Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Jako bychom dnes zemřít měli

96%
5 38
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Jako bychom dnes zemřít měli

Podtitul: Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara


Originální název: Jako bychom dnes zemřít měli
Poprvé vydáno celosvětově: 2012

Nejnovější vydání:
Nová tiskárna Pelhřimov - 2012
ISBN: 978-80-7415-066-1
Počet stránek: 446
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 12x v oblíbených
v přečtených 51x v přečtených
v knihovně 14x v knihovně
k přečtení 54x k přečtení
právě čte 3x právě čte
si přeje 5x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Nová tiskárna Pelhřimov (2012) 978-80-7415-066-1 446

Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi.

Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla.

Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků.
Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť. (Založil/a: Antonín)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

vladislaus
100% 100% 100% 100% 100%
  17. 6. 2015, 15:34
Kniha trochu připomíná životopisy svatých. Křesťan stojí proti nevěrcům komunistům, jako kdysi v minulosti stáli proti pohanům či Římanům. Vyprávění postupně přechází z vesnického románu po horor. Podotknu ještě poznámku. Byl-li pohyb kříže v Čihošti Boží zázrak, tak se Bůh těžce osvědčil tisícům obětí komunistického teroru vůči církvi, který po této události nastal. Bůh opravdu asi není spravedlivý.
ForFreedom
80% 80% 80% 80% 80%
  15. 4. 2016, 11:26
Život kněze vesnického kostelíka, který se z původního ,,bohem zapomenutého“ místa stává rázem manifestačním dějištěm režimní zvůle. Doležal se nesnaží o makrohistorický pohled, jeho zájem, soustředěný na osobnost pátera Josefa Toufara, je naopak ryze regionální: o to víc násilně pak působí Toufarův střet s totalitní mocí, která bezohledně vtrhává do prostředí smírného, tradičně laděného venkova. Toufar je nadto líčen jako ryzí dobrák a lidumil, zosobnění dobra, proti kterému stojí komunistická banda, ztělesněná hlavním Toufarovým vyšetřovatelem, dosud řádně nepotrestaným zločincem Máchou, jako zlo par excellence. Rekonstrukce Toufarovy osobnosti ale zůstává, i přes všechno emotivní a snad i trochu subjektivní vylíčení, historicky podložená, bez sklouzávání k zbytečnému patosu: ,,život a utrpení novodobého mučedníka“ je tak o to víc plastický, uvěřitelný a živý. 4/5
prkali
  6. 6. 2016, 21:20
1.10.2014 : Právě se chystá exhumace a pokus o identifikaci ostatků Josefa Toufara, který je s vysokou pravděpodobností pohřben spolu s "lidským biologickým odpadem" a podle všeho i uhynulým cirkusovým zvířetem v jednom z hromadných hrobů na hřbitově v pražských Ďáblicích. Detailní ohledání vyzvednutých kosterních nálezů proběhne pod dohledem forenzních expertů, kteří budou mít pro srovnání k dispozici i krevní vzorek od Toufarovy dosud žijící příbuzné, praneteře Jitky Cvetlerové. Ta neskrývá radost, že po letech lhostejnosti a nezájmu se statečné chování jejího prastrýce začíná těšit širší úctě: "Byl zahrabán jako zvíře a udělalo by mi velkou radost, kdyby teď byl exhumován a konečně pohřben jako člověk."

http://www.lidovky.cz/v-cihosti-vrcholi-slavnost-k-ulozeni-ostatku-farare-toufara-prb-/zpravy-domov.aspx?c=A150712_160252_ln_domov_ELE
V.A.
80% 80% 80% 80% 80%
  3. 2. 2013, 14:35
Pro mě byly Žítkovské bohyně zklamání. Četla jsem od K. Tučkové "Vyhnání Gerty Schnirch", které mě naprosto uchvátilo a bylo skvěle napsané a mělo skvělý příběh."Žítkovské bohyně" mi tohle však nenabídly... Nejzajímavější příběhy bohyní byly popsány v krátkých vyprávěních, samotná dějová linka Dory a Jakoubka byla celkem laciná a nezajímavá. Také texty archivů nebyly vždy zajímavé a spíše sklouzávaly k nudě. Samotný fakt, že nějaké bohyně byly je skvělý, jejich život a způsob života mě nadchl, to ano. Ale děj knihy mě prostě nestrhl a první třetina knihy mě ani moc nebavila.
robin.salomon
100% 100% 100% 100% 100%
  1. 8. 2015, 12:55
I takto režim po roce 1948 nakládal s lidmi. Pan Toufar se již navždy zapsal do historie a jeho jméno bude žít věčně. Pokoj jeho duši.
Faustyna
80% 80% 80% 80% 80%
  8. 11. 2014, 11:35
Na začátku musím napsat, že tuhle knížku si podruhé nejspíš nikdy nepřečtu. Není to proto, že by byla špatně napsaná. Ona je naopak napsaná tak dobře, až mě z toho mrazí. První polovina knihy byla úžasná, čtení mi odsýpalo. Potom jsem se přehoupla do druhé půlky a do drsné reality minulého režimu a chvílemi jsem teda musela přestávat číst a pochybovala jsem o sobě, jestli vůbec do konce dočtu. Nakonec jsem dočetla a myslím, že by si tuhle knihu měl přečíst každý, aby věděl, co za hrůzy se skutečně stalo...Chvílemi jsem cítila naprostou bezmoc a hlavně vztek na soudruhy. Velice poučná knížka se silným příběhem, kterou by si měl přečíst každý.
vojtech.kucera
100% 100% 100% 100% 100%
  6. 9. 2014, 21:20
Velmi poučné. První část knihy mi přijde jako kronika doby a oblasti. Jako bych slyšel vyprávět prarodiče. Závěr je drsnou realitou minulosti. Přál bych někdy frackům, kteří nemají respekt ze zákonů a svévolně je porušují, aby padli někdy do rukou těm, kteří svévolně mydlili nevinné spoluobčany.
myc-hal
100% 100% 100% 100% 100%
  21. 10. 2016, 10:19
Čtení knihy jsem si doopravdy prožil, s ní v batohu jsem putoval přes Křížnou Studánku, Zahrádku (tedy osamocený kostel, který z ní zbyl), Ledeč a Čihošť, kam byly chvíli předtím převezeny Toufarovy ostatky, stál v okně fary a oknem koukal na kostelík a snažil se ten příběh a tu dobu pochopit, nebo spíše zachytit, nasát, nechat se prostoupit. Poprvé jsem Toufarův příběh začal více vnímat před pěti lety, kdy jsme u nás v třebíčském muzeu chystali nové expozice, kde jeho osud nějakým způosbem reflektujeme, a pročítal některé dobové dokumenty. Až četbou a putováním jsem ale, mám pocit, dokázal více porozumět. Ještě k autorovi – byl jsem teď na jeho autogramiádě k nové knize o Toufarovi (Krok do tmavé noci) a udělal na mě velký dojem. Je ohromným štěstím, že se Toufarova osudu chopil člověk s osobním zápalem, ale ne fanatickým přístupem, člověk s hlavou otevřenou a velkým nadhledem.
avenue
100% 100% 100% 100% 100%
  19. 3. 2013, 19:25
Přiznám se, že u Babičky Boženy Němcové mi ukápla nějaká ta slzyčka. Ale při knize "Jako bychom dnes zemřít měli" jsem se při jedné kapitole rozbrečela (to se mi teda ještě nestalo). Bylo mi "HO" tak strašně líto. Uvědomila sem si, jak jsem ráda, že žiju v dnešní době, i když na ni nadávám. A taky že bychom na sebe měli být všichni moc hodní, když už svět viděl tolik zla.
renen
100% 100% 100% 100% 100%
  10. 2. 2013, 13:09
Jedna věc je, když se řekne "totalita", ale druhá, když si člověk představí, že Vám najednou odvezou někoho blízského, pět roků o něm nic nevíte a nemůžete dělat vůbec nic. Holt, nějakej soudruh si usmyslí... Jsem rád, že nežiju v té době.