Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Kacířské eseje o filosofii dějin

51%
3 9
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Kacířské eseje o filosofii dějin
 Všechny obaly
Kacířské eseje o filosofii dějin
 Všechny obaly
Autor:
Originální název: Kacířské eseje o filosofii dějin

Nejnovější vydání:
Academia - 2007
ISBN: 978-80-7298-275-2
Počet stránek: 135
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 12x v přečtených
v knihovně 5x v knihovně
k přečtení 10x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Academia (2007) 978-80-7298-275-2 135

Jedno z nejvýznamnějších Patočkových děl, pocházející z roku 1975, shrnuje v šesti esejích jeho pozdní filosofii dějin i současné dějinné situace, v niž vyústily jeho celoživotní úvahy o problému přirozeného světa lidského života. (Založil/a: Arti.fex)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Ariko
0%
  12. 9. 2014, 23:41
Jedna z nejhorších knih, které jsem kdy četla. Za prvé jsem měla pocit, že jsem neustále mimo mísu a musela jsem se k jednotlivým místům vracet a jednak jsem si z toho po pár měsících už nic nepamatovala, protože se s panem Patočkou a jeho komplikovaným myšlením nedokážu ztotožnit. Nač hledat problémy tam, kde nejsou.
dollyk
80% 80% 80% 80% 80%
  25. 11. 2016, 0:56
Nesdílím názor, že existuje objektivní skutečnost a z ní vychází subjektivní vnímání. Myslím spíš, že existují události redukovstelné na fakta, která se dají subjektivně vykládat a to je, prosím, velký rozdíl. Místy se to četlo dost těžce. Autor se ve svých esejích pouští do úkolu vysvětlit dějiny z fenomenologického pohledu, který mu byl vlastní. Nehledá tedy smysl dějin ve výpovědích, ale hledá za nimi objektivní svět, který podle Heideggera odkrýváme naším bytím. „Výpovědi neuzavírají v sobě smysl, který by v nich byl obsažen, nýbrž poukazují na něco, co se ukazuje bezprostředně.“ Tedy podle jeho pojetí má vše základ v objektivních skutečnostech a jen způsob výkladu se liší v závislosti na umění společnosti se dívat. Z toho odvozuje chronologické etapy vývoje. Divoši berou život jako danost, jejich svět je plný duchů, démonů = nemají ponětí o původu jevů a mytizují je. = z toho plyne život v samozřejmosti. Tím, že člověk stále více myslí na budoucnost (potrava, bezpečí), zapojuje do těchto myšlenek (plánů) stále více lidí a vzniká organizovaná společnost, tedy první civilizace. Ty mají společnou paměť, písmo. Budují jazyková díla a vytváří tím druhý svět, který se vztahuje k prvotnímu, vykládá ho a vysvětluje. Už nejde o život pro přežití, ale o život v práci pro celek, který mu dovoluje přežít. Je rozdíl mezi prací (nedějinný činitel) a výrobou. Práce nás udržuje při životě a přináší nám sociální jistoty. Výroba pozvedá celou civilizaci a dovoluje jí se rozvíjet. Je tu patrná kontinuita. Předchozí generace, bez nichž bychom tu nebyli, proto na ně z vděčnosti vzpomínáme, a budoucí generace zase ponesou dál vzpomínky na nás, proto je k lásce k minulosti a úctě musíme vychovat. Antická a helenistická společnost už není podobná rozšířenému kmeni. Začíná být vnímána rozdílnost mezi sférou soukromou a veřejnou. A v tomto rozdílu tkví počátek dějin, protože dějiny jsou historií veřejné sféry. Sekularizace společnosti na pány (ochránce) a poddané (obyčejné lidi zajišťující prostředky k přežití) dává lidem možnost chápat své vlastní dějiny. Svět už není daností a jednoduše chápaným duálním systémem. Lidé začínají v rámci neměnně daného světa psát vlastní dějiny, které jsou sice závislé na božském řádu vůbec co do možnosti existence, ale zároveň mají své vlastní bytostné projevy, které podléhají jejich chápání bytí (módě, světonázoru, praktičnosti). Předdějinný svět je tedy základem, který vlastní dějiny ovlivnil tak, že jim dal vůbec možnost vzniknout. Ustanovil pozici a úlohu lidí ve světě a ti mají konečně program, který musí naplnit, tedy práci pro bohy (vládce), aby mohli udržovat svět v chodu. A dějiny jsou pak reflexí této cílené práce pro bohy a pány, potažmo pro svět samotný. Pokud se historie se dá nazvat fenoménem společenské paměti (musíme smysl vypravování odvozovat od toho, co se dělo a ne naopak), pak nedějinná historie je vypravování o věcech postižením její podstaty nehledě na historickou správnost. Taková nedějinná historie se asi vyskytovala v Přední Asii, Egyptě nebo staré Číně. Jejím smyslem je udržování životního stylu, udržování společnosti, rodiny. Existují tři pohyby lidského života (jakési druhy chování):Pohyb akceptace – jako nový člen společnosti je člověk akceptován (vědomě) ostatními. A to ještě dříve než se stává plnohodnotným členem společnosti. Pohyb obrany – (sebevzdání) akceptovat někoho znamená vydat se mu všanc. Jde tedy o oboustranný proces. Pokud někoho akceptujeme, tak se mu zároveň i dáváme, on posílí nás a my musíme posílit jeho. Toto sebevzdání se manifestuje jako práce pro společnost, v její obtížnosti. Toto jsou pohyby předdějinného člověka. Žije v ontologické metafoře – jeho svět je plný bohů, kterými je vysvětlováno vše nepochopitelné (tedy se asi vyprávění děje kvůli smyslu nebo účinku děje a vymýšlí se příběh vysvětlující často metaforicky vznik nebo účel událostí (blesk, mor, zatmění). Pohyb pravdy – uplatňuje se i v předdějinné společnosti, ale není vnímán. Je to rozpoznání rozdílu mezi božským a empirickým světem, tedy oddělení metafyziky od světa. Počátek umění, které se má vztahovat k Bohu oproti vědě, která má vysvětlit svět empirie. Samotné písmo, ač ukazuje vůli k vědomému udržování komplikované soustavy života a společnosti, není původně určeno k empirizaci světa, ale právě k udržení a ztvrzení tradice, jež mu předchází (rituály, zákony). Písmo ale dále poskytuje možnost reflexe a to je právě počátek pohybu pravdy, touha po věcných vysvětleních světa a člověka. Tak lze dělit lidské dění na stupeň nedějinný (akceptace, obrana), předdějinný (pravda) a stupeň vlastních dějin. Vlastní dějiny začínají tam, kde člověk „nežije již pouze pro život, [ale] buduje prostor pro své uplatnění tak, že vidí do povahy věcí a jedná ve shodě s ní – buduje obec na základě světového zákona, […] říká to, co spatřuje jako odhalující se svobodnému, nekrytému a neohroženému člověku (filosofie).“ Ve třetí eseji se autor zabývá otázkou, zda mají dějiny smysl. Patočka dochází k tomu, že smysl je čistě lidská otázka, která přirozeně napadá člověka, když se snaží pochopit svět a ukotvit v něm sám sebe jako jsoucno, které má své místo a tedy i smysl k němu samému a pak také se k němu nějakým smyslem vztahují i všechny jsoucna a věci kolem něho. A právě toto vztahování se musí pochopit a zformulovat a pak tomu říká smysl. „Historie se liší od předhistorického lidství otřesením tohoto akceptovatelného smyslu.“ Do dějin vstupujeme tehdy, když naše běžné otázky po smyslu problematizujeme a snažíme se smysl vysvětlit jinak než jako něco z jiné sféry. Smysl nacházíme v dějinách, je to náš společný dějinný projekt, smysl se realizuje nejvíce v politickém společném, veřejném živlu. „Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie.“ Další zamyšlení patří kontinuitě moci. Společnost vědomá si své historie, musí na ní nějak navazovat, aby stvrdila svou oprávněnost na svébytnou existenci. Tak evropská civilizace středověku odvozovala od antického císařství (císař římský národa německého). Změna a přelom v chápání lidí nastává v 16. století. Opouští se téma starosti o duše a nahrazuje ho starost o sebe a pozemské živobytí (politika, ekonomie, víra, věda). „Nikoli starost být, ale starost mít.“ Svatá říše římská je už jen dohasínajícím artefaktem bez náplně a tak tento obrat činí z Evropy silnou industriální oblast. Napoleon se snaží o sjednocení Evropy pod jedno univerzální centrum, Francii. Neuspěje dokonale, ale dá základ pro další dějinný proces. Začíná se formovat Amerika a Rusko jako dva silné principy, které by mohli zdědit Evropu. Vlivem technické civilizace dochází k rozkolu v hodnotách. Stále více se projevuje rozdíl mezi fenomenálním světem (každodenní život, starost o přežití) a posvátným světem (svět našich exaltací, rituálů, toho, co považujeme za to, co svět každodennosti překračuje a přesahuje). Úpadek chápe jako odcizení se bytí. Člověk se odcizuje tím, že se váže k životu a jeho věcem a ztrácí se v nich. Má tendence podřídit své každodennosti řádu, ale to stále nestačí k tomu, aby se skrze své sakrální prožitky neodcizoval životu, jenž tkví v profánním světě a je představován filosofií. Dnešní civilizace je vyspělejší po technické stránce, ale po stránce vztahů a realizace jedince nikoli. Svět se globalizuje a význam má celek, nikoli jedinec. Poslední esej patří zamyšlení nad 20. stoletím a jeho válkami. První světová byla válkou ideovou. Vznikla z „přesvědčení, že neexistuje nic jako věcný, objektivní smysl světa a věcí a že je záležitostí síly a moci takový smysl realizovat v tom okruhu, který je lidskému dosahu přístupný.“ Proběhla energetická proměna světa, skok v před ve vědě a výzkumu. Válka dokáže rychle uvolňovat akumulované síly. Frontová zkušenost vyvolává změny v lidské existenci. Vede k odporu k válce a paradoxně vede k čemusi, co se dá nazvat bojem za mír. Jde o pozici obránce, který byl napadnutý. Jde samozřejmě o vyšší ideu, než jsou ideje útočníků, proto je morální právo na straně obránců. Druhá válka byla jen opakováním, reprízou první, protože první žádné problémy nevyřešila. Byla o to intenzivnější a krutější. Evropa v ní definitivně ztratila své postavení dědice západořímské říše. Dva státy USA a SSSR převzali její roli a stali se vůdčími. Válka se mění ze žhavé na studenou. Pokud se někdo nechce vydat všanc ostatním, musí zbrojit ve jménu míru, což je obdoba boje za mír z konce první války. Závěrečné glosy: Kde v historii lidstva byl překročen ten práh života pro život? Kde se začaly psát dějiny, protože si lidé počali uvědomovat i jiné nadčasové a je samé jako jedince přesahující hodnoty? Když si lidé uvědomili, že je dobré obětovat vlastní život pro blaho rodu? Když si lidé uvědomili, že je dobré obětovat vlastní život pro blaho Boha (myšlenky, ideálu)? Mezi teologií a filosofií je jeden rozdíl. Teologie nám dává odpovědi, zatímco filosofie nám dává otázky. Ve filosofii se tedy manifestuje vyšší míra svobody, uvědomění. Nicméně filosofie vyrostla z náboženství, nebo alespoň na jeho strukturách, jde tedy o proces, který nelze podcenit. Patočka obhajuje fenomenologii před dialektikou. Dialektika filosofuje na základě hypotetické konstrukce z principů, tak to ale nejde. Filosofovat se musí na základě fenoménů. Dialektika je pomůckou ke čtení fenomenálního světa, fenomén je tedy prvotní. A proto dějiny začínají ve chvíli, kdy se lidé přestanou starat jen o své vlastní přežití (o život pro život) a začnou žít pro budoucnost, sebe sama, společnost. Proto je podle Patočky počátkem dějin v jejich vlastním smyslu polis.