Josef Dobrovský

Životopis - Josef Dobrovský:

Josef Dobrovský byl kněz, jezuita, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu přezdíváno "modrý abbé". Jako jeden z prvních evropských lingvistů rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.
Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopod Hay vysvětil na kněze.[1] V Praze zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.
V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.
Roku 1787 se stal prorektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.
Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.
Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.
V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom (dnes již vybledlá) pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.

Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.
Koncem 20. století se naopak objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově. Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí. (Založil/a: carott)