Jaroslav Durych

Přečetl jsem od autora tři knihy (viz), ale při čtení tohoto medailonku jsem si uvědomil, co mi na autorovi nesedí. Je to jeho religionismus. To je znak omezeného myšlení, nebo přetvářky. Přesto jej, po roce 1990) prosazují a oceňují (Justl).

JAROSLAV DURYCH (2. 12. 1886 v Hradci Králové - 7. 4. 1962 v Praze), s J. DEMLEM a J. ZAHRADNÍČKEM nejvýznamnější představitel české katolické literatury, obrodil v meziválečném období spolu s V. VANČUROU historickou prózu. Svou rozsáhlou tvorbou navázal na směry konce 19. stol., v začátcích byl ovlivněn expresionismem a novoklasicismem, po celý život pak různou náboženskou literaturou, často mystickou, typu svaté TEREZIE JEŽÍŠOVY a svatého JANA Z KŘÍŽE. Historickou, někdy legendární tematiku, jež dobře vyhovovala jeho polárnímu vidění a pojetí světa jako uzavřeného systému, zpracoval též v několika dramatech z náboženských dějin a ve villonovské sbírce poezie Žebrácké písně (1925). Nejdokonalejší realizací jeho koncepce je román Bloudění (1929), velká freska třicetileté války a v ní osudů mileneckého páru Jiřího a Andělky; předcházela mu trojice povídek z doby kolem Valdštejnovy smrti Rekviem (1927-28) a následovala jej novela Masopust (1938) z doby vpádu Pasovských do Prahy r. 1611. - Na Služebnících neužitečných pracoval Durych v letech 1931-61. Jeho prvotním inspiračním zdrojem byla latinská kniha českého jezuity M. TANNERA Tovaryšstvo Ježíšovo, bojující až ke krveprolití a ztrátě života v Evropě, Africe, Asii a Americe proti pohanům, mohamedánům, židům, heretikům a bezbožníkům, za Boha, víru, církev, zbožnost (Praha 1675, německý překlad 1683). Podnikl studijní cestu do Itálie, z níž vznikl cestopis Římská cesta (1933), dokonce zamýšlel přijmout lékařské místo v Indonésii. Bezprostředním předchůdcem Služebníků neužitečných byla povídka o dětských křesťanských mučednících v Japonsku Děti (1934). V tetralogii je patrná inspirace hagiografickou literaturou a literaturou o mučednících (cyklus Acta martyrum atd. i moderní verze této tematiky od spisů F. R. CHATEAUBRIANDA Duch křesťanství, 1802, a Mučedníci, 1809). V české literatuře převzali tematiku světců a mučedníků K. SCHULZ a F. KŘELINA, ironicky ji zpracoval J. JOHN (Pampovánek). Hrdiny Služebníků neužitečných lze dát do souvislosti s osaměle bloudícími postavami tehdejších historických románů, jejichž vlnu iniciovalo i Bloudění. Analisticko-románový charakter dokumentárně silně zatížené tetralogie má paralelu v dílech jako Obrazy z dějin národa českého (1939-40) V. VANČURY nebo Dobyvatel (1947) I. OLBRACHTA. Základní schéma své historické beletrie převzal Durych i do své komorní novely o době bezprostředně po 2. svět. válce Boží duha. Do souvislostí lidských generací v čase se ponořil v próze z dějin svého rodu Zlatý kočár (rukopis dokončen 1962) a souvislostí světské a duchovní moci se zabýval v torzu Papežové a císaři. Durychova historická beletrie a s ní také jeho příležitostné překlady, adaptace, eseje a edice spoluvytvářely velkou vlnu zájmu o baroko a jeho kulturu, která násilně skončila až v závěru 40. let.

ZDROJ: Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994.