Když se spisovatel z katolické rodiny rozhodne napsat o andělích, kdekdo se neubrání otázce, jak hluboce se bude jeho víra odrážet v příběhu, zda je takové vyprávění vůbec to pravé pro neortodoxního čtenáře nebo ateistu. Nemáme se připravit na pokusy podsunout bezvěrci křesťanské přesvědčení? Thomas E. Sniegoski se ve své knize nenechal strhnout takovým lákadlem. Naopak. Jeho série Padlí andělé je malou perlou v moři současné literatury zaměřené na dospívající mládež. O co tedy v tomto biblicky laděném příběhu běží?

Svět je plný dětí, které nepoznaly své rodiče, jen některé z nich jsou ale dětmi andělů. Jak se to pozná? Většina Nephilim, jak se kříženci lidských žen a andělů nazývají, se to vlastně nikdy nedozví. Nejsou totiž na Zemi vítaní. Jakmile se kolem osmnáctých narozenin začne projevovat jejich andělské dědictví, začíná také lov.

"Utíkej, utíkej," křičely unisono. "Utíkej jako o život, už jsou tady!"
Eric se rozhlédl kolem sebe, rámus ho ohlušoval. Od chvíle, kdy se ho začalo zmocňovat šílenství, ještě nikdy nebyly hlasy tak výrazné, tak rozčilené. Možná tušily, že se mu vrací rovnováha. Možná věděly, že jejich společný čas je u konce. "Už jsou tady! Uteč! Schovej se! Ještě není pozdě. Utíkej!"

Stejný osud stihne také Aarona Corbeta. Sirotka s problematickou minulostí od jeho osmnáctin ochromují strašlivé bolesti hlavy, jejichž následkem náhle rozumí jazykům, které nikdy neznal, a co víc, dokáže jimi také hovořit jako rodilý mluvčí. Nadto s ním začíná rozmlouvat i jeho psí kamarád Gabriel. A pak jsou tu sny. Děsivě skutečné vize, v nichž se objevují nelítostní andělé v lesklé zbroji.

Ti hrůzně krásní vojáci, Mocnosti, jsou již tou dobou Aaronovi na stopě, a tak je zapotřebí chlapce včas zpravit o jeho totožnosti a zabránit vyhlazovací společnosti, aby jej zničila stejně jako každého jiného potomka padlých bratrů – urážku Stvořitele. Dnes je naléhavost přeživších padlých a kladných andělů ještě vyšší, neboť se očekává zrození Nephilim, o němž hovoří dávné proroctví. Nephilim, který dostane moc vystavět most mezi navždy zatracenými a Bohem. Někdo z prozatím nic netušících potomků má dar rozhřešení a všechno nasvědčuje tomu, že by jím mohl být právě mladý sirotek z amerického městečka Lynn. Aaron tomu ale, jak už to v takových příbězích bývá, odmítá uvěřit.

Vyhlazovací četě na Aaronově víře ani v nejmenším nezáleží. Krutý vůdce neváhá k nalezení Nephilim zneužívat ani autistické děti; stopaře obzvláště citlivé k nadpřirozenu. Anděl Verchiel je přitažlivá postava – živoucí obraz toho, jaké zlo dokáže rozpoutat fanatická touha po absolutním dobru, když ovládne mysl tak mocného tvora. Rozpolcený Aaron už tváří v tvář nejmocnějším andělů nemá zbytí a je nucený dát své přirozenosti průchod.

Stvoření uvnitř něj se kroutilo a vrtělo, vzpínalo se proti řemenům, jimiž je Aaron spoutal.
Najednou se vedle Aarona objevil Gabriel a tahal ho za šaty. „Vstávej,“ řekl mezi chňapáním, „musíš tomu dát svobodu. Když to neuděláš, zemřeš. Všichni zemřeme.“
Aaron měl dojem, jako by také hořel, žhnul zevnitř. Stvoření prýštilo z jeho těla v ladných obloucích, až ho napadlo, jestli to pouhé tělo vydrží, ale pořád se dál zvětšovalo. Zdálo se mu, že ztrácí kůži, že taje pod náporem horka. Trhl za šaty, serval ze sebe košili, aby zkontroloval holé tělo. Aaron mocně a dlouze zaječel, ve výkřiku byla bolest i úleva, neboť najednou ze zad vyrostly ochmýřené výběžky a ladně se rozvinuly do své plné a majestátní velikosti...

Je překvapením, když narazíme v polovině knihy na epilog. Padlí andělé 1 totiž obsahují hned dva díly této andělské série, což je u tak krátkých příběhů sice praktické, ovšem s tím rizikem, že nás značně unaví neustálé připomínání děje z prvního dílu v díle druhém, nazvaném Leviatan.

Leviatan je vůbec zvláštní počin. Nápad je to zajímavý, děj má konečně tajemství, které nutí čtenáře hltat stránky, aby zjistil, co je špatně v tom záhadném městečku Blithe. Takový stimul prvnímu dílu chyběl. Když se pročtu k zápletce, neubráním se ovšem otázce, zda je druhá kniha ještě vůbec o andělích, nebo jsou už spíš intermezzem (jak s oblibou píše autor) v příběhu o záhadě ovládající zapadlé americké maloměsto?

Velice prospěšný tah se povedl autorovi, když svedl dohromady Aarona, teenagera odchovaného moderní dobou, a Camaela, prastarého okřídleného konzervativce, jemuž jsou jakékoli lidské požitky cizí. I méně záživné pasáže se díky jejich dialogům stávají zábavným čtením.

Aaron si znovu kousl a sáhl pro krabičku hranolků. Půlku vyklopil na papír s nakousaným burgerem a zbytek posunul ke Camaelovi. Anděla to vyrušilo z pozorování a podíval se na jídlo před sebou. „Říkal jsem ti, že nepotřebuju jíst,“ pronesl trochu podrážděně.
Aaron ukousl půlku dlouhého hranolku a žvýkal. „Nepotřebujete, neznamená, že nemůžete. Dejte si jednu.“
Camael pomalu objal rukama krabičku. Zkoumal hranolky, jako by šlo o nové formy života. Vytáhl si z krabičky hranolek a zíral na něj.
A pak udělal anděl cosi, co Aaron ani nedoufal, že kdy uvidí. Hodil si hranolek do pusy a začal žvýkat. Trvalo to nesmyslně dlouho, pak polkl a řekl: „Slušné.“ Naklonil krabičku a sáhl pro další.
Anděl se ládoval hranolky jako profík, bral tři až čtyři najednou. Na někoho, kdo ani nepotřebuje jíst, si to rozhodně užívá...

Padlí andělé nejsou klasická young-adult kniha, myšlenka uvnitř je hodně dospělá. Dospělý je také autorův styl psaní; dalo by se možná říct, že až usedlý. Barvitější sloh by vyprávění určitě prospěl. Nečekejte paranormální romanci; příběh neleží na okvětních lístcích kopretin rozcupovaných má mě rád – nemá mě rád. Je to v prvé řadě příběh o poslání, o sjednocení těla a duše, o odvěkém boji dobra se zlem v té nejryzejší podobě, a podle toho je také stavěný. Zatímco náznaky lásky mezi Aaronem a Vilmou působí, jako by byly v knize spíš z povinnosti, díky lehce strašidelné atmosféře a vkusně podaným scénám s anděly neklesá vyprávění do pubertální roviny. Úroveň trochu sráží otřepaná frackovitost hlavního hrdiny – stále se opakující „nechte mě, já tomu nevěřím“ jednou prostě přestane bavit. Jeho logika je sem tam sporná. Podobně jsou na tom bojové osy. Kdyby si vůdce Mocností Verchiel méně užíval svoje dramatické proslovy a konal, mohla by kniha skončit prvním dílem. Neustálé natahování ubírá dynamiku tam, kde by příběh nejvíc mohla vyzvednout.

Sniegoskiho andělská série rozhodně stojí za přečtení. Dočkáme se akce, napětí, hlubokých emocí, boje s vlastním nitrem, a jak napovídá konec, v budoucnu trochu víc taky té lásky. Aaron má v sobě ve výsledku víc než jen moc vystavět most mezi padlými a Stvořitelem. Staví také most čtenářům, kteří mohou prostřednictvím tohoto příběhu nenásilně přejít od klasické young-adult literatury ke knihám pro dospělé.