Registrovat
Přihlášení
nebo
Ztracené heslo?
Na úvodní stránku Na úvodní stránku
Československá bibliografická databáze
Registrovat

Znepokojivý host

67%
3 3
Hodnotit lze až po přihlášení
Zavřít Chcete knihu okomentovat, hodnotit či ji uložit do svého knižního seznamu? Začnete zde

Znepokojivý host

Podtitul: Nihilismus a mládež - v překladu a s kritickou studií Zdenky Sokolíčkové


Originální název: L'ospite inquietante: Il nichilismo e i giovani
Poprvé vydáno celosvětově: 2007

Nejnovější vydání: (Všechna vydání)
Moravapress - 2013
ISBN: 978-80-87853-00-9
Počet stránek: 144
Sdílet
  Facebook   Twitter   Zobrazit adresu   Poslat e-mailem
Kde kniha žije?
v oblíbených 0x v oblíbených
v přečtených 3x v přečtených
v knihovně 3x v knihovně
k přečtení 4x k přečtení
právě čte 0x právě čte
si přeje 0x si přeje
Skrýt  

Všechny obaly

Skrýt  

Všechna vydání knihy

Nakladatelství (rok) ISBN Počet stránek Poznámka
Moravapress (2013) 978-80-87853-00-9 144 překlad Zdenka Sokolíčková

Kniha Znepokojivý host: Nihilismus a mládež je první prací italského psychologa a filosofa Umberta Galimbertiho (nar. 1942), která vychází v češtině.

Jejím ústředním tématem jsou kulturní příčiny a důsledky hodnotové neukotvenosti mladých lidí v západním světě. Galimberti předkládá mrazivou analýzu kritického stavu, v němž se vnitřní svět mladého člověka v naší společnosti nachází, ale nabízí také - byť pouze v náznacích - možná východiska.

Práce je uvedena kritickou studií překladatelky Zdenky Sokolíčkové. (Založil/a: jatox)

(více)  

Štítky

více  

Komentáře



Nové komentáře můžete vkládat po přihlášení | Nemáte zde účet? - Rychlá registrace

jatox
20% 20% 20% 20% 20%
  17. 10. 2016, 23:24
Jelikož to asi stejně nikdo nebude číst, stručně a výstižně - navzdory mýmu hodnocení to velmi doporučuju.

Tak tohle moh bejt další z mejch románových komentářů, kde mám potřebu toho hodně napsat. Nicméně, knihu jsem četla už před x měsícema a docela intenzivně se zabejvám úplně něčím jiným, nějak jsem se nemohla dokopat k tomu to fzouknout a teď už si bohužel vybavim jen část všech námitek a myšlenek, ale chci to rozhodně sdílet.
Jelikož… mě tahle kniha zkrátka celkem dost pobouřila. Základní téma je dnešní západní mládež (a mladý lidi), která se utápí v bezesmyslnosti života, o příčinách a důsledkách toho. Nejdřív jsem četla a poslouchala rozhovory s autorem, který mi přišly celkem zajímavý, byť dost řekněme hysterický?, ale chtěla jsem vědět, čím to autor podepírá. Nakonec jsem zjistila, že jsem se snad nic podstatnýho novýho z knihy nedozvěděla, kromě toho, že mi jeho argumenty připadaj dost nepřesvědčivý a že je to prostě celý nějaký divný. Tak popořadě…

Pokud budete číst úvodní studii, dozvíte se asi hlavní teze Galimbertiho následujícího textu. Už si nejsem úplně jistá, ale dost možná, že jsem po přečtení měla pocit, že z dalšího čtení už jsem se nic novýho nedozvěděla. Je tam prostě shrnutý, co Galimberti tvrdí, jen je to na rozdíl od samotnýho textu výstižný. Jako klad knihy autorka kritiky uvádí, že byť komplikovanej, ale neotřelej jazyk knihy by moh zaujmout čtenáře z řad mládeže, který se kniha především týká. Tak bych chtěla podotknout, že je to psaný naprosto otřesně, jsou to prostě kecičky kecičky, občas nějaká myšlenka, a pak kecičky kecičky, kde se ta myšlenka jen znova recykluje, akorát se podává ještě blbějším způsobem. I v kritický části se autorka zmiňuje, že složitej filozofickej výklad někdy jen maskuje triviální sdělení, a s tím nelze než nesouhlasit. S tím, jak jsem byla v knize dál mi to ale přišlo horší a horší a konec už jsem ani neměla chuť číst každej odstavec 3x a hledat v tom ten velkolepej smysl. Jasně, je to spíš problém u čtenáře, nicméně zcela subjektivně – četlo se to příšerně a fakt mě to rozčilovalo.

Je nutno říct, že autor v předmluvě píše ve smyslu „no nevim, jak je to v ČR, ale v Itálii je to tak a tak“ a já si řikám, jestli jako je možný, aby byl takovej rozdíl mezi ČR a Itálií a tak nějak jsem si automaticky musela převádět na svou zkušenost. Jak by taky ne, když patřim do „postižený sorty lidí“, což je údajně nejen mládež, ale i lidi do 30 let.
Jedna z věcí, který mi tam nejvíc neseděly, je autorovo tvrzení, že nespokojenost v kultuře/nihilismus je problém ne sociálně psychologickej, ale kulturní. A že právě proto je to průser, protože prostě západní kultura jde do háje atakdálatakdál. Papouškování tohohle hesla moc nemám ráda, nějak jsem ještě neslyšela přesvědčivej argument, proč by tomu tak mělo bejt. To, že se dneska lidi nechoděj každou neděli do kostela vyspat a tak vůbec nepovažujou se za věřícího člověka, i když je jejich spirituální život strašně povrchní, ještě nedělá lidi a svět v porovnání s minulostí tak strašně neukotvenej a bez hodnot. Každopádně podle mě ten problém prostě není kulturní, ale právě sociální a psychologickej. Soudě z toho, co za problematický oblasti autor popisuje, a v jakejch případech k tomu dochází. No, nelíčim to nejšťastnějc, jsem si vědoma. Tak třeba zkusíme pár příkladů z knihy, při kterých jsem se fakt kroutila. Jo a ještě, autor upozorňuje na úskalí přetechnizovaný doby, s čímž se dá celkem souhlasit, ale není to nic, o čem by už nepsal třeba Fromm a určitě spousta dalších lidí.
Tak na jednu stranu autor říká, že ty srágory jsou taky způsobený tím, v jakým blahobytu žijem. Na druhou stranu píše o neustálý existenciální nejistotě a kdesi cosi. Tak já nevim. Dneska člověk neví, co bude zejtra… Jasně a před sto, dvě stě, tři sta rukama to snad někdo věděl? Moh si bejt jistější než dneska, že neumře hlady, že bude mít kde složit hlavu, jak se dobře uživit, že nedostane nějakou hnusnou nemoc, … zkrátka že bude budoucnost pozitivní? No já nevim, škoda, že už se těch lidí asi nezeptáme, ale tak nějak si to prostě nemyslim. A bůhví, jak by na tom se smyslem života atd. byla jakákoliv jiná předchozí mladá generace.
Autor třeba kritizuje dnešní školství. Jo, je fakt, že se vzdělání dneska strašně přepočítává na peníze, efektivitu, konkurenceschopnost a nevim co všechno. Většina lidí studuje pro titul, nebo proto, aby si mysleli, že získaj práci za lepší peníze. Pak se ale pouští autor do kritiky přístupu k žákům/studentům, o tom, že se příliš „vzdělává“ a málo „vychovává“, že se nebuduje v lidech sebeúcta a tak různě. A já se ptám. Jak, že se to tak UŽ děje? Ono to snad někdy bylo jinak? Naše rodiče a prarodiče zažili ve vzdělávacích institucích usměrňování emotivity? Ptal se jich někdo na to, co si o čem myslej? Budoval někdo jejich identitu a sebeúctu nějak jinak, než drilem a vodopádem „faktů“ a porovnáváním s ostatníma? Dovolte mi zasmát se, pokud vidim v pedagogice nějakej posun, tak naopak mnohem víc ku nitru studenta, i když zatím jen v malým měřítku. Podobně se mi úplně nezdá autorovo poukazování na to, jak mládež dneska nikdo neposlouchá, že rodiče s nima prostě nekomunikujou pořádně a tak. No a opět, já teda nevim, ale zdá se mi, že dneska maj lidi s rodičema vztah mnohem bližší, důvěrnější, než tomu bylo kdy předtím. Samozřejmě ne pro 100% lidí, ale rodič už často není jen ta autorita, která se poslouchá a před kterou je nutno se chovat slušně a plnit jeho očekávání, ale i důležitej partner, přítel. A společenský podmínky (aspoň u nás - dlouhá rodičovská atd) nahrávaj tomu, aby lidi se svejma dětma navázali fakt celkem blízkej vztah, žádný jesle od tří měsíců. (A napadá mě, jesi tam problém je, tak jesi nebude spíš v týhle generaci, který chybí něco, co neuměla předat tý dnešní mladý...)
No a teda: prej jsme odmala byli vystavovaný moc impulzům, který jsme neměli prostor řádně zpracovat, a teď z toho máme na celej život rozhašenou emotivitu, nejsme schopný reflexe a zpracování emocí, a reagujeme na to buď tím, že ohlušujeme svoje emoce praktikama jako jsou drogy a piškotéky, oddáváme se naprostý lhostejnosti a nezájmu o cokoliv, pácháme krajní násilný činy bez motivu, nebo výjimečně geniálně tvoříme. No a to je prostě strašný to číst. Ještě dál v knize autor rozpitvává to, že jsme neschopný výst pořádný hluboký vztahy, odhalujeme intimitu, žijeme víc v noci, než ve dne, jo a taky, že jsme vlastně hrozně blbý, neschopný dát si do souvislostí dvě jednoduchý věci, pfff no to by asi stačilo. Abych to nerozepisovala nějak strašně moc, prostě to je nesmírně přehnaný a generaliující. Autor vůbec nikde, pokud jsem to nepřehlídla, nepíše, že by se to týkalo jen nějaký části mladý populace, a jaký třeba části. Ne, to je prostě „všichni jsou takhle v prdeli“ a já říkám, ne, tohle fakt nevidim. Je pravda, že si mladý obecně hodně vylejvaj mozek alkoholem, ne už tak často taky hulej. Ale obojí se mi zdá jako tak trochu pubertální výjev, kterej drtivou většinu jedinců za pár let přejde. A co se týče chlastu, mnohem spíš průserovějc to vnímám u dávno pracujících lidí, který si odkroutěj svou osmičku a pak se dou vylejt, nebo v lepším případě kydnou u tývky a vylejt se jdou „jen“ o víkendu. Sečteno podtrženo, asi to bohužel bude jiný u generace dnešních středoškoláků a mejch vrstevníků, ale i tak se mi nechce věřit, že by to bylo tak strašný a 100% mladejch jsou v podstatě psychopati nebo narkomani. Na druhou stranu, bohužel, určitě na tom všem něco je. Ale tím, jak to autor podává, mě nutí to nebrat tak vážně, protože to pro mě prostě není vůbec věrohodný, nýbrž na vodě plovoucí. Nebo je fakt takovej rozdíl mezi mládeží v Itálii a tady?
V knize je naznačená cesta ven, resp. náznak toho, jak teda v nihilistický době poznat, kudy se vydat a tak. Ale je to tak trochu návod jako od Monty Pythonů. „Etika v době, kdy neplatěj žádný absolutní hodnoty, je etikou, kde neplatěj žádný absolutní hodnoty, není se o co opřít, nelze vidět cíl,…“ bláblá, tak něco. Zkrátka, podává to člověku fakt realistickej obrázek toho, jak to asi v budoucnu bude vypadat. Ne, asi trochu přehánim, ale měla jsem z toho takovejhle pocit, protože ty věci okolo toho byly zase hrozný filozofický slinty. Takže tahle část mě celkem dost zklamala. Ale i tak uznávám, že mi něco zásadního mohlo uniknout.
Na konci je ještě moc milá vsuvka o tom, jak si mladý vymejvaj hlavu blbou hudbou, protože podle autora asi nic kromě klasiky a chrámový hudby není dostatečně oduševnělý a dávající člověku i něco jinýho, než jen vymytí hlavy. Tohle bylo už fakt docela moc. Jako kdybych slyšela nějakýho starýho zapšklýho dědka, kterej netuší, že mladý lidi poslouchaj i něco jinýho, než techno a primitivní prvoplánovou na výdělek a exhibicionismus zaměřenou taneční a popovou „hudbu“. Nebo mi třeba něco uniklo. Tady ke konci mi už fakt hodně docházel dech, nicméně takovejhle pocit ve mně zůstal.

Abych to shrnula, ty problémy asi existujou, možná víc, než si připouštim. Ale všechno to dle mýho prostě strááášně souvisí s tím, kde člověk vyrůstal, v čem žije, s kým se stýká, a na nic takovýho jsem v knize nenarazila. Tam to vyznívá, že jsme prostě už téměř totálně ztracený. Škoda, že se autor až moc oddával filozofický onanii (pardon, ale fakt mě nenapadá trefnější výraz), místo toho, aby to nějak zasadil do reálnějšího světa, aby víc psal o svejch zkušenostech s mladejma , proč tvrdí zrovna to a to, aby se odvolal na nějaký výzkumy, pfff… Já vlastně nevim úplně, ale fakt to bylo prostě jak sci-fi občas. (Nebo jsem taky možná jen zářnej příklad dnešní mládeže, která si neumí spojit dvě základní věci dohromady a nechápe triviální věci:D)
A možná to bude ode mě teď překvapivý, ale probůh, přečtěte si to, nebo aspoň úvodní studii, nebo aspoň vstřebávejte rozhovory s autorem a zkrátka buďte si vědomý toho, že ty sračky tady mezi náma jsou a dělejte všechno pro to, aby to tak nebylo. Měl by to číst každej učitel, kdokoliv, kdo nějakým způsobem „vede“ mladý lidi, každej rodič, asi bychom nakonec došli k tomu, že téměř každej člověk. S hodnocením fakt nevim. Je to fakt důležitý téma, o kterým se málo mluví, ale za formu, nepřesvědčivost a celkově obsah nemůžu jinak.