Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Čas ztracených holubic

93%
5 26
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Čas ztracených holubic
Autor:
Originální název: Kun kyyhkyset katosivat
Poprvé vydáno celosvětově: 2012

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Odeon - 2013
ISBN: 978-80-207-1507-4
Počet stránek: 320
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 7x v oblíbených
v přečtených 35x v přečtených
v knihovně 16x v knihovně
k přečtení 41x k přečtení
právě čte 1x právě čte
si přeje 3x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Odeon (2013) 978-80-207-1507-4 320 Překlad: Dejdarová, Linda

Co vede člověka k tomu, aby udával své sousedy? Co doopravdy znamená spolupráce se Státní bezpečností? Ne všichni se brodí špínou za peníze… Ne všichni mají na rukou krev kvůli pocitu moci. Někteří z nás to dělali nebo dělají dobrovolně…

Ukázka z textu
Juudit se konečně odvážila ven z bytu, nejdřív se však zastavila u vchodových dveří a poslouchala. Skutečně, zvuky války zmizely. Upravila si klopy, ruku s kabelkou ohnula do pravého úhlu, rukavička skryla prsty zaťaté v pěst. Udělala první váhavé kroky, pod botami jí ještě skřípaly střepy. Nestačila najít svůj městský krok, náležitý pro ulice hlavního města, který zůstal v minulém světě – město se na ni vyvalilo hned za prvním rohem: hemžilo se kočárky, toulavými psy, kteří se objevili jakoby odnikud, usměvavými dámami a německými vojáky hrajícími na harmoniku, kteří na ni mrkali. Juudit si vzdychla a zrudla, ale sotva se stačila vzpamatovat z prvního leknutí, už jí do uší vnikl halas přicházející z pošty, otevřely se dveře banky, ulicí pobíhali poslíčci. Juudit se překvapeně zastavila, když ji za rukáv popadl uličník prodávající obrázky Hitlera, a nemohla se toho dareby za žádnou cenu zbavit, výtěžek půjde na pomoc postiženým požáry, slečna přece chce pomoct rodinám bez domova, a Juudit nacpala obrázek do kabelky, přitiskla si ruku s kabelkou zpět na hruď, polekala se rámusu z kina a vzápětí i burácení náklaďáku s cihlami, který se řítil kolem. Málem se přikrčila, ale tohle přece byly zvuky obnovené výstavby, nikoliv války. Na rohu se nějaký spratek smál, jak se ta dáma vylekala, a Juudit zrudlá studem si upravila klobouk. Město kvetlo estonskými a německými vlajkami, které se ve větru zaplétaly do sebe. Kino Palace spěšně opravovali, hlouček dětí se s očima navrch hlavy tlačil před filmovými plakáty a zastavovali se před nimi i dospělí, Juudit viděla záblesk drobného rudého úsměvu německé herečky, dlouhých řas Mari Möldre. Rozjaření ostatních ji šimralo na kotnících, měla pocit, jako by sama vstoupila do filmu. Tohle nebyla pravda. Přesto se jí chtělo připojit se k nim, pokračovat v bezcílné chůzi a domů se nikdy nevrátit. A proč ne? Proč by nemohla? Proč by se neměla účastnit té radosti? (Založil/a: Laponka)

(více)  

Štítky

více  
Sofi Oksanen Sofi Oksanen
*07.01.1977

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

teite
100% 100% 100% 100% 100%
  7. 4. 2014, 20:11
Ani tato kniha nezklamala. Oksanen podle mě dokázala mistrně vystihnout, jak se ze zakomplexovaného ubožáka snadno stane bezskrupulózní prospěchář a převlékač kabátů, který se nezastaví před ničím a ještě si veškeré své činy dokáže sám pro sebe ospravedlnit. Naopak čedstní hrdinové také mohou končit jako zcela nehrdinné trosky. Ještě teď mě z knihy mrazí. Oksanen bývá přirovnávána k Tučkové, což možná sedí z hlediska námětového, ale Oksanen dokáže podle mě daleko lépe zvládnout příběh, gradaci, zakončení, děj je sevřenější a hutnější a člověk nedočkavě hltá text, přestože se vlastně zrovna "nic moc" neděje.
kamie
  14. 10. 2014, 21:03
Na knihách Sofi Oksanen se mi líbí ta jen do jisté míry sdílená zkušenost s totalitním režimem. Je tak stejná a přitom tak jiná než naše (třeba způsob pohlížení na "osvobozování" Rudou armádou, protože Estonsko sovětskou "pomoc" pocítilo již dřív)
Trošku mi nesedělo kompoziční uspořádání, připadlo mi až příliš překombinované a subjektivně bych raději četla hledisko ostatních postav, ale zase na druhou stranu to setrvání u soudruha Partse umožnilo beznadějně procítit dopady jeho činů, které mu připadají naprosto samozřejmé.