Robert Steun

Životopis - Robert Steun:

Robert byl druhorozeným synem Otto von Steuna a jeho manželky Pauly, roz. Güntherové. Dne 27. listopadu 1904 byl v evangelické církvi augšpurského vyznání pokřtěn jako Robert Rudolf Alexander von Steun. V letech 1910-1914 navštěvoval obecnou školu (závodní školu Králodvorských železáren) v Hýskově, pak v letech 1914-1917 chlapeckou měšťanskou školu v Praze I a gymnázium v Českém Krumlově. Poté nastoupil jako lesní praktikant u knížete Maxe Egona von Fürstenberg na panství Křivoklát (Pürglitz). Po roce odešel na lesnickou školu v Českých Budějovicích, kterou dokončil roku 1922. Dnem 1. srpna 1922 nastoupil u knížete Thun-Hohensteina jako lesní adjunkt na panství Zdíkov (Groß-Zdikau). Tam působil v revíru Pláně (i německy Planie, stejnojmenná osada je dnes součástí obce Nové Hutě), bydlel i na Kvildě (Außergefild) a v na Bučině (Buchwald). Po pozemkové reformě připadlo Thun-Hohensteinské panství pražské akciové společnosti Ředitelství lesů a statků, u které Steun setrval jako lesní adjunkt až do svého nástupu na vojnu. V československé armádě sloužil od 1. října 1924 do 1. listopadu 1925 ve slovenských Košicích. Absolvoval tam i elektrotechnický kurs. Po vojně se vrátil do Zdíkova, kde na tamním zámku působil jako vrchní účetní, samostatný vedoucí pily, pokladní a tlumočník. Po neshodách s vedením firmy Ředitelství lesů a statků byl ze zaměstnání propuštěn a déle než půl roku sháněl práci, kterou nalezl v kanceláři firmy Josef Janata, která měla generální zastoupení motocyklů Premier, na pražském Smíchově. Dne 3. srpna 1929 se v Praze oženil s herečkou Irmou Weberovou a už 4. ledna 1930 se jim narodil syn Walter, který ovšem žil jen do 16. dubna téhož roku. 16. března roku následujícího přišel pak na svět druhý syn Robert. V roce 1932 se Robert Steun starší po matčině smrti přestěhoval z Libočan (Libotschan) u Žatce, kde po svatbě bydlel, k otci do Kozolup (Kosolup) u Plzně. Dne 4. ledna 1933 se stal obecním policejním strážmistrem a pokladníkem v Bdeněvsi (Wunassen), kam se také odstěhoval s rodinou do domu čp. 103 (dosud je tam k vidění, sluší se však asi poznamenat, že Libočany, Kozolupy i Bděněves měly za pouhých 5 let připadnout v roce 1938 nacistické "Třetí říši"). Místními henleinovci byl ovšem neoblíben, obviněn ze zpronevěry, narušení henleinovských schůzí a později přímo z protinacistické činnosti. Steun ovšem skutečně, ovšem v naprostém utajení a nikdy neprozrazen, pracoval pro československou zpravodajskou službu proti hitlerovskému Německu. Jeho působištěm v tom směru byla Železná Ruda (Markt Eisenstein), Alžbětín (Elisenthal), Borová Lada (Ferchenhaid), Nový Svět (Neugebäu) a zaniklá dnes Paseka (Passeken) na Šumavě, také oblast Kraslicka v Krušných horách. Po odtržení Sudet na podzim roku 1938 musel jako československý policista zabrané území opustit a na nově platné "říšské" hranici byl německými úřady 12. října 1938 zatčen a uvězněn v bavorském Řezně (Regensburg). Propuštěn byl 18. března 1939 do 3 dny předtím vyhlášeného Protektorátu Čechy a Morava. Tam získal u policie nového "státu" místo ve Chvalech u Prahy, byl však ještě téhož roku znovu zatčen a vězněn nejprve na pražském Pankráci, pak v už "říšských" Litoměřicích (Leitmeritz), ve věznici Mathilde v Drážďanech (Dresden), v saském Cvikově (Zwickau), v "říšském" tehdy Chebu (Eger) a také v Budyšíně (Bautzen). Na základě odvolání a nedostatku důkazů byl posléze propuštěna a vrátil se do Chval. Působil tam dál jako policista a založil svou první hudební kapelu. V roce 1941 začal psát své paměti a rok nato požádal o přeložení do Berouna. V hodnosti praporčíka protektorátní policie se v Berouně-Závodí čp. 640 dočkal konce války, kdy byl jmenován do funkce velitele policie v Berouně a založil i tady kapelu z berounských policistů Po válce se rozhodl pro návrat ke svému původnímu povolání lesníka a v lednu roku 1946 nastoupil jako správce lesů Města Litrbach (německy Lauterbach Stadt), kde se mu ve druhém manželství s Terezií, roz. Krausovou, narodil 21. června 1946 syn Eduard, který byl ovšem posledním občanem zde přišlým na svět, poněvadž Litrbachy byly prohlášeny vojenským prostorem a srovnány se zemí (dnes je tzv. Čistá sídelní jednotkou obce Rovná v okr. Sokolov). Krátce po nástupu v Litrbaších při obhlídce revíru objevil Robert Staun hrob dvanácti židovských žen z pochodu smrti. Po odchodu z Litrbach se stal lesním správcem ve Vítkově (dnes rovněž zaniklá ves, zvaná kdysi německy Wudingrün, která české jméno Vítkov získala až v roce 1923) u Sokolova (někdejší Falknov nad Ohří). Tam se mu ve Frankově boudě (dnes po rekonstrukci výletní restaurace, foto z roku 2016 viz Wikipedie - pozn. překl.) 6. února 1948 narodila dcera Marta. Vítkov musel ale opustit brzy rovněž a jako lesní správce působil nakrátko v osadě, zvané dnes Háje (německy se jmenovala Rabensgrün, česky též Havraní, poněvadž ležela v údolí Havraního potoka), kde bylo v padesátých letech rozhodnuto těžit uran a osada, která je dnes jen sídelní jednotkou města Krásno, zanikla). V roce 1949 na základě inzerátu odešel na zdávna jím tak milovanou Šumavu, kde kdysi začínal jako lesní adjunkt. Stal se tu lesním správcem Městských lesů Kašperské Hory na Zlaté Studni čp. 27. Vybudoval tu za pomoci lesníka Josefa Kroupy a místních vlastní vodní elektrárnu, k jejímuž pohonu využil bývalého náhonu tamní sklárny. Myslivnu u Steunů už podle vyprávění dnes také zesnulého Steunova syna Eduarda pravidelně navštěvovali estébáci, tahali z jejích obyvatel informace, případně rovnou prohledávali dům a okolí. To vše se odehrávalo v době převáděčů a jejich krále - Krále Šumavy, jinak fenomenálního pašeráka a převáděče Kiliana Nowotného (o něm viz nekrolog Josefa Kufnera na webových stranách Kohoutího kříže) z nedalekých Starých Hutí. Tragicky skončila jeho údajně dvoutisící výprava. Samotnému se mu, ač těžce raněnému, podařilo uprchnout zpět do Německa. Ne tak ovšem jeho třem společníkům. Na ty byl uspořádán doslova hon a nakonec byli pozatýkáni. S nimi ovšem i rodina Pöslů žijící na samotě Torfstich na okraji Mezilesní slatě, protože se u nich prchající muži dožadovali pomoci. Jejich dům, ležící kousek od obydlí Steunů, byl potom během jedné noci vyrabován a vypálen. Estébáci se sice zřejmě dostatečně vybili na Torfstichu, avšak nepříjemná domovní prohlídka za asistence vojáků s odjištěnými samopaly Steunovy neminula. Rodina se posléze přestěhovala do blízké Horské Kvildy čp. 67 (v přestavěné podobě je tam dosud k nalezení). To se stalo v srpnu 1952 a Robert Steun se stal polesným nejprve u Správy lesního hospodářství Prameny Vltavy a když se tam usídlila Pohraniční stráž, u lesního závodu Kašperské Hory. I na Horské Kvildě vybudoval Steun vodní elektrárnu na Hamerském potoce, která v době, kdy obec nebyla dosud elektrifikována, poskytovala elektrický proud sedmi místním domům včetně školy. Zdejší lidé si pak postavili čtyři podobná zařízení, po jedné pak ještě na blízkých Výhledech (německy kdysi zvaných Schrollenhaid) a Dolním Antýglu. Stejně tak uvedl Steun do chodu poničenou elektrárnu na Turnerově chatě. Nevídané na tehdejší dobu bylo i telefonní vedení, které Steun natáhnul ze Zlaté Studny přes Ranklov do Horské Kvildy a na Výhledy a napojil je na státní telefonní linky vedoucí do Kvildy, čímž celé končině umožnil hovory nejen po celém území státu, dokonce i do zahraničí (asi ne přes železnou oponu). Jako jinde vznikla i na Kvildě Steunovou zásluhou hudební kapela. Na Horské Kvildě působil ve funkci tajemníka MNV a prosadil odtud zavedení autobusové linky do Borových Lad a Vimperka. Stíhal lesní krádeže a pytláctví, tlumočil potřeby místních obyvatel, z nichž někteří neovládali češtinu, na adresy úřadů. By člověkem věřícím, velice sečtělým, nenáročným co do životních poměrů. V květnu 1957 byl stižen infarktem a 26. května téhož roku zemřel v nemocnici ve Vimperku, kde byl 29. května 1957 na tamním hřbitově pochován. (Založil/a: Oja)