Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Z notýskův Pavla Čamrdy I+II

80%
4 1
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Z notýskův Pavla Čamrdy I+II
 Všechny obaly
Z notýskův Pavla Čamrdy I+II
 Všechny obaly
Z notýskův Pavla Čamrdy I+II
 Všechny obaly

Podtitul: písaře při výpomocném úřadě


Originální název: Z notýskův Pavla Čamrdy
Poprvé vydáno celosvětově: 1917

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Topič - 1927
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 1x v oblíbených
v přečtených 1x v přečtených
v knihovně 2x v knihovně
k přečtení 2x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Topič (1927)
Topič (1923)
Topič (1917)

Dvousvazkové dílo.
Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 4:
Když zápisky těchto Notýsků po prvé spatřovaly světlo světa (bylo to v »Národních Listech« r. 1904—5 a 1916—7), sláva pisatele jejich Pavla Čamrdy se rozletěla po celé vlasti. Přibyl v něm české beletrii mistr v umění vypravovatelském, jenž sám jsa skromný do krajnosti, křišťálové povahy a srdce znějícího všemi strunami, umí se dívati také druhým do duše, tlumočiti jejich vnitřní hladiny a bouře a předváděti nám je před oči v životnosti nepřekonané. Jako by pisatel byl měl ty lidi s jejich radostmi a bolestmi pořád kolem stolu a jim naslouchal, jako by je nejen viděl, nýbrž také je slyšel, jak každá figurka má svůj určitý zvuk hlasu a výraz, a jako by se kochal v tom těsném a hovorném společenství s nimi. Ignátu Herrmannovi děkováno se všech stran, že nám takový neobyčejný a milý talent objevil. Pohříchu zůstal nám pan zapisovatel vzdušnou vidinou a tak se nedostal do dějin písemnictva, — kam by jinak náležel na přední místo, — leda jen v nerozlučné spojitosti s jménem Herrmannovým. Snad ho Herrmann samého tam nechtěl pustiti pro jeho trochu málo literární jméno.
Nyní tedy Notýsky máme v rukou jako knihu a možno si zápisky přečísti jedním proudem, v nepřetržité celosti. Teď teprve viděti, co tu rozseto krásy, co hlubokých pravd, co životní zkušenosti a znalosti duše. Kniha nikde neunavuje délkou, naopak čtenář lituje, dospěv konce, že nesahá dále, že má opustiti tyto lidičky tak roztomilé v přednostech i chybách, tak vytesané ze žuly, a že už nemá slyšeti těch svérázných a vtipem sršících promluv Vokounových, té potrefené úřední češtiny p. přednosty, toho andílka v lidské podobě Viktorčině, oblitého něhou a energií, životní moudrostí i neodolatelnou panenskostí, s nimiž se stýkati a baviti bylo mu opravdovou rozkoší. Tisíce čtenářů z rodin a vrstev úřednických najde tu své dobré známé, své představené i své kolegy a podřízené; jen mezi dívkami bude asi málo modelů pro Viktorku, na niž autor snesl sličnost duše a všecky podmanivé vlastnosti ženské, jak si jich asi přál u každé Eviny dcery, ale nenalezl pohromadě u žádné. Vytvořil nám tu ideál, v němž by se všechny dívky měly shlížeti jako v zrcadle.
Viktorkou přibyl našemu písemnictví jeden z nejkrásnějších a nejušlechtilejších typů dívčích a výtvorů básnických.
A všichni tito lidé do notýskův Čamrdových zařadění mluví každý řečí jinou, svou, podle svého vzdělání a své povahy. Celou fraseologii by bylo možno sestaviti z této knihy, a byly by to obraty a obrazy rázovité, výstižné, originální.
Však je k nim také příležitosti! Jako půvabná idyla se rozevírá děj té knihy před námi a selankou probíhá až do konce. Zahřmí sice zdáli, mraky pokryjí chvílemi modrojasné nebe, ale vichr a bouřka se brzy převalí a slunce nastoupí opět ve vládu a svítí pak a hřeje a koná své divy. Střídají se tu výjevy, že jim nikdo neodepře vláhy slz, s místy a řečmi, mocně lechtajícími bránici; jsou tu výjevy a líčení, nadechnuté nejjemnějším pelem poesie a kypící šťávou a bohatstvím citu, a zase výjevy, kde prósa života proráží výraznou, jadrnou a rázovitou mluvou. Duše i srdce lidské tu našly svého mistra, jemuž nic nezůstává tajno, který vyjevuje sterá hnutí jejich ode dnů mladosti radostné až do vadnoucího stáří. Ale především zpívá celá kniha vroucí variaci na píseň Mladá láska, to je ráj. Jak tu se obráží příroda v lidské duši za různých nálad, jak ve chvílích štěstí a jak zase v neštěstí, jak Praha a krásy tichých zákoutí a uliček jejích, pohled na ni s Letné, jsou tu vylíčeny a procítěny — to nutno položiti mezi nejkrásnější místa knihy.
A to vše nalezlo dokonalý výraz v milé, ladné, barvité a bohaté mluvě.
Ignát Herrmann jest si odedávna vědom, že k českosti spisovatelově náleží také úcta k správnému jazyku, že tato správnost je důležitou složkou krásy jazykové, jíž dbáti jest každému spisovateli.
Je známo, kterak si za největších nesnází a útrap vlastním přičiněním získával potřebnou znalost pravopisu i mluvnice české, jak se železnou pílí a vytrvalostí, která ho řadí mezi nejlepší self-mademany naše, doplňoval svoje všeobecné vzdělání, aby dosáhl tužby svého srdce, státi se českým spisovatelem. A když se jím stal, řadil se vždy k těm, kdož usilovali o ryzost jazykovou. Účastnil se po jejich boku bojův o pravopis i o broušení jazyka českého, vážně i žertovně bičem účinné satiry své tepaje všecku nedbalost jazykovou a jsa i jako redaktor pečlivým oprávcem svých přispěvatelů.
Dvojsvazek náš je novým dokladem oddané pozornosti spisovatelovy k našemu jazyku. Na čtenáře zrovna dýše ta vzácná péče oň, aby libě zněl, zvukově hrál, jaře plynul, krásou slunil. Můžeme s dobrým svědomím nazvati práci tuto knihou radosti jazykové. A radosti té ani trochu nekalí některé ty přehlédnuté drobnosti a řídké chybičky tiskové, jako napjetí (m. napětí), dobyti (m. dobýti), oněmí ptačí písně (I, 147 m. oněmějí), pohostění (m. pohoštění), mi si rozumíme, zdvihal (m. zdvíhal). A také ty dva germanismy, jež jsme tu jediné našli a které se domáhají toho mocně, aby si dobyly u nás domácího práva: zazlíval jsem tehdá Vokounovi (I, 120 m. měl jsem za zlé) a vyšel se svým (I, 250 m. vystačil), jsou jen bublinky v moři a mizejí v té hřejivé ryzosti, jadrné rázovitosti, přesné správnosti a libomluvě celku.
Ignát Herrmann připsal své dílo prof. Josefu Vycpálkovi jako zasloužilému pěstiteli ryzosti jazykové k 70. narozeninám jeho a v doslově mu upřímně děkuje za přátelsky dobrovolnou pomoc při opravě knižního vydání té povídky. To jest věc, která šlechtí autora, ale jest ke cti též dobrovolnému oprávci, a proto budiž jí tu vzpomenuto s uznáním. (Založil/a: milanr)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace