Isolde Pullum

Životopis - Isolde Pullum:

Poprvé jsem seděla na koni, když mi byly asi dva roky, bylo to v jezdecké škole, kterou navštěvovala moje starší sestra. Ta ale brzo po té ježdění vzdala, její bezpečnostní přilba a jezdecké sako byly uloženy do skříně. Staly se základem mých snů a fikcí o ježdění a mé nekonečné lásky ke koním. Když mi bylo pět let, otravovala jsem rodiče, aby mně zaplatili hodiny jezdectví, do svých deseti let jsem o víkendech vypomáhala v místní jezdecké škole.
Myslím, že je správné, když řeknu, že jsem koni posedlá a že o nich i ráda píši. Když jsem chodila do základní školy, nadávali mi, že vždy píši jen o koních, moje učitelka mě požádala, abych napsala esej o něčem jiném. Poslušně jsem napsala svou další esej o jednorožci, poté jsme se dlouho dohadovali, zda-li je jednorožec kůň, nebo není. Moji první knihu jsem napsala spíše náhodou, chtěla jsem nakreslit nějaký obrázek související s koněm, ale nemohla jsem najít vhodný text jako předlohu. Proto jsem se rozhodla napsat vlastní příběh – proměnil se v Železného koně a tak jsem se stala spisovatelkou. Má vášeň ke koním trvá skoro již čtyřicet let, během této doby jsem si vyzkoušela všechny jezdecké disciplíny včetně trialů, soutěží ve skákání, drezúry, parkurů, dámského sedla a vytrvalostního ježdění. Když jsem se vdávala, jela jsem rovnou z kostela v dámském sedle ve svatebních šatech doprovázena svým manželem, který byl v ježdění úplným nováčkem. V současné době máme pět koní včetně Gaudi (inspirace pro Železného koně), Salote (který je na deskách Neshody poníků) a nádherného mladého hnědáka Archieho, který jak vyrůstá se stále více podobá Goldovi z knihy Hotel u Zeleného koně. Mé příběhy se překládají do různých jazyků, je to nádherné a dokazuje to něco, co si myslím již řadu let, že láska ke koním je mezinárodní a o těchto nádherných stvořeních sní děti po celém světě. (Založil/a: *MishA*)