Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Vinnetou a já

92%
5 5
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Vinnetou a já

Podtitul: Můj skutečný život


Autor:


Nejnovější vydání:
Nezjištěno / Jiné - 2005
ISBN: 80-00-01625-7
Počet stránek: 363
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Nezjištěno / Jiné (2005) 80-00-01625-7 363

Pierre Brice je Vinnetou, Vinnetou je Pierre Brice - téměř žádný filmový herec nebyl tak spojován se svou nejznámější rolí jako tento sympatický Francouz z Brestu. U příležitosti 75. narozenin sepsal svůj životní příběh, v němž s typicky francouzským šarmem odhaluje soukromí od dětství přes milostný život všemi obletovaného playboye, turbulentní šedesátá léta v Paříži až po přelom, který znamenala role Vinnetoua.

(více)  
Pierre Brice Pierre Brice
*06.02.1929 - †2015


Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Introvert
100% 100% 100% 100% 100%
  8. 11. 2014, 21:45
Pierre Brice a jeho Vinnetou - má, a nejen má velká láska dívčích let... Životopis je podaný hodně podrobně a v mnohém mne překvapil (například - to, že se Brice účastnil války v Indočíně jsem netušila). Vyprávění působí mile, místy lehce naivně, je tam i trošku, ale opravdu jen trošičku ješitnosti - rozhodně je to zajímavý život popsaný zajímavým způsobem. A přestože jsem místy měla dojem, že bez některých výstelkových pasáží by se knížka obešla, celkově to bylo moc fajn čtení - a já prostě nemůžu dát míň než 5... Howgh.
prkali
  7. 6. 2016, 20:52
krásná vzpomínka Martina Věcheta (vyšla v novinách Lidových 11.6.2015): "Odešel Vinnetou, jenž mne přivedl k disentu"
Duše obklopil smutek.
Hory, údolí i jižní pláně pláčou. Odešel Vinnetou, náš rudý bratr ze spřáteleného kmene, Pierre Brice.
Odešel další z náčelníků...
A vzápětí Ludvík Vaculík. Zamávali nám téměř zároveň. Náčelník a šaman. Byl to den smrti a odchodů. Uff...
Poprvé jsem se s filmovým rudým bratrem setkal v šesti sedmi letech. Byl to tehdy jediný dlouhovlasý „huňáč", který se, kromě dehonestujících pořadů o Plastikách, v sedmdesátých letech dostal do kin, na obrazovku a do všech médií. Navíc symbol čestnosti a pravdomluvnosti s ušlechtilými ideály, které v tehdejší znormalizované společnosti působily jak z jiné doby. Vinnetou a Rychlé šípy mne později přivedli k disentu a Chartě 77. Později mě Vinnetou přivedl k Geronimovi i mezi skutečné indiány z oblasti Velkých jezer, odkud jsem odjížděl s novým jménem Black Elk Warrior.
Hořkost a zklamání s Vinnetouem jsem zažil jen dvakrát, ne jeho vinou. Když zemřel kulkou padoucha Rollinsa a když jsem díky knihám etnografa a cestovatele Miloslava Stingla došel k trpkému poznání, že vše bylo trochu jinak a reálný život prérijních indiánů i s jejich tomahawky byl jiný, než jak jej líčil Karel May.
Rudý bratr ze spřáteleného kmene nás navštívil dvakrát. Když stanul v roce 2008 v našem podhorském ležení poprvé, byl to promne, ale především pro Vinnetoua, jeden z nejsilnějších zážitků spojených s festivalem. Přijel ve svém „ocelovém oři" do zákulisí, a když viděl, že se ocitl uprostřed roztančeného „kmene spolubojovníků", který ho radostně a srdečně vítal, nevěděl, co se děje. Bylo tehdy horko. Nevědomky svlečený do půl těla jsem se k němu radostně přiřítil a začal otevírat dveře. Vinnetou se lekl a opatrně je přivřel. Bál se vystoupit a s vystrašenýma, ale klidnýma očima sledoval dění. Až později nám došlo, že v tu chvíli asi netušil, že se ocitl v zákulisí, a nikoliv někde uprostřed vítajícího a bouřícího davu. Později s úsměvem řekl, že na takovém festivalu nikdy nebyl.
Když jsem ho vedl k pódiu, třásla se mu ruka. Ve chvíli, kdy slyšel zvuk známé hudby z filmu a viděl na plátně záběry se sebou samým, podíval se na mne. Pochopil, že to myslíme vážně. Vše se zlomilo. Nadšený mnohatisícihlavý kmen ho spontánně vítal. Viděl jsem, jak se Vinnetouovi lesknou oči a po náčelnické tváři mu stékají slzy. Velkému náčelníkovi! Zpočátku nebyl schopen slova a svým charakteristicky indiánským pohybem ruky jen zdravil spřátelený kmen. Pod pódiem lidé slzeli. Dojetí bylo všudypřítomné. Od té chvíle byl skvělý, vitální, šaramantní, prostě rudý gentleman se vším všudy.
Při druhé návštěvě před dvěma lety přijel jako domů, ale jeho mokasín už nebyl na naší červené půdě tak jistý. Když po dvou dnech odjížděl, usmíval se a dlouze mával...
Věřím, že si nyní Vinnetou dává z kalumetu podobného tomu, který jsme mu věnovali, uvítací doušky spříznění a souznění s naším náčelníkem Václavem, šamanem undergroundu Martinem Jirousem a Ludvíkem Vaculíkem.
Wakan Tanka, velký náčelníku, rudý bratře! Nechť tě Tajemná síla, Velký duch a Nejvyšší mocnost opatruje a Ty nás.