Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Životní krize jako vývojové šance

100%
5 1
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Životní krize jako vývojové šance Originální název: Lebenskrisen als Entwicjlungschancen

Nejnovější vydání:
Aquamarin - 2001
ISBN: 80-86259-02-1
Počet stránek: 313
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 1x v oblíbených
v přečtených 1x v přečtených
v knihovně 2x v knihovně
k přečtení 3x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Aquamarin (2001) 80-86259-02-1 313

Tato kniha provází čtenáře lidským životem s krizemi, kterým musí čelit každý z nás: dospívání, stáří, duchovní krize, smrt. Najdete zde popsaná různá životní stadia s jejich typickými těžkostmi a východiska z nich.

Člověk je ve svém vnitřním životě konstituován jako bytost, která může upadnout do životní krize jakožto existenciálního traumatu. Tato schopnost spoluutváří horizont jeho možností a zároveň jej spolucharakterizuje v tom, co jako člověk znamená.

Eventualita, že by člověk mohl prožít životní krizi, prosvětluje jeho charakter také v tom, co představuje v protikladu k ostatnímu světu, protože žádná jiná živá bytost našeho světa není s to mít účast v takové krizi.

Znepokojující eventualita okusit životněkrizový prožitek představuje jistou šanci a výzvu, což je sedimentováno už v samotných etymologických kořenech slova „krize“.

Řecká krisis znamená totiž „rozhodnutí“ (rozhodnutí se na základě volby některé z možností). Mj. znamená také „závod“, „zápas“ (ve kterém mezi sebou bojují jednotlivé elementy o to, aby se prosadily). Slovo krisis má v řečtině svůj specifický význam, odlišný od běžného jazykového porozumění češtiny. Přitom je však možné ukázat, že i v českém jazykovém užití se skrývají spodní vrstvy, které korespondují s původním řeckým významem.

Pro českou sémantiku ovšem tyto významy samozřejmé nejsou. Pokud používáme slova „krize“ my, činíme tak, domnívám se, v zásadě povrchněji, než jak to umožňuje bohatší založení slova v řečtině. V našem užívání jde totiž spíše jen o konstatování možnosti zániku, která se k něčemu nebezpečně blízko přiblížila.

S přihlédnutím k původní etymologii a zároveň při podržení českého významu je možné pojem „kritická situace“, „krize“ rozvinout, a to jako stav existenčního ohrožení, v němž je možnost zániku učiněna závislou na osobní volbě. Jako stav bytostného ohrožení, který se navenek vyjadřuje formou zápasu o osobní rozhodnutí, o osobní volbu.

Na tomto sémantickém pozadí řecké krisis je možné prohloubit pojem životní krize a pochopit jej jako výraz pro strukturu životního přelomu. Vidět totiž lidský život přes prizma krizovosti - jakožto zápasu o personální rozhodnutí, o existenciální volbu - znamená uvidět rozdělení individuálního bytí na dvě zásadní úrovně,

na život na jedné straně předkrizový a krizový, a na druhé straně na život pokrizový, jež se rodí ve zkušenosti krize. Na život nemocný a na život uzdravený. Znamená to mít porozumění pro osvobozující PŘED a PO velkých konvertitů jako Pavel z Tarsu, Aurelius Augustinus či František z Assisi.

Lidská schopnost prožít životní krizi odkazuje také na to, že vnitřní život člověka má dějinný charakter. Souvisí to s tím, co bylo právě řečeno o rozdělení života na dvě zásadní úrovně, na krizové PŘED a pokrizové PO: člověk je bytost dějinná, protože jeho vnitřní život má charakter vývoje, procesu, bytí v čase. Podstatnou charakteristikou lidského bytí je tak jeho procesuálnost. Řečeno poněkud méně abstraktně: duchovní život se odvíjí jako (postupné) zrání.

Životní krize představuje právě takovou možnost zrání, ba je takříkajíc radikální možností takového zrání. Je to radikální prožitek vlastní dějinnosti, rozpadnutí se života na dvě odlišné části, na pavlovské PŘED a PO.

Když se tento přelom teprve vytváří, je zakoušen (pro krizi charakteristicky) jako nekompromisní a tvrdý vpád čehosi cizího do lidského života. Vynořuje se tu totiž skutečnost jiná, než jakou je člověk v tuto chvíli ochoten přijmout – skutečnost, která stojí v příkrém protikladu k jeho dosavadním plánům, přáním a představám. Skutečnost, která popírá člověka v jeho existencialitě.

Avšak tato radikální možnost zrání, třebaže je to možnost tragická, třebaže tu člověk balancuje na okraji propasti, je zároveň paradoxně šancí. Šancí být vytržen z nejskrytějších pout sebelásky, šancí tušit a zakoušet ve svém duchovním životě cosi mimo své představy, mimo svá přání i své úzkosti, mimo jen a jen svou vůli. Šancí pro vnitřní obrácení – konverzi srdce.

Dějiny vnitřního života člověka mohou být reflektovány ve své horizontalitě, tj. v aspektu toho, že byly krizovým prožitkem rozděleny do dvou vzájemně odlišných epoch, do dvou časových pásem, horizontálně uspořádaných za sebou. Avšak aby vůbec mělo smysl hovořit o takovéto následnosti, aby vůbec bylo možné zaregistrovat dvě odlišné periody duchovního života, je nutné mít nějaký prostředek, který by mohl tyto epochy co do jejich vzájemné jinakosti učinit poměřitelnými.

Který by byl principem odlišení toho, co jinak, v horizontalitě ponechané sobě samotné, by představovalo jen nerozlišenou plynoucí masu. Konkrétně řečeno: je nutné uvidět horizontalitu životněkrizového příběhu zároveň jako kvalitativní vzestup – jako smysl udávající vertikalitu.

Život člověka bude potom možné plněji pochopit nejen jako to, co může existovat ve dvou časově různých epochách, v prostém fyzikálním „před“ a „po“, ale i jako to, co se může nacházet na dvou kvalitativně odlišných rovinách – na rovinách onoho Pavlova PŘED a PO.

Étosem životní krize je nacházet vyhroceným způsobem svou vertikalitu, svůj smysl, skrze bolestivou procesuálnost bytí, prožít rozložení své vertikality do zdlouhavé horizontálnosti zrání.

Typ životní krize, o nějž zde jde, je možné si pod zorným úhlem jejího horizontálně-vertikálního charakteru představit jako niternou situaci lidské bytosti, která dosud existovala jako bytí až příliš zabydlené na tomto světě, až příliš lpící na své vůli, na svém „já“, a která se posléze nějakým způsobem ocitla v existenciálním „zablokování“.

Tj.: dosavadní způsob výkonu vnitřního života je znemožněn. Děje se to, že člověk je jakoby vtahován do bolesti krize prostřednictvím událostí, jež ho jsou schopny existenciálně zasáhnout, přičemž v tomto zasažení vlastního „já“ je člověk vyhlubován, vyprazdňován od svých představ a přání.

Protože jsou to právě tyto projekce a tužby srdce, tj. Bůh a svět přetvořené k obrazu vlastního „já“, které způsobují, že nahodilosti vpadávající do lidského života jsou prožívány právě jako krizové. Avšak je-li nitro krizí vyprázdněno od těchto obsahů, jež vytvářejí identitu „já“, dostává se do stavu, v němž ho teprve může začít obývat Bůh. (Založil/a: ssuva)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace