Víc než rok si museli čtenáři, které zaujala kniha Deana Koontze Frankenstein - kniha první: Nevděčný syn (Prodigal Son, 2005), počkat na pokračování tohoto slibně se rozvíjejícího příběhu. Zatímco anotace prvního dílu byla velmi skoupá a obzor autorovy fantazie se odkrýval teprve při otevření knihy, děj druhého dílu byl už rámcově jasný. Frankenstein - kniha druhá: Město noci (City of Night, 2005) navazuje na první díl, ale pokud jste ve Koontzově frankensteinovském příběhu nováčky, nevadí. Do tohoto rozjetého vlaku lze naskočit. Tak neváhejte, naskočte a nechte se chvíli vézt.

Fabule, na které je kniha Frankenstein - kniha druhá: Město noci založena, není žádným tajemstvím. Doktor Viktor Frankenstein už není vědec posedlý touhou poznat tajemství lidského života. Jeho priority se poněkud změnily a nyní by rád ovládnul svět. Má k tomu patřičné předpoklady, přežil již nejedno století a po tu dobu neustále zdokonaloval svou technologii výroby umělého člověka. V době, kdy se Koontzův příběh odehrává, dosáhl Viktor v této oblasti značné zručnosti a v jeho plánu mu zdánlivě nikdo nemůže zabránit. Naštěstí v románech, narozdíl od běžného života, se zlu vždy něco postaví do cesty. V tomto případě je to dvojice detektivů – Carson O’Connorová a Michael Maddison. A poněvadž by sami proti armádě dokonalých Viktorových výtvorů neměli nejmenší šanci, připsal jim vstřícný autor jedno vlídné monstrum ku pomoci. Říká si Deukalión a považuje své jméno za symbolické. (Cože? Symbolické? Proč?! To je tak, když si někdo nečte v řeckých bájích, ale nevadí, internet poskytuje k tomuto jménu dost odkazů.)

Dean Koontz se rozhodl jít velmi jednoduchou a efektivní cestou. Starý příběh Mary Shellyové ani nepotřeboval oprašovat, je stále oblíbený a čtený. Takže stačilo milého Viktora, který si už neříká Frankenstein, ale Hélios, přenést časem dopředu, umístit ho do naší doby a připojit několik zmínek o tom, že se setkal se Stalinem a Fidelem Castrem. Vytvořil tak jednoduše charizmatického záporného hrdinu, kterému může na triko připsat velkou část špatností tohoto světa, a hlavně snahu o jeho ovládnutí, společnou všem knižním a filmovým darebákům globálních rozměrů. Co by na to řekla hrstka těch, kteří ve skutečnosti a v skrytu vládnou našemu současnému světu, o tom se autor nezmiňuje.

Samotný děj je z velké části inspirován jinými slavnými sci-fi a horory. Zcela bezpečně poznáváme Vetřelce nebo Terminátora.Trochu sofistikovaněji je ve v Koontzově knize skryt i Blade Runner a celá řada dalších. Autorovi by se dala samozřejmě vytknout nepůvodnost, ale domnívám se, že v knize tohoto žánru není origimalita prioritním požadavkem a použití jednotlivých motivů v tak masivní míře působí spíše humorně. Vážnější je pouze Dickovské téma krátkého života umělých lidí, ale zatímco Blade Runner na tom zakládá svou ponurou atmosféru, v Koontzově knize je jen spěšně načrtnuté a nevyužité. Další lidská touha – touha po dítěti, která svírá vražedkyni Cindi je dovedena do groteskní absurdnosti, hlavně tím, že se palčivě ozývá i ve chvílích, kdy je Cindi se svým parťákem Bennym na lovu.

„Jaký by byl svět bez dětí?“ zamyslela se Cindi.
„Produktivnější,“ řekl Benny.
„Pustý,“ odvětila
„Efektivnější.“
„Prázdný.“
Ženy z nové rasy byly navrženy a vyráběny bez mateřského pudu. Předpokládalo se, že nebudou cítit žádnou touhu mít děti. Ale se Cindi bylo něco špatně. Ženám ze staré rasy záviděla svobodnou vůli, nejvíc je však nenáviděla pro jejich schopnost přivádět na svět děti.
(Koontz,D. Frankenstein - kniha druhá: Město noci. Praha: XYZ, 2012, str.102-103.)

I jména svých hrdinů lovil Dean Koontz mezi známými hrdiny hororů a sci-fi. Tím nemám na mysli pouze Frankensteina, ale i třeba O’Connorovou (Terminátor), Ripleye (Vetřelec), Jonathana Harkera (Dracula) a další, třeba i méně známá jména. U těchto postav autor spoléhá na sečtělost nebo znalost filmů, nevysvětluje je a nechává čtenáře, aby ocenil jeho „jemný“ vtip. U jiných citovaných reálií, se kterými se můžeme v Americe setkat, jsou v textu podrobné vysvětlivky.

Dean Koontz je zkušený a nadaný vypravěč, který dokáže udržet dynamiku děje v celé knize a neponechat v ní mnoho hluchých míst. Tento způsob vedení příběhu ale přináší negativní stránky – povrchnost a nedostatečné využití témat. Přitom umělí lidé ovládaní zločincem, nadaní vlastní inteligencí a nepředvídatelnými pocity, to je základ, který se dá velmi hluboce rozpracovat, i když je potřeba akceptovat námitku, že rozhodně není původní. Dobré zpracování byť i nepůvodní myšlenky má svůj význam, jak nás o tom přesvědčila řada jiných autorů.