Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Konec postkomunismu

50%
3 2
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Konec postkomunismu

Podtitul: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti


Autor:
Originální název: Zone des Übergangs – Vom Ende des Postkommunismus
Poprvé vydáno celosvětově: 2009

Nejnovější vydání:
Rybka Publishers - 2013
ISBN: 978-80-87067-70-3
Počet stránek: 292
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 3x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 3x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Rybka Publishers (2013) 978-80-87067-70-3 292

Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí „vyspělé“ demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako „nezralé děti“ postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby „dohonili“ Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů. Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus „vzpomenout“ jako na to, čím –navzdory teroru, který jej provázel – ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a ko­munismus chápat jako – řečeno slovy V. Bělohrad­ského – jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality. Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti. Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl – na Západě již uskutečněný – ideál demokracie, svobody a samo­zřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje. Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky. Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem „Muzeum komunismu“ v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše. (Založil/a: alča87)

(více)  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

navabaca
20% 20% 20% 20% 20%
  29. 11. 2016, 10:44
Trefný podtitul, slibná anotace a výborný úvod. Pak už ale velmi náročné čtení. Buden neustále roztáčí extrémně cizoslovný kolotoč, který se abstraktně točí a točí, aniž by nám něco sdělil. Veškeré své teze rozebírá natolik sáhodlouze, že se o (konci) postkomunismu nedozvíme téměř nic. A tak se původní nadšení mění v automatizované, bezduché, prázdné čtení.
Autor se snaží o postavení komunismu-socialismu naroveň demokracii-kapitalismu. Občas si proto nutně protiřečí. Popisuje komunismus jako jednu z mnoha správných možností systému, jako plnohodnotnou variantu společnosti vedle demokracie. Zmiňuje sice rudý teror a nevinné oběti, ale nepřímo je označuje pouze za exces a selhání vládnoucích jedinců, nikoliv jako princip systému (obhajuje komunismus nenakažený totalitarismem). Na to navazuje kritikou údajné duševní prázdnoty postkomunismu a demokracie.
Budenovy závěry provokují k zamyšlení, ale nedokáží otřást obecně uznávanými výklady historie. Osobně jsem ochoten souhlasit pouze s některými jeho marginálními úvahami, které se bohužel utápí v mnoha a mnoha stranách filozofického blouznění a jakési zarputilé opozice.
Kritický doslov překladatele Radovana Bareše je jen opakované skuhrání nad vlastní neschopností žít v dnešním kapitalismu spokojeně. Z jeho nepokryté obhajoby totalitního socialismu mi bylo zle.