V Bílých Karpatech, v místech zvaných Kopanice, odedávna žily ženy, kterým lidé říkali "bohyně". Některé byly léčitelky, jiné věštily budoucnost, jiné by se daly nazvat čarodějnicemi. Těžko říct, proč v některých místech, zvláště v chudých horských krajích, se takoví lidé vyskytují častěji. Může za to zvláštní geologické podloží hor nebo je to následek chudoby, která nutí lidi uchylovat se k neoficiální medicíně? Nebo je to důsledek přežívající tradice v izolaci nepřístupných vesniček? Kateřina Tučková ve své knize Žítkovské bohyně takové otázky neřeší, dokázala tématu svého románu dát zcela jiný smysl.

Kateřina Tučková je v současné literatuře nepřehlédnutelná. Mladá autorka dokázala v předchozí knize Vyhnání Gerty Schnirch, že je schopná nalézt zajímavé a kontroverzní téma, nutící čtenáře zaujmou postoj a vyburcovat ho z lhostejnosti. Minulý rok, kdy se její nová kniha s anotací objevila v plánu nakladatelství Host, bylo jasné, že autorka opět v naší minulosti narazila na příběh, který rozhodně stojí za přečtení a na který se mohou čtenáři a příznivci Kateřiny Tučkové těšit.

Stejně jako v předchozí knize je fabule Žítkovských bohyní vystavěna na prokazatelných historických faktech. Rozhraní skutečnosti a fikce je zcela jednoznačné, autorka sama v poznámce na konci knihy hranici definuje. Přes autorčinu upřímnost propadne občas čtenář iluzi, že vše co čte je naprostá pravda. Natolik je vyprávění Kateřiny Tučkové přesvědčivé a logicky skloubené. Zpracovaný námět není v literatuře žádnou novinkou. Kněz Josef Hofer už na začátku 20. století napsal řadu textů, ve kterých se tento fenomén objevuje - Bohyně na Žítkové (1912), Povídky z Kopanic (1916), Kopaničářské povídky (1923). Dalším autorem, ze kterého Tučková čerpala, je současný publicista Jiří Jilík, autor knihy Žítkovské bohyně (2005). Kateřina Tučková všechny prameny, kterými se inspirovala nebo ze kterých citovala, poctivě uvádí.

Hlavní hrdinka Dora Idesová pátrá v rámci své vědecké práce po osudech své tety Terézie Surmenové, žítkovské léčitelky, tzv. bohyně. Čtenář s ní podstupuje pátrání po archivech i rozhovory s pamětníky. Právě protokoly prvorepublikových četníků, německých výzkumníků i komunistické tajné bezpečnosti a jejich hladké propojení do beletristického textu propůjčuje knize neobvyklý punc autentičnosti. Ale daň za tuto iluzi je jasná – některým čtenářům se mohou tyto pasáže zdát nudné. Žítkovské bohyně ale nejsou akční čtení, je to pečlivě vystavěný román, kterým se čtenář pomalu propracovává k pointě. V knize je řada silných momentů, většinou souvisejících s Dořinými pocity, které zažívá při objevování rodinné minulosti, ale i okamžiky, které nesouvisí přímo s dějem - zaklínání bouřky, jehož je Dora jako dítě svědkem, a pohřeb, probíhající podle vesnických zvyklostí. Jsou to scény, kdy se člověk přenáší z dvacátého století rovnou do jakéhosi blíže nedefinovatelného bezčasí, rituály, odehrávající se stejným způsobem od nepaměti.

...zaklínám vás skrze den soudný, skrze všemohúcího a všemu zlému hrozného Boha, abyste krupobití od osení a zahrad odvedli a na hory, na skály, na lesy a vody obrátili, kde žádný neseje, nesází a neštěpuje…
(Tučková,K. Žítkovské bohyně. Brno: Host, 2012, str. 203.)

Zmíněné rituály jsou místa, kde autorka výrazněji pracuje s nářečím. V dalším textu, i v dialozích vesničanů, není dialekt tolik cítit, řeč se blíží ke spisovné. Je možné, že Kateřina Tučková chtěla zvýraznit sepjetí rituálů s tradicí a běžnou řeč proto trochu potlačila. V knize je zřetelná snaha zdůraznit škody, které napáchala totalita nejen na lidských charakterech, ale i na kulturním dědictví:

Stejně je to ale hrůza, že? Desítky generací nositelek starobylého učení přežily nástup křesťanství, čarodějnické procesy raného novověku, řádění místních kněží i justice, výzkum esesáckého komanda a nakonec je zlikviduje bolševik.
(Tučková,K. Žítkovské bohyně. Brno: Host, 2012, str.435-436.)

Ale stejně tak se snaží zachytit nenávist, jež provázela „čarodějnice“ ze strany církve a lidí, kteří se cítili být těmito ženami poškozeni. Ve snaze zmapovat dějiny „bohyní“ vložila autorka do textu i upravený přepis procesu s Kateřinou Shánělkou a Kateřinou Divokú ze sedmnáctého století. I když chápu, že je to velmi emotivní a působivá část, mám dojem, že do celkového kontextu knihy nezapadá.

Kombinace tématu a způsobu jeho zpracování dělá z Žítkovských bohyní výjimečnou knihu. Přes veškeré změny, které proběhly na konci dvacátého a začátku jedenadvacátého století i v nejzapadlejších vesnicích, zůstal vnitřní svět „bohyní“ nezměněný, vycházející z předávání zkušeností z generace na generaci a zahalený tajemstvím. Záhady vždy lákají, a pokud jsou čtenářům podávány seriózním způsobem, kdy každá domněnka je podpořena fakty, a formou, která má nespornou literární hodnotu, nejde jen o samoúčelné využívání této lidské vlastnosti. Předchozí kniha Kateřiny Tučková si vydobyla řadu ocenění. Žítkovské bohyně to, přes svou vynikající úroveň, nebudou mít lehké. Nevyhnou se srovnávání s Vyhnáním Gerty Schnirch, diskuzím o tom, proč se autorka snaží o vyrovnání se s minulostí, proč znovu otevírá archivy a vrací se zpět do válečných let. Na tyto otázky existuje jednoznačná odpověď – protože to umí. Dokáže nalézat nové, dosud málo zpracované rysy té doby, a podat je nesmírně zajímavým způsobem a se suverénní jistotou.