Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Divocí detektivové

86%
4 23
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Divocí detektivové Originální název: Los detectives salvajes

Nejnovější vydání:
Argo - 2008
ISBN: 978-80-257-0168-3
Počet stránek: 630
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 9x v oblíbených
v přečtených 32x v přečtených
v knihovně 11x v knihovně
k přečtení 32x k přečtení
právě čte 2x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Argo (2008) 978-80-257-0168-3 630

Autor nám vypráví příběh dvou „divokých detektivů“, básníků-desperátů Artura Belana a Odyssea Limy a jejich přátel, umělců a stoupenců „žaludečního realismu neboli žaludného či záludného realismu, někdy též bludrealismu“, kteří se vydávají po stopách tajemné básnířky Cesáreji Tinajerové. Hledání – iniciační cesta, bildungsroman, citová výchova – trvá dvacet let, od roku 1976 do roku 1996, a prostřednictvím množství postav se rozvětvuje do změti podivných, někdy neukončených příběhů, tvořících „totální“ román, kde se dá najít úplně všechno: lásky, smrti a vraždy, blázince a univerzity, zmizení a objevování, literatura i život. Dějištěm je Mexiko (kde Bolaño vyrůstal), Nikaragua, USA, Francie, Španělsko, Rakousko, Izrael, Afrika. (Založil/a: jamalka)

(více)  
Roberto Bolaño Roberto Bolaño
*28.04.1953 - †15.07.2003

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

teite
60% 60% 60% 60% 60%
  3. 1. 2014, 22:04
Z tého knihy mám velmi rozporuplné pocity. Některé pasáže se mi velmi líbily, jiné mě nudily, místy jsem se zcela ztrácela, jindy jsem měla pocit, že začínám chytat jakýsi sjednocující podtext... ale pak mě ten pocit zase opustil. Chtělo by se napsat, že se k románu ještě někdy vrátím, ale kdo ví, jak to dopadne. Do dalšího mnohasetstránkového dobrodružství s autorem se asi hned tak nepustím.
ribička
100% 100% 100% 100% 100%
  23. 11. 2012, 15:55
Je to obrovský příběh, který se zdánlivě neubírá kupředu a jednotlivé příběhy nemají dohromady moc souvislostí, přesto jsou jaksi navzájem propojené. Líbily se mi výpovědi lídí, kterí znali někoho, kdo možná někdy mluvil alespoň z jedím z detektivů. Líbili se mi odkazy na literaturu, pouezii, politiku a kulturu hlavně Mexika, ale i dalších zemí. Líbila se mi jediná vydaná báseň proslulé Cesáreji Tinajerové.

Četla jsem to dlouho a často jsem knížku odložila, ale když jsem se k ní zase vrátila, nepotřebovala jsem začínat od začátku, přesně jsem věděla, kde příběh skončil.

Stojí za to u ní vydržet a přečíst si ji. Asi i proto, že jsem nikdy nečetla nic podobného.
Majdule
100% 100% 100% 100% 100%
  16. 4. 2011, 14:55
"Problém je v tom, jestli je zlo (nebo delikt nebo jak tomu chcete říkat) náhodné, nebo má příčinu. Pokud má příčinu, můžeme proti němu bojovat, je sice těžké ho přemoci, ale ta možnost existuje, něco jako zápas dvou boxerů stejné váhy. Zato pokud je zlo náhodné, jsme v prdeli. Takže ať nás Bůh, pokud existuje, načapá radši po zpovědi." Tahle úvaha jedné z postav podle mě Divoké detektivy docela charakterizuje. Tenhle obrovský příběh, který mapuje asi dvacet let života hlavních hrdinů prostřednictvím vyprávění přátel, náhodných známých i lidí, kteří se životem těch dvou jenom mihli, obsahuje všechny emoce. Smutek, pláč, radost i strach. Cítíte život, ale i zlo, někdy vzbuzuje obavy, někdy upřímně baví. Některé střípky do příběhu vlastně nepatří a některé okolnosti se vůbec nedozvíme, příběh si prostě uchovává svá tajemnství. Je to příběh o zlu? Nebo o životě, o umění? Možná to vůbec není důležité. Rozhodně, i když jsem všemu nejspíš nerozumněla, je to hlavně příběh, který stojí za to číst.
Brkoslav
80% 80% 80% 80% 80%
  10. 4. 2013, 20:21
Mluvil jsem o téhle knize s jedním člověkem, který jí nečetl (a já v té chvíli také ne). V té chvíli jsem pouze četl o této knize nějaký článek, ve kterém bylo napsáno něco v tom smyslu, že je v knize cca 100 postav a ukončený osud mají asi jenom dvě. Mluvili jsme o tom jestli to něco znamená. Můj spoludebatér tvrdil, že je to příznakem grafomanie, začít tolik postav a tak málo jich dokončit. Vzpomínali jsme Pivoňkovou lucernu od japonského vypravěče Sánjuteie Enčó, kde bylo dokončování příběhů všech postav dovedeno k totální dokonalosti. K ničemu jsme se nedobrali, jako vždy.
Pustil jsem se tedy do čtení. Chvílemi mi to šlo ztuha, jindy jako po másle. Nejvíce jsem asi ocenil nejdelší část knihy, kde byl pro mě poprvé v literatuře použit způsob dokumentárního vyprávění, v posledních deseti letech oblíbený u filmů. Ze střípků informací vypravovaných pamětníky a známými lidí literární skupiny o které je celá kniha, mělo sdělit co se dělo se skupinou, po úvodním krátkém příběhu o délce novely. Všechny informace byly podány nechronologicky a různými způsoby, takže výsledek byl jako zrcadlo rozbité na stovky kusů. Dokončení příběhu z úvodní části bylo zajímavé, ale konec mi připadá průměrný. Po přečtení této knihy jsem cítil, že mohu právem nosit korunu polského krále, jako čtenáři Adalberta Stiftera.
Že příběhy nebyly dokončeny mi pranic nevadilo, že byla kniha moc dlouhá mi občas přišlo. Celkový pocit z knihy je u mě kladný, ale urputně vybojovaný.