Facka

Román Facka je označován jako kniha o lásce, sexu, rodičovství a výchově v 21. století. Se všemi těmito charakteristikami se dá souhlasit. Zároveň ale plně nevystihují koktejl osudů, který vás v knize o Australanech čeká. Samotná Austrálie je v románu všudypřítomná a přitom by se země, do které je děj románu situován, dala zaměnit za jakýkoli jiný stát západní kultury. Fenomény jako je výchova dětí bez použití fyzických trestů, téměř až posedlost soudními žalobami, všudypřítomnost nevěry, ženy, které nechtějí děti a nepřipadá jim na tom nic "neženského", se díky globalizaci řeší ve všech "moderních" státech. Tato kniha se tedy zabývá aktuálními problémy. Nebo se o to alespoň pokouší.

Název knihy hodně napovídá, o čem se bude následujících pět set stran debatovat. Facka. Čtyřletý Hugo, hezký jako andílek a nezvladatelný jako malý ďábel, dostane facku. Problém je, že mu ji neuštědřil ani jeden z rodičů, kteří by podobnou pravomocí mohli disponovat. Potrestal ho otec chlapce, s kterým si Hugo hrál. Naštvaní rodiče zavolají policii a celá kauza se má projednávat u soudu. Zdá se, že osnova příběhu je jasná a dále se bude řešit, jestli je fyzické trestání dětí omluvitelné či nikoli a do jaké míry je trestní oznámení přehnaným a hysterickým gestem. To by ale čtenáře nemělo zmýlit. Tato výchozí situace je pouze spouštěcím mechanismem celého románu. Soudní přelíčení se koná zhruba v polovině knihy a odehraje se na několika málo stránkách. Není to středobod knihy ani její vyústění. Čtenář, který by čekal román ze soudního prostředí a přestřelku právnických argumentů, bude zklamán.
Všech osm vypravěčů, které kniha má, se k události s fackou vyjádří a zaujme k této události svůj vlastní postoj. Nejde ale jen o tento čin. Každý vypravěč má svůj život, své problémy, které potřebuje naléhavě vyřešit. Všichni jsou účastníci grilování, na kterém padla facka. Všichni se znají a postupně se tak jako mozaika skládá dohromady obraz o celé události i o jednotlivých aktérech. Ať už zaujmete k trestu jakýkoli postoj, během četby ho několikrát změníte. Myslíte si, že bít dítě, ještě k tomu cizí a malé, je zrůdnost? A co když to dítě postrádá znaky rodičovské výchovy a vyděsilo vašeho vlastního syna? Nebo si myslíte, že facka není zbití do bezvědomí, naopak může se osvědčit jako účinný výchovný prostředek? A co když muž, který Huga udeřil, bije svoji ženu? Podobné zvraty se objevují s každým novým vypravěčem. Vyskytují se tu i další morální otázky. Co si myslíte o nevěře? Kde má nevěra svoje hranice? Je líbání již nevěrou, anebo se jí stává až sex? Jak moc má člověk vyjadřovat podporu své rodině a kdy už je čas stát si za svým názorem? Do jaké míry pomáhat přátelům a kdy už jde o využívání? S čím vším je možné se svěřit a co už by mělo zůstat tajemství? Takovéto otázky kniha vyslovuje, ale nijak explicitně. Odpovědět si musí každý sám, stejně jako se o to snaží románové postavy.
Facka je výchozí událost, další vypravěči postupují ve vyprávění. Navazují časově na vypravěče, který měl slovo před nimi. Čtenář se tak dozví, jak dopadly plány té které postavy. Zároveň postavy ve svých vzpomínkách uvedou svůj názor na facku i na své přátele, příbuzné, kolegy. Mezi vypravěči jsou manželé, přítelkyně, syn s otcem, spolužáci. Každý aktér řeší zdánlivě banální věci, které potkávají v určité životní fázi většinu lidí. Manželé řeší nevěru, peníze, důvěru a děti. Starší generace pak vnoučata, uplynulý život, chyby, které udělali, nebo udělat měli. Nejmladšími vypravěči jsou středoškoláci, kteří také neřeší nic neobvyklého – lásku, školu, budoucnost. Nejde o témata, která se v románu objevují, ale o způsob jejich prezentace. Tsiolkas umí svým postavám vdechnout život, jsou uvěřitelné a jejich případné chyby čtenář chápe a rozumí jim, přestože k ní nemusí vždy pocítit sympatie.

Děj se odehrává v Austrálii převážně mezi řeckými přistěhovalci. Není to ale jediné etnikum, se kterým se v této knize setkáme. Jedna z vypravěček pochází z Indie, několik jich je rodilých Australanek, za přítele mají aboridžince, který konvertoval k islámu. Dále v románu vystupují například židovka či gay. Zkrátka čtenář v próze nachází koktejl všech světadílů a světonázorů. Nejpřesvědčivěji ale Tsiolkas vykresluje postavy s řeckými kořeny; takové, jakým je on sám. Jejich domácnost, zvyky, kuchyně i povaha při jeho psaní ožívají. V takovýchto momentech nabírá kniha na opravdovosti; tyto pasáže působí na čtenáře nejpůsobivěji.
Často se v románu poukazuje na moc peněz, jak důležitou roli hrají v životě románových postav. Co všechno lze za peníze získat a proč se nedostávají konkrétní rodině. Dále Tsiolkas často poukazuje na fyzickou krásu svých postav. Krása a peníze tolik ceněné poklady. Může krása zachránit manželství? Mohou peníze přinést štěstí? Na některé otázky přináší autor překvapivé, a přesto pravdivé odpovědi.

Christos Tsiolkas je australský spisovatel řeckého původu, který vyrostl a žije v Melbourne. Kromě knih píše i filmové scénáře a divadelní hry a podle knihy Facka se právě natáčí osmidílný televizní seriál. Tsiolkas za tento román obdržel několik cen – v roce 2009 to byla Cena spisovatelů zemí Commonwealthu a o rok později byla Facka zařazena do širšího výběru nominací na Man Bookerovu cenu.