Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Deník Dity P.

98%
5 19
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Deník Dity P.

Podtitul: Kuchařka


Originální název: Deník Dity P.

Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 10x v oblíbených
v přečtených 29x v přečtených
v knihovně 29x v knihovně
k přečtení 10x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 3x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka

Nemyslete si, že jsem bůhvíjaká kuchařka. Nejsem. Normálně to ke mně přišlo. A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo!" Tohle řekne Dita Pecháčková, která se nepřestává divit, když jí všichni nad talířem s jídlem, které uvařila, říkají: Ty jsi bohyně! Ze svých nejoblíbenějších jídel sestavila pozoruhodnou kuchařku a k tomu vypráví, jak to všechno s její láskou k jídlu a vaření bylo. A stále je. (Založil/a: Brembula)

(více)  

Štítky

více  
Dita Pecháčková Dita Pecháčková

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

prkali
100% 100% 100% 100% 100%
  24. 5. 2016, 16:57
Předmluva autorky (Dity P.) k receptu na chili con carne:

"Miluju ten moment, kdy se začnou ingredience v hrnci propojovat, když to začne celé jednotně bublat. Miluju ty zimní večery, kdy jsme všichni doma a nad hrncem chili con carne se začneme propojovat, když začneme všichni bublat v jednotném rytmu a náladě."

Jak slepej k houslím jsem k ní přišla - jsem takhle šla někdy v listopadu (do Vánoc ještě bylo docela daleko) do Tesca nakupovat něco k jídlu - a ona mi tam padla do oka. Fenomén Dita P. jsem periferním viděním registrovala již řadu měsíců, netušila jsem ale, co vlastně znamená a podvědomě a pyšně jsem se dopustila předsudku, že mě nezajímá. Jenže - pak jsem onehdy měla náhodně puštěnou televizi a v přepínání programů jsem se spletla a to rovnou doprostřed pořadu Deník Dity P. - ona tam byla, vypadala zvláštně, divně mluvila, vařila. A já to nemohla vypnout. Ta svéráznost, kde zcela klamně rozpačitý první dojem nahrazuje prozření a úžas a obdiv a radostná náklonnost! Protože "je to fakt pecka a nejlepší na světě, pěkně vytuněnej a vytúrovanej a ty dobroty bych si ráda taky narvala do krku". No a ta kniha, když byla nalezena pod stromečkem a rozbalena - ta je ještě lepší. Chtěla bych sem opsat tolik úryvků z těch krásných povídání a úvodů k receptům, chtěla bych sem napsat o rozhovoru s Marcelou Pecháčkovou, Ditinou mámou (co vyšel nedávno v LN), který se mnou taky moc krásně zamával. Chtěla bych se taky zmínit o "diskusi" k pořadu na webu ČT, kde se slezlo přesně tolik hnusných, jak onehdy napsal jinde Ondřej Neff směsí moči a žluči píšících nenávistných ubožáků, jako ve všech ostatních internetových diskusích... Ale ta kniha - je tak krásná, velká, vymazlená - a ten červený nápis Deník Dity P. je reliéfní - jako kdyby byl

Ke každé kapitole je předmluva. Ke každému receptu předmluvečka:

"Lívance s jahodovou merendou. Jedí se jako dezert. Což znamená: nedávejte si polévku, hlavní jídlo ani snídani. Jinak by to mohlo být nebezpečné. Lívance se totiž jedí po mísách, a ne po porcích."
"Po babičce. Právě jsem přijela od babičky z Humpolce. Mám v tašce buchtu, řízky, povidla a domácí vajíčka. Je mi 36, vyrábím časopis o jídle, udržuju svou ledničku - permanentně - plnou. Jenže: některé věci se nemění a změnit nedají. "Co kdybys dostala po cestě do Prahy hlad?" řekne babička 'mladá'. Byly dvě. Stará a mladá, máma a dcera, moje dvě babičky. V jednom baráku, v jedné kuchyni, s uličkou mezi linkou a sporákem širokou tak na jeden zadek. Je neděle, v kuchyni syčí papiňák, snídaně už proběhla: 'kakau', do kterého jsem naházela celou tabulku čokolády; rohlíky, které se v neděli vyjímečně nepůlily, ale každé sousto se mazalo zvlášť. Padla tak čtvrtina kostky másla na jeden rohlík. A pak se začalo vařit. Já jsem paní prodavačka s pultem ve dveřích špajzu, a babičky, když chtějí mouku, cukr, cokoliv, musí si to ode mě koupit. Občas se rozhodnu, že něco nemáme. "Ditunko, prosím tě..." - "Ne, mouka není." Rostla jsem. Ve špajzu už nebyl obchod, ale každý pátek, když jsem přijela, krabice se čtyřiceti indiánkama, půl kila šunky a lovečák. Každý víkend. Pořádáme s Marikou závody, kdo sní víc vinné klobásy, máme míša řezy, metro, merendu, svítky, palačinky, smažený květák a litry tatarky - ke všemu. Jedeme na výlet. Po deseti minutách babička vyndá pribiňáka: "Musíš něco sníst." Nebo v kině. Hráli Discopříběh, a když mladý Hrušínský běžel nahý přes plzeňské náměstí , vyndala babička buchtu. Taky na koupaliště jsme chodili s kufrem jídla. Po půlhodině ve vodě jsme byly k smrti vyhladovělé a musely jsme přece "něco sníst". To musím pořád, milé babičky. (...) Na vaše koláčehoubovkulívancemerendukoblihy nikdy nezapomenu."

... ovšem teď jsem dočetla předmluvu ke kapitole Sourozenecká party a usilovně musím přemáhat puzení vymazat předchozí odstavec a nahradit ho novým ... a to teda ne, zaklapávám knihu, která je dvojitě maskovaná - jmenuje se Deník, ačkoli je to Kuchařka - ale ve skutečnosti to není ani kuchařka! ... Když vidím ty milé tváře, hledící nahoru - na mě - musím dát Ditě pusu na čelo - pak to místo pečlivě chvíli fidluju palcem, až je zase úplně suché a čisté... - a už začínám tušit, co bude - za pár roků: DITA FOR PRESIDENT!