Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Symposion

84%
4 51
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Symposion
Autor:
Originální název: Symposion

Nejnovější vydání:
Oikoymenh - 2005
ISBN: 80-7298-139-0
Počet stránek: 82
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 5x v oblíbených
v přečtených 109x v přečtených
v knihovně 14x v knihovně
k přečtení 18x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 2x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Oikoymenh (2005) 80-7298-139-0 82

Pojem lásky byl u Řeků již v nejstarších dobách zosobněn v představu mužského boha, jemuž byla dána úloha i v mýtu o počátcích světa a o prvních generacích bohů. Podle Hésiodovy Theogonie byl na počátku Chaos, potom “širokoprsá” Země, tmavý Tartaros a Erós, “jenž je nejkrásnější mezi nesmrtelnými bohy, uvolňující napětí údů, a přemáhá mysl i rozumnou úvahu v prsou všech bohů i všech lidí”. V orfické kosmogonii se vypravovalo, že ze tmy a nesmírného prázdna vzniklo vejce, z něhož vystoupil Erós ploditel. V náboženském kultu vyniká Erótův význam pro občanské soužití. (Založil/a: Anniele)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Ghoulman
100% 100% 100% 100% 100%
  24. 9. 2016, 9:01
Následující komentář se pokusím pojmout jako určitý souhrn Platónových myšlenek, jako stručný obsah jeho Hostiny. A to ze dvou důvodů – za prvé čistě pro zábavu, za druhé pro případné zájemce o shrnutí knihy. Kdybychom to vzali úplně od začátku, máme zde několik postav, kteří jsou na hostině, kde se domluví, že místo obvyklého popíjení, budou raději diskutovat. Dohoda zní, že budou všichni postupně pět chválu na Eróta, boha lásky. Každý přijde s poměrně zajímavým konceptem a zdá se, že Platón zde postupuje velice systematicky. Každá následující řeč se totiž zdá být o něco propracovanější, než ta předchozí a to do takové míry, že už po dvou, třech řečnících člověk netuší, s čím dalším by mohl autor přijít ještě dále. Samozřejmě vrchol filosofických úvah reprezentuje Sókrates, protože je filosofem z povolání. Což je další zajímavý aspekt hostiny – sledovat jak zde funguje hiearchie povolání a jak se jednotlivé profese vztahují k lásce. Nicméně nyní už se pustím do shrnutí myšlenek jednotlivých řečníků.

Faidros - říká, že láska je dobrá, neboť činí člověka odvážným.

Pausanias – na rozdíl od Faidrose již rozděluje lásku na vyšší a nižší. Důstojnou lásku k ušlechtilému člověku nadřazuje lásce čistě náhodné, založené pouze na tělesnosti/lidské sexualitě (tento druh lásky je totiž pomíjívý, stejně jako krása lidského těla). Láska k člověku morálnímu a ctnostnému navíc slouží ke cti i milujícímu.

Eryximachos – jako lékař vidí v lásce harmonii jednotlivých složek. Podobně jako je tělo harmonicky složeno s údů, nebo hudba z not, jsou harmonicky skládány menší celky ve větší, právě pomocí lásky. Ta totiž k sobě jednotlivosti neodolatelně přitahuje. Mluví také o harmonii mezi „rozkoší“ a „střídmostí“. Mezi věcmi je vždy třeba rozumného poměru.

Aristofanes – uchopuje lásku pomocí mýtu o lidech, kteří předcházeli současnému člověku. Tito lidé byly podle něj dvojpohlavní (s osmi končetinami, dvěma hlavami a dvěma pohlavními orgány, v různých kombinacích). Bohové, ze strachu z jejich moci rozdělili jedince na poloviny. Od té doby hledáme všichni svoji ztracenou polovičku a snažíme se s ní spojit. Ať již mužové s ženami (heterosexuálové), či muži s muži (homosexuálové) a ženy s ženami (lesbičky).

Agathón – dramatik – pokouší se definovat lásku na základě vlastností samotného Eróta. Ten je podle něj nejkrásnější z bohů, neboť je z nich nejmladší (zamilovaní jsou totiž povětšinou lidé mladí), je nejjemnější z bohů, neboť přebývá v srdcích (jakožto měkké látce) a je také pružný (do srdce vniká nenadále, čili nenápadně). Nečiní násilí, neboť zamilovaní se svým láskám vzdávají dobrovolně. Je ale též umírněný, neboť právě on ovládá lidské touhy. Má v moci Arese (kvůli Afroditě), tudíž je i statečný, je dobrým umělcem, protože dává zamilovaným inspiraci a je to bůh pospolitosti, neboť bez něj by nemohli žít společně ani lidé, ani bohové.

Sokratés – ten se rozhodl, že místo řeči pochvalné, dá důraz na řeč pravdivou. Nejdříve začíná logickými chybami řeči Agathónovi. Láska se měří podle určitosti v nedostatku – toužíme po tom, co nemáme, po něčem určitém. Jestliže je tomu ovšem tak, pak Erótova láska ke kráse (jak ji rozebral Agathón) znamená nutně jeho vlastní chybějící krásu. Jestliže však je krásná věc i věcí dobrou, pak Erós není ani dobrý. Absence něčeho však nutně neznamená protiklad dané věci – jinými slovy, nebýt krásný ještě nutně neznamená být ošklivý, stejně jako nebýt dobrý není to samé jako být špatný – nicméně vzhledem k tomu, že jsou všichni bohové blažení (tudíž dobří i krásní) není Erós bohem. Je prostředníkem mezi bohy a lidmi, jejich tlumočníkem. Tmelem – spojuje všechno v jeden celek.
Dále se přesunuje od boha k lidem. Začíná otázkami. Všichni lidé touží po štěstí, není-liž pravda? A co jiného přináší štěstí, než krása a dobro? Nejsou tím pádem všichni lidé milující? U touhy se zastavuje. Láska , jak ji lidé označují (v milostném slova smyslu) je pouze jednou z mnoha tužeb člověka. Ale jak by se daly jednotlivé touhy zastřešit? Touhou člověka po dobru a kráse, v jejich věčnosti. Člověk touží tím pádem po nesmrtelnosti. Proto souvisí láska s plozením dětí, neboť právě potomci znamenají pokračování našeho života, ale nejen ti. I plození myšlenek (tudíž akt lásky) může znamenat nesmrtelnost, ba co víc – mnohdy i nesmrtelnost delší a slavnější (jako v případě básníků, či filosofů). Avšak tím Sókrates nekončí, jde ještě dále. Podle něj je právě nesmrtelnost symbolem jednoty a nerozdělitelnosti – jedné podstatné pravdy, skrze niž je tvořeno vše proměnlivé. To by se téměř dalo považovat za myšlenku na jednoho Boha, či přinejmenším na jednotnou příčinu všech věcí.

Nakonec hostinu končí příchozí (přiopilý) Alkibiades, který nám ukazuje lásku v praxi. Neboť se žárlivě vyznává ze zamilovanosti právě k Sokratovi :)
Ariko
60% 60% 60% 60% 60%
  16. 11. 2014, 17:23
Platon je pro mě jeden z nejpochopitelnějších filosofů. Zároveň formou, jakou píše, je blízký téměř všem. Lze ho prostě pochopit aniž byste se snažili studovat filosofii kdo ví jak dlouho. Myslím, že je velmi lidský a to si na něm cením nejvíce. Asi se nejvíce přiblížil mé představě o Filein sofia :)
Abigor
60% 60% 60% 60% 60%
  25. 3. 2014, 16:34
Podle mě, jeden z těch nestravitelnějších dialogů - moc dlouhej. Platon říká, že proces hledání pravdy, je snad ještě důležitější, než její nalezení, asi proto se tak rozepsal. Jediný zajímavý věci, je řeč Sokratova (která je, jak jinak, poslední) a chvalořeč na Sokrata. Ostatek je, podle mě, zbytečnej.