Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Dějiny ošklivosti

87%
4 36
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Dějiny ošklivosti
Autor:
Originální název: Storia della bruttezza

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Argo - 2015
ISBN: 978-80-257-1434-8
Počet stránek: 456
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 10x v oblíbených
v přečtených 66x v přečtených
v knihovně 30x v knihovně
k přečtení 72x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 6x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Argo (2015) 978-80-257-1434-8 456
Argo (2007) 978-80-7203-893-0 455

Nejnovější kniha Umberta Eca je jakýmsi protějškem jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy se neomezuje jen na ohyzdnost satyrů či Harpyjí. Protějškem krásy jsou také groteskní tvary, odpudivé, dekadentní ovzduší opiových doupat, kam vstupuje Dorian Gray, svět vampírů i podivných bytostí vylovených z moře, neovladatelných pudů i děsu, prorockých vizí i apokalypsy, banálního zla i napohled směšných příhod. To vše není krásné, je to však podmanivé. Při četbě knihy nemůžeme nedat za pravdu moudrému Římanovi, když říká, že v přírodě není ošklivosti.

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

CarolineS
80% 80% 80% 80% 80%
  14. 12. 2013, 18:17
Na přečtení těžká kniha, dalo by se říct filozofická, a přesto velice krásná. Nejde jenom o obrazové reprodukce, ale i bohatost jazyka a výborné překlady některých děl.
Nejzajímavější mi přišla kapitola kýč, ve které jsem našla i některé své oblíbené obrazy, což mě fakt dostalo.
Kdybych si ale teď mohla vybrat, tak si tuhle knihu přečtu radši až v důchodu, protože nad některýma až moc filozofickýma pasážema člověk musí hodně přemýšlet, což se neobejde bez absolutního klidu.
Skřítek
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 2. 2013, 10:14
Neexistuje jednotný kánon krásy, je zajímavá nutnost existence ošklivosti pro existenci krásy,zajímavě vedené odpovědi. Neskutečně působí kapitola o kýči, kde své místo nalezly obrazy tak krásné, že byly dobou převládájícími estetickými cítěními zavrženy. Opět použiji slovo " fascinující", kniha nemá žádnou šanci podat ucelený obraz, ale předkládá návod jak se dívat.
Abigor
100% 100% 100% 100% 100%
  20. 7. 2013, 12:54
Ošklivost... Člověka nenapadne, jak zajímavej je tenhle fenomén. Velice zajímavý dílo plný krásnýho (nebo ne?) obrazovýho materiálu. Manson jako ošklivec 20. století a Diabolus in Musica od Slayer mě teda dostaly... Všem pracháčům vřele doporučuju, páč tahle kniha je zatraceně drahá... Povinnost po přečtení, je sehnat si i dějiny krásy.
Hledající
100% 100% 100% 100% 100%
  29. 10. 2016, 19:46
Paradoxně se mi „Dějiny ošklivosti“ líbily ještě víc než „Dějiny krásy“. Není to tím, že bych ošklivost upřednostňoval nebo se v ní nějak vyžíval, ale pojem ošklivosti je velice relativní. Ošklivost je prostě často jen úhyb stranou od hlavního proudu ve smyslu vnímání okolního světa resp. jeho diktátu, jak o čem rozhodovat, jak se k čemu postavit, posuzovat. V ošklivosti je možná větší rozmanitost a naopak se v ní svým způsobem může skrývat „vnitřní krása“. Ošklivost odvádí od zaměření se na povrchní „pozlátko“ a směřuje k hledání jiných hodnot, mnohdy těch opravdových. Raději mám obličej starého člověka rozbrázděného stovkami vrásek, za kterými se skrývá moudrost věků, tichost a pokora, než příšernými plastikami zohyzděný obličej či jiné části těla do „ideální“ mainstreamové „krásy“. Navíc jakoby se od krásného člověka očekávala obecně i mravní dokonalost (princip kalokagathie), což často - zvláště v dnešní době - kulhá (takový člověk si je sám vědom své krásy díky zrcadlu či poukazováním na ní díky svému okolí, což vede k nadutosti a pocitu nadřazenosti vůči těm, které příroda obdařila „méně“, navíc nemá potřebu rozvíjet zbytek své osobnosti, vždyť mu přeci krása otevírá dveře, kamkoliv chce jít), naopak od ošklivého člověka se čeká jen zatrpklost, ukřivděnost nebo závist. Neříkám, že tomu tak je vždy, ale kdo to spustil? A právě takovýto „vizuálně nedokonalý“ člověk naopak dokáže ohromit, sotva otevře ústa. Vím, že otázka je mnohem širší, než popisuji, přeháním, ale pro mě osobně je toto věc, na kterou narážím nejčastěji, když otevřu nějaký přihlouplý časopis nebo pustím televizi. Co naplat, že má modelka krásné tělo (které si navíc nezasloužila, geny jsou geny, možná tomu trochu dopomohla), ale když otevře pusu, tak z ní tupost přímo odkapává? A co rozpadlé budovy, rezavějící konstrukce starých hal a továren, posprejované či drolící se zdi, staré hřbitovy? Miluji procházky těmito místy, genius loci zde přímo čiší a díky Bohu za něj. To je „skutečná krása v ošklivosti“.
Emma89
100% 100% 100% 100% 100%
  2. 6. 2016, 10:11
Knihy od Umberta Eca se nečtou - ty se studují. Je to opravdu náročná literatura, která analyzuje ošklivost v dějinách z několika hledisek. Musíte tedy částečně rozumět náboženství, historii, umění apod. Kniha obsahuje citáty, výňatky z desítek různých děl, je obohacená o zajímavé obrázky, takže ošklivost vidí doslova na vlastní oči. Některé pasáže se rozhodně nehodí pro slabší povahy (např. detailní popisy rozkládajícího se masa, vyhřezlých střev apod.), ale myslím, že si přijdou na své všichni, kteří se zajímají o nevšední literaturu. Doma mi leží i dějiny krásy, na kterou se těším zrovna tak jako na tuto.
Určitě souhlasím s CarolineS - na takovou knihu potřebuje člověk klid, proto si ji nechám znovu až na důchod.