Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Poslední kubánské pomeranče

80%
4 1
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Poslední kubánské pomeranče Originální název: Poslední kubánské pomeranče
Poprvé vydáno celosvětově: 2013

Nejnovější vydání:
Kava-Pech - 2013
ISBN: 8085853876
Počet stránek: 132
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 1x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 4x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Kava-Pech (2013) 8085853876 132

Život na konci osmdesátých let, popsaný s humornou nadsázkou, pobaví všechny, kteří tuto dobu pamatují. Kniha je půvabně ilustrovaná Pavlem Rakem. (Založil/a: Krejdom)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Fabienne
80% 80% 80% 80% 80%
  29. 5. 2013, 17:07
"Zítra mi doběhneš koupit dvě kila cukru," nařídila maminka jednoho krásného dne uprostřed zavařovací sezóny, kdy se snažila nacpat do sklenic všechno, co nám na zahrandě neukradli. Nelehký úkol. V prvním kole nevyrovnaného zápasu Petruška versus Poďobaná jsem naivně uložila dva balíky cukru do košíku a hodlala zaplatit.
"Každý má nárok jenom na kilo, kam bysme takhle došli," uzemnila mě Poďobaná. K.O. 1:0
Mozeček vehementně pracoval. Já přece musím mít dvě kila, jinak nebude na Vánoce marmeláda. Rozhodnuto! Doběhla jsem domů, převlékla se, vzala jinou peněženku, protože tu s Rumcajsem by si mohla pamatovat, s bráchou si vyměnila větrovku i čepici a vyrazila jsem na druhý mač. Plížení okolo zplihlých rohlíků, chvíle napětí v zóně pribináčků, tvářících se odporně kysele, jak je kydli do průsvitných plastikových obalů, to aby člověka opravdu přešla chuť, a pak rychle do fronty u pokladny. Zrovna, když si Poďobaná nad salámy utírala nos do rukávu. Neviděla mě. Vánoční marmeláda a má čest byly zachráněny.
*
*
"Čím jste to házeli? Tomu nevěřím!!!" zděšeně se na mě podíval jeden ze zahraničních kolegů, když jsem se mu nedávno zmínila o našich běžných sportovních aktivitách během hodin tělesné výchovy na základní škole. I zbytek společnosti rázem utichl a v pohledech upřených na mou křehkou osobu jsem s jistou dávkou hrdosti cítila kromě politování i strach. Tedy spíš nefalšovanou hrůzu. "Granátem? Vy jste vážně házeli granátem? A to byla jako nějaká škola mladých teroristů nebo něco takovýho?" Nechápali. Ani když jsem se jim snažila vysvětlit, že se jednalo o maketu.
*
*
Nehledíc na matčino zoufalství, pokračovala jsem v nepřetržitém sledování daného křoví, přesvědčená, že pohled do "zeleně" uklidní a zlepší můj zrak. Tak nějak to psali v Ohníčku a já pevně věřila, že se mi díky této echt vědecké radě podaří "vočůrat" soudruha očního lékaře a vyhnout se nevyhnutelnému. Brýlím. Tedy pěkně po našem – brejlím. Už slovo samé ve mně v kritických osmi letech evokovalo kohosi, kdo šlápnul do bahna, či ještě horšího uskupení hnědých molekul, a uklouzl.
Barva této představy se zcela shodovala s dominantní, dá se říci, že i jedinou barvou brýlových obrouček vystavených v zaprášené vitríně místního obchodu s optikou. Robustní plastikové obroučky, hnědé, tmavě hnědé, hnědosvětlohnědé, tmavohnědosvětlohnědé, hnědé žíhané hnědě do stran, v nejlepším případě žíhané hnědě do kulata, dokázaly z dětského obličejíku udělat pilota letadel za první světové války. Brýle od ucha k uchu, v pozadí nepodstatný obličej. Chyběla jen vlající šála a výbuch místo přistání.
----------------------------------------

Pobavila jsem se, opravdu. Leckde je sice trochu nadsázky, ale v podstatě jsou autorčiny zážitky pravdivé. Sama jsem zažila podobnou dobrodružnou výpravu jako ona (viz první ukázka), jen se jednalo o láhev kyselých okurek. Já ale neuspěla, prodavačka mě vyhmátla (neměla jsem dostatečný převlek). Pamatuji i to, že za brýle se každé dítě stydělo - a nebylo divu, kdo by tu tehdejší hrůzu chtěl nosit.
Chcete-li si přečíst o životě v socialismu z pohledu dítěte, je tohle ta správná kniha.