Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Utěcha z filozofie

80%
4 2
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Utěcha z filozofie
Autor:


Nejnovější vydání:
Votobia - 2000
ISBN: 80-7198-399-3
Počet stránek: 112
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 4x v přečtených
v knihovně 0x v knihovně
k přečtení 2x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Votobia (2000) 80-7198-399-3 112

„Don Quijote“ české filosofie Jeho poslední a nejznámější kniha, Útěcha z filosofie, kterou psal už v těžké nemoci a v depresi z politického vývoje, v obavách o budoucnost evropského lidstva, je velkým vyznáním věrnosti trvalým hodnotám pravdy a dobra. (Založil/a: alča87)

(více)  

Štítky

více  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

dollyk
60% 60% 60% 60% 60%
  25. 11. 2016, 0:53
Tahle kniha byla divná. Rádlovy názory na ženskou otázku a postavení ženy ve společnosti, platonské ideje znetvořené křesťanstvím, no neztotožnil jsem se s tím ani za mák. Rádl píše text jako svůj filosofický odkaz v situaci, kdy je odtržen od světa, který prochází krizí druhé světové války. V tom, myslím, žádný problém není, alespoň byl nezatížen soudobou situací a všeobecnými pocity ve společnosti. Do jaké míry ovlivňoval jeho zdravotní stav to, co psal, to zodpovědět neumím, nicméně předpokládejme, že vůbec, nebo nijak výrazně, a pokud tak snad jen v tónu, nikoli v obsahu. Takto vstřícně jsem k němu přistoupil a začal číst. Rádl se tu profiluje jako platonik. Věří ve vyšší morální řád, který je nám dán vyšší autoritou, v jeho případě křesťanským Bohem. Naprosto odmítá karteziánské podřízení morálky rozumu. Od Descarta vůbec pramení veškeré pozdější glorifikování lidských možností. Není možné, aby morální řád vznikl jako produkt rozumu, instinktu nebo snad vzájemné domluvy mezi lidmi. Lidé vždy něčemu sloužili. A tato služba jim dala účast na morálním řádu principu, kterému se rozhodli podřídit. Pro Rádla je přijatelnější sloužit Bohu a morálním principům víry než moderní vědě, jejíž počátek klade do renesance a ke Galileimu. Docela mne zarazil jeho názor na postavení ženy ve společnosti, na její úlohu. Nejsem přívržencem feministicky extrémních názorů, ale Rádlův šovinismus je podle mne opačným extrémem odvolávajícím se jen na dávno mrtvou tradici. Rádl sám se vzdává kauzálního způsobu chápání procesů ve světě a navrací se k teleologickému uchopení světa. Svět a život má podle něj svůj objektivní účel daný právě autoritou Boha. Zastává dualismus duše a těla, přičemž tělo je jen nosičem duše, tedy tím, co jí dává možnost se ve svět realizovat a projevovat. Tělo je nástroj, duch je životní síla, která se prostřednictvím těla snaží získat účast na vyšších objektivních hodnotách. Docela důležitým tématem je mu kontinuita. Je logické, že důkazy vyššího morálního řádu hledá v jeho kontinuálních projevech napříč dějinami. Tak Aristoteles a další vyšli z orientálních mýtů, jejich učení převzali Arabové a křesťané – kontinuita nebyla porušena, stále vše počínalo v nadřazeném morálním světě a řídilo se svým účelem, který byl příčinou všeho. Od renesance se od tohoto účelného výkladu upouštělo a svět nebyl účelný, rozumný a pochopitelný, ale stal se náhodným, protože netíhne ke svému účelu, ale je jen hříčkou různých příčin. Měli lidé právo na takovou změnu? Je, jak říkají, všechno vědění antropomorfní a antropocentrické, je člověk mírou všech věcí? A něco takového jako kosmický řád, jehož jsme součástí, a tedy ho umíme správně vnímat a chápat, neexistuje? Rádl kritizuje novověké myslitele a renesanční filosofy, že tento kosmický duch směnili za mechanické zákony a člověk není nic jen fyzikálně chemický útvar, náhoda. Hledí přitom hlavně na Galilea. Má za to, že se toto přesvědčení neujalo a dnes (tedy v polovině 20. století) se lidé vrací k Aristotelovskému biologickému pojetí světa (na rozdíl od Galileova mechanicismu). Křesťanství je tedy přirozeným pokračovatelem antické tradice (kromě sofistů, kteří filosofii nepatřičně zesvětštěli). Prvním špatným krokem porušujícím tradici byl nominalismus, jenž přerostl v racionalismus a empirismus. Celá tato větev filosofie až po Nietzscheho je dekadentní a úpadková. Pokud je renesance vnímána jako návrat k antice, Rádl s tím nesouhlasí, protože pro něho je antika dobou, kdy byla kontinuita morálního řádu neporušena, kdežto v renesanci k jejímu narušení došlo právě odklonem od idejí k rozumu. Renesance prostě neuznala ani jeden duchovní aspekt antiky. To, že do jisté míry začali se sekularizací společnosti a zesvětštěním lidského údělu není návrat k Antice a jejím ideálům, ale počátek dekadence. Galileo nahradil metafyziku přírodovědou, tedy učení o podstatě věcí přeměnil na učení o projevech věcí. Descartes, Locke, Hume a Kant jsou jeho pokračovatelé. Kant se snaží metafyziku zachránit svým čistým rozumem, který má být schopen vnímat čas, prostor a boha jako objektivní projevy reality. Ale ze svého subjektivního způsobu vnímání je nemožné, aby mohl něco označit za objektivní. Nová doba metafyziku nezabila, naopak stále po ní toužila, ale nedokázala na ní ze svých individualizovaných postů dosáhnout, tak pomalu upadla a spí kdesi na okraji zájmu. Ale tito filosofové už nám nemají co říci. Jsou vyčerpáni a tak se pomalu vracíme ke klasické Sokratově filosofii. Rádl obhajuje svůj názor, že člověk se nevyvinul postupnou adaptací na prostředí, v němž žije, ale byl stvořen tak, aby mohl co nejvíce těžit z tohoto prostředí. Descartes a Locke označují ideje za představy nebo obsahy vědomí. Rádl chce vrátit jejich vnímání do sféry platonské, tedy nadosobní, pocházející z vyšších principů mimo materiální svět. Rádlova morálka je tu osvětlena jako idea, která není, ale přichází, tzn., je nutné ji neustále naplňovat, neustále se ideji přibližovat. V tom spočívá jeho teleologické vidění světa; cílem je přiblížení se ideji, která je konečným účelem. Rádl se mi nezdá v mnoha ohledech objektivní. Copak jen za renesance existovali bohatí lidé, kteří měli svůj majetek raději než morální řád? Myslím, že vědomě zkresluje období dějin podle toho, zda v nich nalézá sobě přijatelné chápání morálky. Sekularizace společnosti je mu proti mysli, v dobách, kdy neexistovala, jako by se skrýval malý ráj, kdy každý věděl, jaké je jeho místo ve společnosti, a ti, co to nechápali, byli označeni za hlupáky a litováni nebo za kacíře a upáleni. To už ale nezmiňuje, jako by se to v jeho vysněné společnosti nedělo. Neustále operuje s pojmem návaznosti. Jeho pojetí morálního řádu, který existuje nezávisle na nás jako idea, tu byl od prvopočátku a jen se transformoval podle právě vládnoucího světonázoru, vždy však zachovával stejnou linii. Pak ho nominalisté narušili svými pochybami, renesance ho začala ignorovat a Descartes ho snad skoro zabil, když ho nahradil rozumem. Já to ovšem chápu tak, že šlo jen o další krok v chápání ideje a to krok správným směrem, proto s Rádlem nemohu v mnoha ohledech souhlasit.