Hagibor
Všechny obaly
#O čem je kniha Hagibor?
Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky. (Založil/a: chrispe)
)
(Zobrazit ukázku )
Statistiky
Vydání
Kniha (1)
Komentáře
Kniha je vyprávěná pohledem tří žen z různých generací jedné rodiny. Střídají se silnější a slabší místa, počáteční vyprávění babičky mi připadá nejzdařilejší, naopak osobnost vnučky se mi poněkud ztrácí v mlze a její část vyprávění na mě působila trochu bezradným dojmem, jako by autorka sama v sobě neměla úplně jasno, jak Eriku uchopit. Celkově je to ale zdařilá kniha a pro mě milé překvapení.
"Vzpomínky se sypaly ze stromu života jako seschlé listí, lehce, náhodně a bez zvláštních důvodů.
Jenže dnes, v předvečer pietního rozloučení, padaly hlučně, ukryté v pevných skořápkách bubnovaly o desku stolu jako ořechy, bolestně praskaly a jejich žluklá jádra se z nich vylamovala jen po kouskách."
Útlá kniha v bezvadném fotoobalu, který vystihuje obsah. Jazyk a styl Mileny Slavické mě oslovil už v Jamrtálu. Dobrý nápad s dopisy dceři, zároveň krutě bolavé. Stejně jako každá vynucená emigrace. (Připomnělo mi to reálný Případ Pavlína o modelce Pořízkové) Svět fotografky Hany je uvnitř i z vnějšku košatý, londýnský život trpký. Fotky už trochu vykročení do naděje. Stejně jako závěrečné propojení generací. Všechny postavy dokonale vystižené i vzhledem k času a prostoru v němž se pohybují. Taky Počátky na Vysočině jsem poznala jako bonus.
Na Hagibor to mám z domova kousek, zaniká v nové výstavbě...škoda? Hřbitov je opravený...
Neotřelá záležitost.
"Umím život vydržet, ale postavit se mu neumím."
5/5
Jenže dnes, v předvečer pietního rozloučení, padaly hlučně, ukryté v pevných skořápkách bubnovaly o desku stolu jako ořechy, bolestně praskaly a jejich žluklá jádra se z nich vylamovala jen po kouskách."
Útlá kniha v bezvadném fotoobalu, který vystihuje obsah. Jazyk a styl Mileny Slavické mě oslovil už v Jamrtálu. Dobrý nápad s dopisy dceři, zároveň krutě bolavé. Stejně jako každá vynucená emigrace. (Připomnělo mi to reálný Případ Pavlína o modelce Pořízkové) Svět fotografky Hany je uvnitř i z vnějšku košatý, londýnský život trpký. Fotky už trochu vykročení do naděje. Stejně jako závěrečné propojení generací. Všechny postavy dokonale vystižené i vzhledem k času a prostoru v němž se pohybují. Taky Počátky na Vysočině jsem poznala jako bonus.
Na Hagibor to mám z domova kousek, zaniká v nové výstavbě...škoda? Hřbitov je opravený...
Neotřelá záležitost.
"Umím život vydržet, ale postavit se mu neumím."
5/5
Uznávám, že tohle nebylo zrovna dovolenkové čtení. Vyprávění babičky Květy bylo jednoduché a přímočaré. Ona to "myslela" přece se všemi hlavně dobře. Hanučino vyprávění bylo syrové, nepřikrášlené, ukazovalo emigraci tak, že by si ji dnes každý rozmyslel, kdyby tušil, co ho čeká. Zklamal ji od dětství skoro každý s kým přišla do styku (kromě otce). A vyprávění vnučky Eriky bylo spíš takové neslané, nemastné. Vlastně nevím, co si o něm upřímně myslet.
Každopádně i přes zajímavé téma hodnotím průměrem, protože jsem se s knihou docela natrápila, netěšila jsem se na nové kapitoly a byla jsem ráda, že ji mám za sebou...
99 / 2023