Vydání jakékoliv knižní prvotiny je pokaždé pozoruhodná událost. K čtenářům se dostává text neznámého autora, nové myšlenky, neobvyklá témata, neotřelé pohledy. V tom lepším případě. Prvotina zpravidla vždy obsahuje koncentrát toho, co v autorovi dřímalo i několik let. Zvláště takové sbírky povídek jsou ovlivněny dlouhým obdobím, ve kterém vznikaly a ve kterém autor prochází zráním a ujasňováním si svých názorů. Povídková prvotina mladého autora Vratislava Maňáka má velmi široký, až nesourodý záběr témat i stylů. Osciluje mezi realismem, magickým realismem, někdy, jako třeba v povídce Alice, beznadějně zabředá do jakéhosi pohádkově romantického tónu. Bez ohledu na literární směr, ke kterému povídky inklinují, mají několik zajímavých společných rysů, které, jak se zdá, budou pro autorovo počáteční období charakteristické, a ze kterých bude vyrůstat jeho vlastní, osobitý styl.

Příběhy nejsou zasazeny do žádného konkrétního místa, mnohdy nejsou specifikovány ani určitým časovým obdobím. Odehrávají se převážně v jakési blíže neurčené současnosti, povídky Saranče a Jak daleko leží Buenos Aires nás pro změnu zavádějí do matné fuksovské minulo-budoucnosti typu Natálie Mooshabrové. Dalším rysem, kterého si čtenář velmi rychle všimne, je izolování „jeviště a herců“ od vnějších vlivů. Maňák zkoumá charaktery a reakce svých postav v podmínkách připomínajících laboratorní prostředí, kde se provádí důležitý pokus a zkoumaný objekt nesmí být ničím kontaminován. V některých případech je to na škodu věci, protože čtenář má pak omezenou možnost vnímat motivaci postav, impulsy vedoucí k jejich chování naprosto chybí. Například povídka Řezbář vyznívá z tohoto důvodu hluše a nesmyslně, a pokud by skutečně měla dávat nějaký smysl, vyzněl by perverzně.

Zámlky, o kterých se pochvalně vyjadřuje anotace knihy, působí v některých případech násilně, spíše jako oslí můstky k pointě. Naštěstí ne vždy. V povídce Šaty z igelitu mají své místo, a díky nim dostává jednoduché až banální téma hluboký psychologický náboj téměř balabánovského ražení. Maňák v této povídce v náznacích rozpracovává myšlenky mladé nevěsty, která si pomalu uvědomuje, že dělá jen to, co se od ní očekává. Atributy svatby – šaty, prstýnek, svatební dary, tanec s nevěstou, svatební noc – se stávají prázdnými symboly, a o ty nemá zájem. Z vleku událostí by se chtěla vymanit, ale její představy a přání jsou příliš neurčité. Její pokus o řešení je nakonec instinktivní, stejně bezmyšlenkovitý jako předchozí souhlas se svatbou. Podobnému tématu se věnoval Lars von Trier v první části svého filmu Melancholia. Povídka Šaty z igelitu je velmi zdařilá a právem dává název celé sbírce. Příběhů, které stojí za pozornost, je ale v knize daleko více. Určitě je nutné zmínit Saranče s tématem poválečného traumatu a Jak daleko leží Buenos Aires v níž se Maňákovi podařilo působivě, jen s minimem náznaků evokovat pocit blíže nespecifikovaného ohrožení. I příběh dvou sester Mámení prvního valčíku lze považovat za výstižnou sondu do izolovaného světa stárnoucích opuštěných žen, okořeněnou mystikou čísla dvě. Bohužel, závěr, kde se autor snaží do svého duálního sumáře přidat ještě párek myší, není vyhraněný, a myši se zřejmě transformují v symbol kdoví čeho. Vratislavu Maňákovi prozatím chybí větší jistota, se kterou by čtenáři sdělil svou myšlenku. V případě, že ji chce jen naznačit, načrtnout, udělá to tak nezřetelně, že někdy tahy jeho tužky přehlédneme.

Nakladatelství HOST se snaží dát čtenáři do rukou dílo hodnotné nejen po literární stránce, ale které zaujme celkovým zpracováním. Grafická úprava Martina T. Peciny působí minimalistickým dojmem, drobné, nevýrazné obrázky na obálce vytvářejí pocit prázdnoty a nevyrovnanosti, jsou v příkrém kontrastu s papouškovsky barevnými přebaly mnoha jiných knížek, které zaplavují trh.

V Šatech z igelitu převažuje magický realismus – příběhy s tajemstvím. V české literatuře mají svou tradici a mají svou početnou skupinu čtenářů. Téměř každá povídka z Maňákovy sbírky má své kouzlo a potenciál zaujmout psychologií postav i zakomponováním nepřirozených faktorů, které zdůrazní pointu a ozvláštní ji. Globální pohled po přečtení celé knihy však odhaluje tématickou a stylovou nevyhraněnost, jako kdyby autor teprve svůj osobitý rukopis hledal. Ale sledování tohoto hledání je nesmírně zajímavé.