Španělská selanka se nekoná

Druhý román jihočeské rodačky Emy Šindelářové nás zavede do španělských hor Las Alpujarras, kde si spolu se svým nizozemským přítelem Basem v době vrcholící pandemie pořídí starý domeček. Ačkoliv odjíždí za dramatických okolností lockdownů a zavírajících se hranic, stále je plná optimismu a věří, že si ve Španělsku zbudují své hnízdečko lásky.

Zajímavý mi přišel i fakt, že autorka vychází z vlastních zkušeností a skutečně se v minulosti přestěhovala do Nizozemí, kde se věnovala homeopatii a psaní, následně si pořídili finku ve Španělsku a teď žije střídavě v obou zemích.
Na první pohled jsem ocenila krásnou obálku i směr jakým se ubírala anotace - Španělsko, starší domeček k opravení, nový život a hospodaření na velkém pozemku. Co mě naopak v průběhu čtení překvapilo, byl fakt, že se děj ubíral úplně jiným směrem, než jsem čekala. Více než samotné venkovské selanky dostáváte životní příběh dospělé ženy, která nemá ideální partnerství. Naopak. Její partner je nevyrovnaný, trpí náladovostí a v průběhu čtení na mě vyskakoval jeden red flag za druhým. Upřímně doufám, že tento fakt nebyl z autorčina skutečného života, ale byl jen autorskou nadsázkou.


Tak nebo tak vedle problému s muži není ideální ani Emin vztah s dětmi. Basovi děti ji neberou jako právoplatnou partnerku svého otce, nevychází spolu, nechtějí ji kontaktovat, na návštěvy ji nezvou... Její vlastní potomci pak také nejsou vzorem milujících dětí.
Podtrženo sečteno, vstupovala jsem do příběhu s očekáváním letního dobrodružství plného budování nového domova za Pyrenejemi, ale spíše než to jsem dostala rodinné drama s ne příliš utěšenou startovací linkou. Neříkám, že je to na škodu, jen jsem byla překvapená.



Pokud se tedy i vy chystáte na přečtení této knihy, připravte se na tento zážitek a možná si tak chvíle s knížkou užijete více.

Za mě se jedná spíš o průměrný příběh, který mi k srdci vyloženě nepřirostl, ale na jedno přečtení to úplně ztracený čas nebyl. Posuďte sami.

Zdroj: autorský text i fotografie