Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Figurky ze šmantů

73%
4 3
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Figurky ze šmantů

Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka

Knížku, která se jako první námětově vztahuje k průmyslovému Kladnu, dopsal František Stavinoha na konci roku 1973. Trvalo celé tři roky, než knížka jako celek vyšla. Povídky ale neležely v autorově šuplíku – několik jich vyšlo časopisecky. Autor tu poprvé zúročil své mnohaleté zkušenosti s lidmi a prostředím hornického města. Myslím si, že přiléhavější slovo, než je „zúročil“, je „vypsal se“. Stavinoha dal ve Figurkách průchod svému velkému nutkání vyprávět příběhy tak, jak je zažil, jak o nich slyšel a jak si je pak sám dotvořil v hlavě.

„Jsem na světě už dost dlouho a zažil jsem všelicos. Někdy jsem měl i dojem, že sloužím osudu jako magnetické pole pohrom, jaké by nikdy nenapadlo postihnout někoho jiného. Když je pak po všem, a já vydýchaný a uklidněný usednu za stůl a dám té malé katastrofě jakousi fabulovanou formu, je ze mě humorista.“ (1989)

Tento přístup k tvůrčímu psaní dal vzniknout jakémusi pásmu příběhů, sestavenému z jednotlivých volně na sebe navazujících povídek s několika opakujícími se hrdiny, jejímž společným jmenovatelem je prostředí dosluhujícího dolu „Boldenka“, ve skutečnosti dolu Max (Gottwald I).

Hlavní devizou, vedle obrovské sečtělosti a obdivuhodného samovzdělávání, byl Stavinohovi právě jeho obrovský dar přirozeně vyprávět příběhy. Spustil tok vyprávění, který se knížku od knížky měnil v nezadržitelný proud fabulování. Psal se stále lehčím a lehčím perem. Nebál se až určitého „požitkářského“ výběru výrazů, slov a slovíček, z nichž některá si dosud ani nenašla své pevné místo v tzv. krásné literatuře. Stavinoha byl až krajně výřečný, stejně jako každodenní dřinou a ohrožením vlastního života zkoušení havíři.

Figurky ze šmantů jsou, dobrým příkladem autorových literárních a zřejmě i názorových rozporů.

První povídka Nepravý Sisyfos je vtipným vyprávěním s nezbytnou dávkou napětí, střídajícím se s černým humorem. Stavinoha na malé ploše kratičké povídky vypovídá podstatně víc, než když se později pokoušel o románovou tvorbu (Komu patří čas, 1979). V Nepravém Sisyfovi je přítomen jednak pověstný havířský černý humor (tomu odpovídá i volený styl jazyka). Nezbytnou složku vyprávění tvoří postava pevné, tvrdé, ale zároveň chápavé havířské ženské (tady je to maminka), napínavá situace (tatínek je zavalen v dole), situační popis havířského koloritu (hornická putyka, kde kraluje ordinérní hostinská). Celkový záměr je podtržen přítomností autora (syn hlavní postavy), což dodává celému příběhu autentičnosti.

Následující Legenda o hornickém Herkulovi je stylem vyprávění zcela odlišná. Příběh o strýci Ondřejovi, který jako silný a veselý chlapík objel s cirkusem jako zápasník pěkný kus světa a nakonec se začátkem války dostal na Boldence do komunistické ilegální organizace, trpí patosem. Mohl to být lyrický příběh ve stylu vypravování Oty Pavla, spojený typickým stavinohovským černým humorem a smyslem pro grotesku, ale výsledkem je spíše průměrné vyprávění.

Cennost Stavinohovy tvorby tkví v jeho schopnosti přivést ve značně omšelých kulisách reálného socialismu na jeviště neživotného socialistického způsobu života živé postavy nebo spíše postavičky. V lecčem se přibližují podobným postavičkám Nerudovým, Markovým i Hrabalovým a mají nemálo společného s figurkami z próz Stavinohova vrstevníka Radoslava Nenadála, i když prostředí, o němž všichni výše jmenovaní psali, je zcela odlišné. Možná, že právě volbou drsného prostředí a autorovým talentem vyprávět, se Stavinohovo literární dílo dostává do pomyslných vyšších pater literární tvorby. Přitom se moha snadno propadnout mezi beletrizované vyprávěnky o hrdinech socialistické práce. Práce horníků bývala v naší literatuře často značně zpatetizovaná, nepřirozeně glorifikovaná a běžný čtenář mohl nabývat dojmu určité exotičnosti a nepřístupnosti. František Stavinoha srazil tuto exotičnost na zem a spolu s ní všechny ty horníky, štajgry a „ženušky z povrchu“. Havíři u Stavinohy chlastají, někteří se neštítí mlátit své ženy, občas kradou majetek v socialistickém vlastnictví. Ale jsou také dříči, odříkavci a poctivci, milují svou tvrdou mozolovitou a špinavou práci, za kterou se dokáží bít. Jednají, pro nás, co jsme nežili v blízkosti takových lidí a práce, zcela nepochopitelně. Jednají zcela v souhře se svojí dřinou, jejich život ani jiný být nemůže. Pijí pivo o něco víc, milují o něco víc, mluví o něco víc (či spíše o dost víc) vulgárně, mají tvrdší zásah pěstí, pláčou víc, křičí víc…

Například taková Messalina od čističky neboli Miška: miluje vášnivě, má nadevše ráda mužské tělo, má ráda mužské, co se denně utužují a zároveň huntují v těsných šachetních štolách, miluje jejich sevření a zcela nezištně a ráda poskytuje „první pomoc“ snad každému na Boldence, starého vrátného Šíchu Bambulku nevyjímaje. Má totiž dobré srdce a ví, že pětasedmdesáti­letému vysloužilému „skalákovi“, který po ní už nějakou dobu touží a jehož jako jediného dosud trvale odmítala, poskytne tu skutečně poslední radost jeho života.

Figurky ze šmantů nemají hlavní postavu, tak jako ji nemá většina Stavinohových próz zakotvených na Kladně. Nejeden čtenář za ni může považovat vypravěče, autora samotného. Vypravěč u Stavinohy není jen pozorovatelem dějů, ale přímým účastníkem. Toto tvrzení je podložené přiznáním, že si své figurky nevydumal z palce, narozdíl od jiných autorů.

„Kdokoli by však v mých povídkách nacházel podobnost, nemálo by se mýlil. Neboť jsem se svými figurkami žil jenom dvacet let. A žiju rád.“ Tento přípisek z úvodu knihy Figurky ze šmantů můžeme vnímat i jako určité vymezení vůči spisovatelům z povolání, takzvaným profesionálům, tehdy většinou hnízdících v závětří silných stěn dobříškého zámku nebo za redaktorskými stoly velkých nakladatelství. Název knížky je přesný a výstižný, vystihuje autorův přístup k tématu, snahu být co nejvěrnější. Postavy jsou uhnětené ze šmantu (uhelného prachu), z materiálu, s nímž se autor každodenně po léta setkával stejně jako se svými postavami. Škoda, že nezůstal jen u těch figurek a škodlivě do tohoto souboru zakomponoval agitační povídky o hrdinných havířích. Naštěstí jsou v menšině a v budoucnu se již tomuto lákadlu snažil vyhnout. (Založil/a: Franta)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace