Životopis - Vilém Prečan:
Vilém Prečan (* 9. ledna 1933, Olomouc) je český historik, zabývající se moderními českými dějinami.
Narodil se v rodině lékaře, synovce olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana. Dětství prožil v Bystřici nad Pernštejnem, kde ještě jako dítě pomáhal spolu s rodiči partyzánům a po válce se stal jedním z nejmladších držitelů Československé medaile Za zásluhy. Rodiče vstoupili do ilegální KSČ již za války, Vilém Prečan je následoval po dosažení zletilosti v roce 1951. Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd, specializoval se na dějiny KSČ. Po krátkém působení v Bratislavě působil v letech 1957–1970 v Historickém ústavu ČSAV.
Věnoval se mj. vztahům Čechů a Slováků ve 40. letech 20. století, významně zasáhl do debaty o federalizaci Československa. Podílel se na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968. V roce 1970 byl propuštěn z ČSAV, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval jako topič v Motolské nemocnici, uklízeč, pomocník ve skladu, vrátný a šatnář a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu.
Roku 1976 emigroval do SRN, kde se vrátil k profesi historika. V roce 1986 spoluzaložil a do roku 1994 vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu, které shromažďovalo fondy samizdatové literatury, osobností a institucí kulturního i společenského života v exilu.[2][3]
Po návratu do Československa založil Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, jehož byl v letech 1990–1998 ředitelem, a odborný časopis Soudobé dějiny. Postupně do ústavu přestěhoval celý archiv a knihovnu dokumentačního střediska nezávislé literatury ze Scheinfeldu, při katalogizaci byla jeho významnou spolupracovnicí Věra Břeňová.
V roce 1995 byl jmenován docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2005 profesorem historie na Univerzitě Palackého.[4] V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 je znovu členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
(Založil/a:
carott)
0x
sledován
