti. Nietzsche je pro přirozenost poznání, které by mělo mít přednost před záměrným vzděláním zprostředkujícím přirozené poznání uměle.

Pokud mám Nietzscheho text ohodnotit a zaujmout k němu nějaký postoj, začnu u jeho první části, která se týká rozdělení historie. Vcelku jasně mi popsal svou vizi a nezbývá než s jeho postřehy souhlasit. I nebezpečí plynoucí z přesycení vědecky pojímanou historií se mi zdá velmi trefné a nadčasové. Z jeho eseje mi ale v hlavě zbyl pocit, pokud už se budu řídit jeho radou a použiji intuici a trochu té iracionality, že by rád, abychom zapomínali v daleko větší míře, než by bylo (dle mého) zdrávo. Alespoň nijak neurčuje hranici, kde by měla historičnost dát přednost přirozené intuici, a to mne mírně děsí. Mohlo by to dojít do situace, kdy se vzájemná podobnost národů začne vytrácet (protože každý si v historické zkušenosti vezme jen to, co bude chtít a zbytek zapomene) a odlišnosti mezi nimi naberou na váze. A jsem osobně přesvědčen, že právě z rozdílů mezi lidmi a národy plynou jejich neustálé konflikty.
Je tedy přinejmenším nutné zachovat některé historické zkušenosti všeobecně, jako trvalý základ, aby se i nárůst rozdílů tímto společným základem zreguloval.
Použitá literatura