Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Zatracení parchanti

93%
5 3
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Zatracení parchanti
Autor:
Originální název: Zatracení parchanti

Nejnovější vydání:
Gelton - 2006
ISBN: 80-903733-1-3
Počet stránek: 104
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 3x v oblíbených
v přečtených 3x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 3x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Gelton (2006) 80-903733-1-3 104

Nová kniha Jiřího Rezka nás tentokrát zavede do dětského domova, kde v šedesátých letech minulého století tvrdě vládnul ředitel ústavu. Zpočátku se hlavní protagonista (sám autor) snaží alespoň přežít, časem se mu však podaří dostat díky víře v sebe samotného z téměř beznadějného postavení. Rezkovo vyprávění je hlavně o pocitech mladého človíčka, postiženého vadou řeči, kterého si „vyhlédl“ samotný šéf ústavu... (Založil/a: al-ma)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

jardazkl
100% 100% 100% 100% 100%
  22. 7. 2014, 12:53
Toto dílo nás zaujme především svojí celistvostí a osobitým pohledem, kde nás sám autor zavede přímo do doby strávené spolu se svojí sestrou v dětském domově. Jedná se o vlastní zážitky, situace, pocity a dojmy, kterým byl Jiří Rezek v době svého mládí vystaven až do doby opětovného návratu k otci a svým nejbližším. Zrovna tak knihou prostupuje autorův pozdější návrat do míst, kde strávil toto životní období.
Mladý Jiří je nucen strávit část svého života odloučen od vlastní rodiny, kromě své sestry, která tuto životní etapu prožije spolu se svým bratrem. Osud nebyl pro Jiřího zrovna přívětivý, protože v té době byly do dětských domovů a ústavů umísťováni především děti problémové, z problémových rodin, bez rodičů, a tak se Jiří ze strany nejen ostatních dětí, ale i dospělých dočká také pohrdání, smyšlených a svedených obvinění, ale zároveň i velmi pomíjivé úcty. I to svědčí o charakteru některých ústavních chovanců a můžeme být rádi, že tato kniha byla vůbec napsána a vydána, jelikož sám Jiří byl zvláště v jednu chvíli velmi blízko smrti – nechybělo mnoho a mohl ho mít možná i beztrestně na svědomí později v dospělosti usvědčený a duševně narušený několikanásobný vrah.
Na zámku, kde byl dětský domov umístěn, v té době zastával funkci přísný ředitel, soudruh a vychovatel v jedné osobě, který pro facku a kázeňské tresty nešel daleko a o nějaké spravedlnosti nemohla být většinou ani řeč. Dozajista byl ovlivněn tehdejším režimem, ale zároveň i hodnotami, které vyznával … A tak se Jiří musí mít na pozoru a svádí boj s tímto „zámeckým pánem“, který má povětšinou zúžený pohled na věc a na malého Jirku si vyloženě zasedá. I přes tato úskalí, které pobyt zde přinesl, se Jiří statečně vyrovnává s osudem, vstřebává zdejší atmosféru a zažívá mimo strachu i dobrodružství, první platonickou lásku i milostné vzplanutí.
Franta
80% 80% 80% 80% 80%
  17. 5. 2012, 17:46
Druhá jeho knížka Zatracení parchanti (2006) se Kladna a Thienfeldu dotkne jen okrajově, celá se odehrává v krutých podmínkách socialistického dětského domova kdesi u Příbrami, kam se hrdina dostane v období pro rodinu nepříznivém. Jen v okamžiku, kdy Jirka jede na Vánoce domů, se čtenář s autorem opět ocitne ve špinavém Kladně:

„A já spatřil Kladno, jak ještě nikdy před tím. Byl to fantastický pohled z té výše a jistě žádné ocelové město nemělo takovou fantastickou polohu… Takřka pod námi na dosah hučela Poldina huť – ohromné lidské mraveniště – a před ní se vypínaly do závratné výše dva gigantické chladiče jako dva obrovské pekelné kotle, na jejichž stěnách se svíjely, vzdychaly a vrčely nekonečné propletence různých potrubí a trub. (…) Tisíce světel blikaly jako jedna nezměrná galaxie.

"Opodál se rozkládala „Stará huť“. (…) Ta záře násobila ve mně nezkrotnou hrdost (…) a z malého návrší, zvaného Kübeck, jsem pochopil, že ve mně zůstane až do smrti…“