A proto skáču
Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem
Originální název: 自閉症の僕が跳びはねる理由～会話のできない中学生がつづる内なる心 - Džiheišó no boku ga tobihaneru rijú
(2005)
Naoki Higašida 
Všechny obaly
#asijská literatura
#autismus
#autobiografie
#dálný východ
#handicap
#handicapované děti
#japonská literatura
#japonsko
#otázky a odpovědi
#rozhovory
#úvahy
(Zobrazit více 
)
#východní asie
#východoasijská literatura
#životní příběhy
(Skrýt více 
)
O čem je kniha A proto skáču?
Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti "sepsal" za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na abecední tabulce odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus? Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. "Představte, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny jsou spuštěny a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání," přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem. (Založil/a: pekumo)
(Zobrazit více )
)
Statistiky
Vydání
Kniha (1)
Komentáře
Číst Higashidovy odpovědi na otázky týkající se autistického vnímání bylo pro mě fascinujícím doplněním všech těch beletristických knih, které jsem o autismu přečetla. I když je jasné, že odpovědi jsou jen snahou vyjádřit pocity jazykem „těch normálních“. Předmluvu napsal David Mitchell, jeden z mých oblíbených autorů. Mitchell jako spisovatel a otec autistického syna píše velmi působivě. Jeho předmluva má stejnou výpovědní hodnotu jako odpovědi samotného Naokiho.
Zajímavá kniha, trochu mě mrzelo, že tak krátká. Přesto mi hodně dala - na autismus se dívám trochu jinak, ale stále obdivuji sílu rodičů, učitelů i asistentů autistů. A dokonce jsem zatlačila nejednu slzu, díky povídce v závěru knihy.
Asi jsem čekala něco víc. Přijde mi, jako by ty Higashidovy odpovědi někdo vzal a projel je slovníkem dospělých. Nepřišlo mi to autentické a odpovědi působí přestylizovaně. Pokud jde o autistické děti, pořád u mě vede Milo, ač jde o čistou literární fikci. Pokud jde o skutečné dítě, tak obdivuji nadále to, co dělá paní, která si říká Amélie: psala blog o svých třech dětech, které trpí autismem. Napsala i knihu Autíček Jeníček, která je o jejím nejmladším synovi, který má těžkou poruchu autistického spektra. Před touhle paní smekám a mrzí mě, že blog musela zrušit.
Skvělá kniha, u některých odpovědí jsem si říkala, že Higašida musel být na svůj věk (13 let) nesmírně vyspělý, popř. že styl trochu vycizeloval překladatel. Je to každopádně hodně zajímavé čtení, které poskytuje odpovědi na řadu otázek.