Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Cesta do hlubin kantorovy duše

80%
4 2
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Cesta do hlubin kantorovy duše
 Všechny obaly
Cesta do hlubin kantorovy duše
 Všechny obaly
Originální název: Cesta do hlubin kantorovy duše
Poprvé vydáno celosvětově: 2004

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Dokořán - 2016
ISBN: 978-80-7363-788-0
Počet stránek: 196
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 2x v přečtených
v knihovně 1x v knihovně
k přečtení 5x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 1x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Dokořán (2016) 978-80-7363-788-0 196
Dokořán (2004) 80-86569-80-2 197
(Založil/a: Alyss Mainwaringová)

Štítky

více  
Miloš Hoznauer Miloš Hoznauer

Další díla
Zobrazit další díla autora  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

Hledající
80% 80% 80% 80% 80%
  14. 4. 2016, 10:03
Snad k žádné knize nebudu přistupovat tak neobjektivně a rozsáhle jako k této, neboť její autor mi byl svého času relativně velmi blízký. Byl to totiž můj profesor češtiny na gymnáziu Na vítězné pláni a první, co se mi automaticky vybavilo, když jsem přečetl jeho pár vět a začal na něj rozvzpomínat, byl on sám, resp. jeho podoba. Nedostatkem charismatu rozhodně netrpěl. Trochu pomalejší chůze s lehce předkloněnou horní polovinou těla, krátce střižené stříbrem prokvetlé vlasy, výraznější nos uprostřed spíše vážnějšího obličeje a upřený pátravý pohled, kterým když na vás spočinul, tak jste nikdy nevěděli, co si o vás doopravdy myslí (když jsem s ním mluvil, vždy jsem si připadal značně nejistě). Dost možná se mi to jen zdálo, snad to byl jen jeho přístup k udržení si autority nebo prostě takový byl, aniž by tím něco sledoval. Nevím, možná ho život naučil být opatrným za všech okolností, možná si tu aureolu nepřístupnosti pěstoval jako určitý druh obrany. Přesto byly chvíle, kdy „změkl“, a to zvláště když se nacházel v přítomnosti něžného pohlaví, samozřejmě toho hezčího (což i sám velice kouzelně popisuje ve své knize). V tu chvíli se usmíval a v očích mu zvláštně jiskřilo. Jsou věci, které nejen o něm, ale obecně o kantorech „předrevoluční doby“ pochopíte až z řádků před vašima očima, protože být kantorem za „socialistické éry“ nebyl evidentně žádný med (já naštěstí zažil „sametovou revoluci“ ve 2. ročníku gymnázia, takže zbytek studia se již nesl v jiném duchu, ale vůbec i konec 80. let byl již celkově „měkčí“, než autorem popisovaná 60. -70. léta). Proto jsme všichni v naší třídě s povděkem kvitovali, že jeho hodiny byly opravdu „jiné“. Nepamatuji si, že by někdy „ostře“ zkoušel nebo se držel striktně osnov. Často s námi rozebíral jiné autory či knihy, které než měly být „na pořadu dne“ (zakázané či nedoporučené anebo prostě jen ty, které měl raději). A světe div se, zajímal ho náš názor, chtěl, abychom se sami vyjadřovali slovně i písemně (jeho slohové práce - tedy zadání prací, byly vyhlášené). Zde bych jen na okraj uvedl jednu osobní příhodu, kdy mě tak trochu „naštval“. Neměl rád, že jsme si někdy sedli k někomu jinému do lavice, když nám chyběl soused a my nechtěli sedět sami. To se stalo i mně, takže jsem dostal slohový domácí úkol na téma „Co mi dalo sednout si k jinému člověku? “. Tušil jsem, že klidné odpoledne je v háji, budu muset tvořit, ale při psaní jsem se tak rozjel a natolik rozparádil, že jsem byl nejen brzy hotov, ale byl v textu velice „otevřený“ k jeho osobě. Když jsem se dostal při čtení svého úkolu k pasáži: „ ..zanevřel jsem v tu chvíli na češtinu a vše co s ní souvisí..“, rozesmál se a skoro kamarádsky se zeptal: „ A když vám dám jedničku, usmířím si vás?“. Na to stačilo pouhé úsměvné: „Samozřejmě“. Měli jsme ho moc rádi a nikdo by mu vědomě či nevědomě neublížil. Byl to prostě náš „Hoziš“. Co na tom, že se občas projevoval trochu ješitně a rád se poslouchal? Že jsme měli někdy pocit, že si některé historky snad vymýšlí? „ Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem“, že, a taky něco o tom „břevnu v oku svém“. Když tak zpětně přemítám, možná jen hledal jakoukoliv záminku, aby nás nutil něco tvořit, něco originálnějšího než co požadovaly oficiální osnovy, být v myšlení i projevu sami sebou. Byli tři, které jsme měli rádi - jeho, tělocvikáře a profesorku matematiky. Každý měl své kouzlo a opravdu připomínali kantory staré školy, jak je známe od Jaroslava Žáka. A taktéž platí, že jejich lidskost se projevovala zvláště na mimoškolních aktivitách - bramborách, chmelových brigádách či sbíraní kamenů na polích. Tady by měla přijít na řadu celá plejáda kouzelných a vtipných chvil (a že jich bylo fakt hodně), ale to není náplní recenze. Jednu příhodu ale opominout nemohu, a to s jeho zajímavě nabytým stolním hokejem, protože jsem se jí jako jeden z mnoha osobně účastnil. Pozval nás k sobě na chatu se slovy: „Kdo mě porazí, ten si může říci známku z maturity z češtiny a já mu ji zařídím. Ale kdo prohraje, bude pracovat 2 hodiny na zahradě“. Kouzlo bylo v tom, za celou dobu vlastnění této hry si vypěstoval virtuózní techniku, díky které se stal neporazitelným. Byli jsme maturitní ročník. Představa, že se nemusím učit češtinu, byla více než lákavá (bohatě stačily ty ostatní předměty). Podstatné je, že já i spolužák M.K. jsme byli vítězství nejblíže, ale ta představa „neučení se“ nás ve finiši rozhodila, naopak on v krizi „zatnul zuby“ a vyhrál ( s úsměvem si myslím, že ta představa porážky pro něj byla prostě nemyslitelná). Přesně jako to popisuje v knížce. Takže jsem si tu dvojku nakonec „vydřel“ jako každý jiný (následně těch koleček hnoje a hlíny bylo snad nepočítaně). Tím vším jsem jen chtěl zavzpomínat na časy, kdy i v době „nesvobody“ existovaly ostrůvky „svobody“, kde žáci i kantoři měli k sobě blízko, zvláště u profesorů se projevovala jejich „humánnost“ a vůbec normálnost (samozřejmě jak u kterých). Někdo bude knížku číst jako „Študáci a kantoři“ po více jak 30 letech, jiný (jako já) bude navíc vidět postavu autoru spojenou s určitou částí svého života. Rád bych profesora Hoznauera ještě jednou viděl, snad by si vzpomněl a neodmítl mou nabídku k setkání (byl jsem jen jeden z mnoha „obyčejných“ a literárně rozhodně ne nejnadanější). Jen doufám, že on sám nikdy nebude číst tyto řádky, protože se obávám své gramatiky a i po čtyřicítce jako otec dvou dětí s mnoholetou praxí v oboru medicíny bych si před ním připadal jako zpráskaný studentík.
Alyss Mainwaringová
80% 80% 80% 80% 80%
  9. 4. 2014, 21:42
Krásná ukázka toho, jak to vypadá z druhé strany katedry, a že i kantoři jsou lidé (i když to někteří odmítají přiznat). Kniha plná aktuálních problémů, archaismů i anekdot.